Jak se zdá, jsme my — obyčejní lidé, smrtelníci a plebejci — obklopeni zvláštní sortou všeználků, kteří se všeobecně označují pojmem ODBORNÍCI. Zvýraznění velkými písmeny si toto slovo zasluhuje, jelikož odbornost je již delší dobu jedním ze zaklínadel. Pod hlavičkou odbornosti vystupuje kdekdo, ale všichni ze stejného důvodu: chtějí dodat svým slovům na váze, což je v dnešním přílivu písmen, slov a vět opravdu problém. Způsob, kterak prosadit sama sebe, zvládáme tedy celkem dobře. Co však nezvládáme dobře, je myšlení.

Je odborník a kdo je víc

Novinář, když chce něco zdůraznit, napíše do článku o politice či společenském dění, že podle odborníků je to tak či onak. Fakt, že jiní odborníci tvrdí opak, je novinářům ukradený, nebo s ním naopak vhodně pracují: zveřejní opačný odborný názor ve stejném článku či pořadu jako protiváhu. Čtenáři, posluchači či diváci tak konečně mají šanci dozvědět se pravdu, jelikož odbornost je naší civilizací vydávána za pravdotvorný prvek. Sám fakt, že odborníci mají i protichůdné názory, tomu kupodivu nijak nepřekáží.

Nedávno jsem na jedné rozhlasové stanici slyšel pořad, kde odborník — lékař pracující s alkoholiky — horlil proti alkoholu v jakékoli podobě a množství. Takových pořadů je nám dáno slýchat stovky, protože se vyznačujeme příchylností nejen k pivu. Zděšen tvrzením odborníkovým, že všichni během krátké doby vyhyneme, když nezačneme okamžitě holdovat kozímu mléku, přeladil jsem na stanici konkurenční. A tady právě sděloval posluchačům odborník, lékař srdcař, že každý den vypije čtyři deci vína, protože to je dobré pro krevní oběh. „Je ale třeba užívat tento lék pravidelně, to znamená každý den, jinak to nemá tu účinnost,“ dodal srdcař.

Tento odborník evidentně ctil naši klasiku, konkrétně ono známé pořekadlo z filmu Limonádový Joe: Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. A teď si, milý posluchači, vyber z odborných názorů. O tom, jakou informační hodnotu má takové předávání informací směrem k nám, plebejcům, žurnalističtí odborníci nepřemýšlejí. Proč by také ve světě, kde odbornost je modlou, něco takového dělat měl? Co jej k tomu popouzí?

Odborné záběry se pohybují v rámci, jenž se čím dál víc zužuje, což s sebou pochopitelně nese mnoho pohledů na totéž téma. To je realita, z níž není třeba mít nějaké trauma. Problémem se to stává až v momentě, kdy je takový velmi úzký odborný pohled vydáván coby dobrozdání pro obecný závěr. Oba lékaři, jejichž výroky jsem výše uvedl jako příklad, měli, každý ze svého úhlu pohledu, pravdu. Právě tak jako by měl svůj díl pravdy kterýkoli z odborníků na toto téma, který by v rádiu hovořil. Konzumentům informací tak ovšem nezbývá než si z mnoha odborných pohledů vybrat ten sympatičtější či užitečnější, protože není nikdo, kdo by se alespoň pokusil o zastřešující, stmelující, shrnující či překlenující pohled na věc. Média nám informace podávají selektivně. A podle toho také vypadá společenský kontext: myšlenky a následně lidé proti sobě více než dříve bojují namísto toho, aby společně hledali pravdu.

Ideologizace myšlení

Když už jsme u těch lékařů: jako kluk, někdy na přelomu let padesátých a šedesátých, jsem v rádiu zaslechl názor odborníka, pediatra, že rodiče nemají své děti chovat, ani když křičí jako o život. A odborník to podal tak přesvědčivě, že mě jeho tvrzení zaujalo a zapamatoval jsem si jej na celý život. To je jen jeden z příkladů, který svědčí o poplatnosti odbornosti tehdejší ideologii a režimu, který potřeboval ženy nahnat do fabrik, aby „budování socialismu“ nezkrachovalo hned v samém počátku. Když se takové pracující matce namluví, že děti se stejně nemají chovat, snáší denní dřinu mnohem lépe.

Takovýchto odborných názorů slyšel jsem či četl během života povícero. Všechny se vyznačovaly tím, že je dříve nebo později vyvrátil jiný odborník stejně přesvědčivě. Matka let šedesátých by se určitě proti argumentu, že mimino se nemá chovat, ohradila, mimo jiné i proto, že mezitím přišli jiní odborníci a ujišťovali ji, že chovat se může, ale nemá se mu dávat dudlík. Lidé se samozřejmě vždy rozhodovali sami za sebe, ale odbornost byla již tehdy modlou, která se co obušek snášela na hlavy obecenstva. A lidé tudíž k odbornému názoru přihlíželi či spíše rovnou vzhlíželi.

V kolektivistickém třeštění po monopolizaci moci komunistickou stranou to platilo dvojnásob. Padesátá léta probíhala u nás pod patronací marx-leninismu, který takové a další názory vydával za odborné, jelikož sám sebe vydával za čirou „vědeckost“. Vědecký socialismus rovná se odbornost v praxi. Ideologický soud tedy byl vydáván za vědecký poznatek. Co však vede k takovému počínání dnes? Máme onu ideologickou lež o vědeckosti a odbornosti natolik v krvi, že se jí nedokážeme zbavit? Nebo prostě jenom nevíme, kam a jak se vrtnout, a proto máme potřebu se vztahovat alespoň k nějaké pseudojistotě?

