Kampaň lékařů Děkujeme, odcházíme neskončila ani tak nesporným vítězstvím lékařů jako nespornou porážkou vlády. Lékařům se sice zvýší platy více méně tak jak chtěli, ale platí za to poškozením prestiže své profese.

Největší ztráty jim způsobila vulgární protikampaň bulvárních médií, zejména Blesku a Lidových novin. Lékařští odboráři jí nedokázali dostatečně čelit, neboť nebyli s to věrohodně vysvětlit, že jim v prvé řadě nejde o své osobní zájmy, ale jedná se jim o obecnější zájem společnosti na vyšší kvalitě zdravotní péče.

To se jim podařit zřejmě ani nemohlo, prostě proto, že jim ve velké většině skutečně o více než o zvýšení osobního mzdového ohodnocení nešlo. Plebejský instinkt bulváru to vycítil a rozhodl se z toho těžit prospěch svůj.

Přitom hájit čistě vlastní skupinový zájem, a to i do značné míry bezohledně, je legitimní ve společnosti, která postavila peníze na první místo, a všechny sféry života podrobuje zaslepené logice trhu. Pokud tak postupují všichni v soukromé sféře, v politice, pokud se touto doktrínou řídí působení sdělovacích prostředků, proč by si ji měli zakazovat právě lékaři?

Neohrnujme nad nimi tedy nos, ale přesto je třeba podotknout, že daleko větší naději na trvanlivý úspěch, a s mnohem menšími náklady na stavovské pověsti, by byla bývala lékařům skýtala strategie, která by systematicky napadala uplatnění tržních vztahů ve zdravotnictví jako takových a pokoušela by se budovat co nejširší sítě solidarity jak v rámci oboru, tak s dalšími kolegy ve veřejném sektoru.

To by ovšem předpokládalo vymanění rozhodujícího množství lékařů z ideologie, které zde převládá a prostupuje vším nejen v explicitní neoliberální formě v posledních dvaceti letech, ale důsledně vzato byla už trpěnou privátní ideologií pěstovanou za Husákovy normalizace. Čili ideový či přímo duchovní výkon, který by celou kolektivní akci lékařů nad tento přízemní obzor povznesl, jednoduše snad ani nemohl být v jejich možnostech.

Prakticky by to znamenalo soustavně a srozumitelně vysvětlovat, že zdroje na vyšší platy i celkově vyšší kvalitu služeb ve zdravotnictví k dispozici jsou, jen je zapotřebí je mnohem spravedlivěji přerozdělovat. Konkrétně ve zdravotnictví samozřejmě na úkor farmaceutických korporací a pojišťoven.

Bylo by zapotřebí taktéž zdůrazňovat, že rovněž obecně ve společnosti k dispozici zdroje jsou, jen je opravdu nutné radikálně změnit daňové parametry a rozbít korupčně klientské vztahy, jež jsou konstituční vlastností všech stran současné vládní koalice a neodmyslitelným průvodním jevem neoliberální politiky, jež na tržní vztahy převádí vše, včetně politických i správních rozhodnutí.

Jinak než skupinovým profesním zájmem by ve prospěch lékařů bylo možné argumentovat z hlediska obecného pojetí spravedlnosti: není totiž ničím legitimně zdůvodnitelné, aby manažeři korporací a finanční i jiní spekulanti vydělávali o dva tři, ba i čtyři, řády vyšší sumy nežli lékaři, učitelé či další zaměstnanci veřejné sféry. Tento argument se měl v lékařské akci nejen objevit, ale i prakticky uplatnit solidárním zohledněním potřeb zdravotních sester, jejichž požadavky na vyšší platy jsou nejméně stejně oprávněné jako požadavky lékařů.

Velkorysost by se lékařským odborářským předákům v tomto ohledu v dlouhodobém výhledu bohatě vrátila. Naopak nezohlednění zájmu zdravotních sester bylo hrubou strategickou chybou, neboť konec konců právě ono prokazuje, že lékařským aktivistům skutečně šlo primárně o sebe samé, a nikoli o neuspokojivý stav zdravotnictví jako celku.

