Keller: Soukromý a veřejný prvek musejí být v souladu
Dušan RadovanovičSe sociologem Janem Kellerem o klíčové roli střední třídy ve společnosti a o nebezpečích, která přináší rozpad sociální soudržnosti a likvidace veřejného sektoru soukromým zájmem.
Ve své poslední knize Tři sociální světy píšete o nebezpečí sociální nesouměřitelnosti, tedy situaci, kdy mezi jednotlivými společenskými třídami hrozí takové rozdíly, že již téměř není možné se mezi nimi pohybovat. Mohou kroky současné vlády, která chystá zásadní změny v oblasti důchodů, vzdělání a zdravotnictví, k takovému stavu vést?
Dokonce to může vést k polarizaci společnosti. U nás nemáme příliš silnou střední vrstvu, spíše chudší střední vrstvu, a právě tento segment populace odnese všechny tři reformy nejvíce. Bohatých se příliš nedotknou, chudým není příliš co vzít, hlavní břemeno tzv. oddlužení státu ponese tedy středostavovská rodina. Ta je totiž nucena platit. Například potřebuje, aby její dítě mělo vzdělání. Studium potomků na střední a vysoké škole je pro ni vynucenou strategií, protože ví, že bez něj si neudrží status střední vrstvy. Je tak lehce vydíratelná.
Považujete za příznak různých sociálních světů i to, že argumenty, které přednáší levice, připadají vládě nepochopitelné a naopak?
Je to ještě horší, v rovině rétoriky je pravicový a levicový diskurs čím dál ostřejší, ale po volbách spolu uzavírají koalice bez ohledu na předvolební rétoriku. Obávám se, že to snižuje důvěru veřejnosti ve smysluplnost demokracie. Takové vyprazdňování politiky se ale dnes neděje jen u nás. Vládní strany ve Velké Británii také zcela flagrantně porušují své sliby. Pak zde máme persony typu Berlusconiho. Ještě před dvaceti lety by takový člověk při všem, co má za sebou, musel odejít z politiky, dnes je v ní dlouhodobě úspěšný. Těch příkladů je hodně.
Mohou vůbec levicoví politici hájit zájmy chudších vrstev, když se díky své kariéře sami stávají elitami, mají v rukách moc a tučné příjmy? V jejich vlastním ekonomickém zájmu pak není nějak zásadně zpochybňovat neoliberální politiku, a jejich sociální proklamace jsou čím dál méně důvěryhodné.
Něco podobného se stalo například za Mitterranda ve Francii. Levicoví politici se finančně i svým statusem stali elitami, přestěhovali se do luxusních čtvrtí a ztratili kontakt s realitou i s problémy vrstev, jejichž zájem měli hájit. Proto dělníci volili často populistu Le Pena, protože se choval lidověji než předáci socialistické strany. Takový vývoj je samozřejmě velmi nebezpečný.
Na druhou stranu chápu že pan Keller má asi na mysli změny v horizontu poslední dekády (až dvou) kde je odklon od problémů ŽP ve městech a průmyslových zónách nepopiratelný (platí také to také a především o automobilovém provozu). Je dobře, že se na to poukazuje, navíc v širších souvislostech. On totiž obraz bezskrupulózního soukromého či ještě lépe nadnárodního kapitálu, který si vodí jednotlivé národní státy i s jejich politickou garniturou jako loutky na provázku nemusí být jen paranoidní vize některých levicových blouznivců. Doufám, že tento výkyv z nastoleného historického trendu brzy lidi probudí z letargie a podniknou proti lokálním znečišťovatelům nějakou účinnou diverzní akci.