Manipulace pomocí průzkumů

Takovým typickým příkladem současné manipulace jsou průzkumy veřejného mínění a způsob, jakým k této sociologické odbornosti přistupují odborníci na žurnalistiku a poté i my, plebejci, když si necháváme namluvit, že máme za jakýchkoli okolností ctít onu odbornost. Tyto průzkumy staly se v naší civilizaci bůžkem. Víry, které točí se kol jeho mocného břuchu, jsou vydávány a následně i pokládány za slovo Boží. Nic naplat, že mnohé agentury tyto průzkumy samy již dávno zdiskreditovaly posluhováním politickým stranám a dalším zadavatelům. Novináři tyto průzkumy potřebují, proto o jejich kvalitě mlčí, či dokonce přímo jejich výsledky překrucují, když kupříkladu zaměňují výsledek průzkumu s volební prognózou. Média se naprosto nezajímají o:

• počet, sociální a geografickou strukturu respondentů průzkumů,
• to, jak byli respondenti vybíráni — způsob provádění průzkumu (telefonicky, přímo, náhodně, tomu samému vzorku, co minule…),
• podobu otázek, zda jsou, či nejsou manipulativní či předjímající,
• to, kdo ten který průzkum zaplatil a zda jsou agentury poplatné zadavateli, či nikoli.

Novináři se tedy nezabývají úrovní a kvalitou těchto průzkumů a tím, nakolik je ta která agentura pro výzkum veřejného mínění skutečně seriózní. Jejich průzkumy však rovnou vydávají za opěrný bod posuzování věcí a dění, který čtenářům, posluchačům a divákům předkládají jako nezpochybnitelnou pravdu.

Myšlenkové trusty

Stejným způsobem jsou nám předkládány názory různých think-tanků, které často působí při politických stranách. Zatímco zasvěcení vědí, že tyto „myšlenkové trusty“ ve skutečnosti slouží jako marketingové předpolí těch kterých stran a ideologií, média podávají jejich výplody jako objektivní informace či odborná stanoviska. Nedávno jsem se například v Deníku Referendum dočetl, že nový think-tank zakládají spolu s úřadujícím předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou politologové Jiří Pehe a Vít Klepárník. Členy poradního výboru se stanou vysokoškolští profesoři Václav Bělohradský, Pavel Barša a Jan Keller a socioložka, mluvčí občanské iniciativy ProAlt Tereza Stöckelová. A že se tak ustavil nový myšlenkový trust, jehož iniciátoři chtějí přispět do veřejných debat z pozic „politického a intelektuálního středu jakož i demokratické levice“.

Až sem je to v pořádku (a je dobře, že vzniká nová myšlenková platforma), cílem tohoto projektu je však podle jeho zakladatelů „představovat odborné názory na systémové řešení hlavních politických a ekonomických problémů České republiky“. Zakladatelé tedy ztotožňují ideologické pohledy středu a demokratické levice s odborností, stejně jako think-tanky napojené na ODS spojují odbornost s ideologiemi pravicovými. Jako by neexistoval rozdíl mezi skutečnou odborností a snahou přesvědčit druhé, že jeden světový názor je lepší než ten druhý. Čím tedy, ptejme se, se vlastně liší způsob uvažování od toho v 50. letech, když i nyní je za odbornost vydáván ideologický výdobytek? (Dnešní ideologie se zaplať Bůh liší od té komunistické, ale na mysli mám způsob, kterým se uvažuje, nikoli srovnání ideologií.)

Bída popisovaného se odrazila i ve včerejším pořadu ČT24 Planeta země. Tato tříhodinová přehlídka názorů různých odborníků a dalších lidí, kteří mají k současným problémům co říci, byla z technického a organizačního hlediska úctyhodným dílem. Před lidmi, kteří ji měli na starosti, hluboce smekám. Nikoli jejich vinou ovšem vyznělo mnoho zajímavých pohledů na věc do prázdna. Tok informací se pohyboval od názorů odborných přes pseudoodborné až k ideologickým nálepkám. Chybělo jakékoli propojení, kotva, která by dala spektru názorů nějaký základ a následné vyústění.

Asi nejodvážnějším tvrzením v Planetě země bylo, že nová média demokratizují veřejný prostor, přinášejí větší svobodu, žádná skupina lidí prosazující něčí zájmy tudíž nemůže nikým manipulovat. A pokud už ano, tak jen na krátkou dobu. Je jedno, kdo se tohoto výroku dopustil, protože takovýchto ideologických výkřiků nezasazených do souvislostí zde padlo mnoho.

Výsledkem toho selektivního a ideologizovaného způsobu uvažování je neschopnost promýšlet věci, dění i již proběhlé procesy do hloubky a v širším kontextu — to v zajetí úzkého odborného rámce či v područí ideologických konstrukcí prostě nejde. A právě v tom spočívá hlavní důvod naší současné civilizační krize. Vládnou nám a ovlivňují nás odborníci na odbornost namísto lidí, kteří problémy promýšlí.