To ovšem nic nemění na tom, že lékařům může být celá společnost zavázána ještě ze zcela jiného důvodu. Ukázali, že dobře zorganizovaná, vytrvalá a odvážná kolektivní odborářská akce může v konfrontaci s neoliberální vládou uspět. Aniž to bylo jejich deklarovaným úmyslem, lékařům se podařilo Nečasův režim dost vyčerpat a podemlít, ukázat jeho nedůvěru v sílu vlastního společenského zázemí.

„Na prahu dalších sporů (teď zrovna o změnu důchodového systému) je vláda výrazně oslabena. Má sice velkou většinu v Poslanecké sněmovně, ale není jednotná, vládní strany si s chutí škodí a zejména Věci veřejné jsou mírně řečeno „nespolehlivý partner" (přičemž partner tu není asi to správné slovo). Proti ní stojí seřazeny úderné oddíly: ČMKOS…, pro niž je lékařský úspěch výzvou - aby si zachovala reputaci, musí zorganizovat něco srovnatelného - a zmíněná nemocniční guerilla,“ napsal v úterý 22. února v Lidových novinách Bohumil Doležal. A my s ním nemůžeme nesouhlasit; sami bychom to neřekli lépe.

Cesta, kterou prošlapali lékaři, by opravdu měla zlákat k následování další odborářské organizace v oborech, které jsou nespravedlivě podhodnoceny a bez nichž se přitom naše společnost nemůže obejít. Zde je na místě podrobit rozboru stanovisko, že lékaři se na společnosti dopustili vydírání, jak se vyslovili jejich ušlechtilí odpůrci, jimiž věru nikdy o nic jiného než o blaho obce nešlo, například vycházející hvězda ODS Boris Šťastný.

Působí to jako hluboké nepochopení společnosti, kterou on a jeho kolegové pomáhali stvořit: lékaři přece jenom všem tržním komsomolcům připomněli, že v poměrech, které poměřují význam věcí primárně a takřka výlučně penězi, není možné, aby příslušníci jejich zcela nepostradatelné a náročné profese byli hodnoceni níže než všemožní hochštapleři v soukromém sektoru. Lékaři tak dali všem Borisům Šťastným a Václavům Klausům ochutnat něco z jejich vlastní medicíny jménem zákon nabídky a poptávky.

Jako o prvních pokračovatelích lékařů se dnes mluví o policistech a hasičích, jejichž možnosti uplatnění zákona nabídky a poptávky jsou však omezené. Odejít nemají kam a přestat svou profesi vykonávat na přechodnou dobu stávky si nemohou dovolit.

Jejich jedinou šancí je tak účastnit se širšího odborářského hnutí, které se bude konfrontovat se samou podstatou neoliberální tržní společnosti, tak jak ji v extrémní podobě reprezentuje Nečasova vláda, a v rámci široké vnitřně solidární platformy si vynutit systémovou změnu přístupu k přerozdělování a odměňování zaměstnanců veřejného sektoru. Čeští odboráři k tomu snad směřují, v tom je třeba jim držet palce a všemožně je podporovat.

Společenskou skupinou, která ovšem může lékaře následovat podobnou stavovskou akcí s nadějí na obecně společnosti prospěšný výsledek, jsou učitelé. Jejich profese je pro kondici společnosti snad ještě důležitější nežli medicína. Bude-li české školství vypouštět do světa bambuly, kteří se nechají manipulovat skvosty typu Přemluv, bábu, je česká společnost bez nadsázky ztracena.

Je v tomto světle takřka povinností učitelů postarat se o to, aby nejtalentovanější z absolventů pedagogických fakult nekončili jako podnikatelé či asistentky v kancelářích českých poboček zahraničních firem. Školství potřebuje znovu prodchnout humanistickým, sociálním a demokratickým duchem a k tomu je zapotřebí shromáždit všechny nejlepší talenty, jež se nabízejí.

Ta akce by se mohla jmenovat Děkujeme, neučíme. Začít by mohla 1. září 2011. Učitelé by prostě nezačali učit a to do té doby, než by se jejich mzdy zvýšily v míře a způsobem, který jejich odborové vedení uzná za nezbytný k udržení i těch nejkvalitnějších pedagogů v oboru. Na rozdíl od lékařů, kteří zapomněli na zdravotní sestry, by učitelé na školníky, kuchařky a vychovatelky zapomenout neměli.

A hlavně, jejich první argument by měl znít: Zdroje ve společnosti jsou, jen je potřeba je správně přerozdělit.