Moderní pojetí sociálního státu

Jan Štern

Autor se vyjadřuje k tématům, která zazněla na diskusním setkání think-tanku Cesta. A také k otázce, která se do diskuze už nedostala: Jak v rámci sociálního státu namísto pouhého vyrovnávání sociálních propadů existenčním pádům předcházet.

Think-tank Cesta uspořádal první diskusní setkání na téma sociálního státu. Jedním z hlavních důvodů zvolení tohoto tématu je určitý stav ohrožení instituce sociálního státu v důsledku tlaku konkurence nových nastupujících států (Čína, Indie, Brazílie), které začínají tvrdě konkurovat jak co do kvality a kvalifikace, tak i produktivity své pracovní síly vyspělým státům, aniž by byly zatíženy břemenem sociálního státu. A také v důsledku tlaku neoliberální ideologie jako nástroje prosazování globální ekonomiky a kapitalismu. V diskusi byla zmíněna dvě témata, která vyžadují zvláštní pozornosti, a naopak nepovšimnuto zůstalo jiné téma, která by ale pozornosti rozhodně ujít nemělo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Sociální otázka jako mravní otázka

V diskusi bylo řečeno, že sociální stát založený na solidaritě ve společnosti není jen ryze ekonomickou otázkou vyrovnání příliš velkých rozdílů v příjmech nebo úzce politickým řešením situace lidí v nouzi, aby se zabránilo projevům nespokojenosti a eventuelně větším společenským otřesům, ale že je to věcí mravní. Vyrovnávání velkých sociálních rozdílů není jen účelovým pragmatickým počinem, ale je to naše společná mravní povinnost. Tímto se sociální stát stává obecnou mravní normou, a tím i obecným cílem a nikoliv jen zájmem dílčí skupiny lidí, kteří jsou momentálně v nouzi. Politika sociálního státu si tak činí nárok stát se politikou reprezentující zájem všech lidí, protože mravní zákon je obecným zákonem, něčím, co uznávají všichni. Tedy jak příjemci, tak i dárci v rámci celého přerozdělovacího systému by měli mít zájem vycházející z vyšších pohnutek mravních na fungování takového systému.

V tomto smyslu se navazuje na pojetí Masaryka, který rovněž viděl v sociální otázce současně i otázku mravní. Takový koncept přirozeně navazuje na křesťanskou tradici, která přerozdělování ve prospěch potřebných považovala za součást morálky. Domnívám se, že toto je správný krok, protože teprve nárokem na zastupování obecného univerzálního zájmu se politická síla hájící sociální stát stává skutečným subjektem společenského pohybu. Politický subjekt se stává subjektem teprve tehdy, když si nárokuje zastupování obecného zájmu a v tomto smyslu se stává hegemonem (respektive nárokuje si postavení hegemona) společnosti jako takové.

Kapitalistický systém si nenárokuje univerzální princip, protože racionalitu a sobectví (homo economicus), které bohatě zajišťují jeho chod, nelze ani za univerzální hodnoty vydávat. V tomto smyslu se kapitalistický proces svým charakterem blíží spíš přírodnímu procesu, který se objektivně žene přes hlavy lidí, aniž by se jakkoliv staral o následky. Marx definoval tento přírodní rys kapitalismu jako výsledek procesu odcizení, který ani (když pozorně čteme jeho Ekonomicko-filosofické rukopisy) příliš nesouvisí s otázkou vlastnictví. Ale o to v tuto chvíli nejde. Důležité je postavit se slepé přírodní síle kapitalistického systému z pozice výsostně lidské, z pozice mravní. A nedat se zviklat neoliberální rétorikou, která ze svých dogmatických pozic kapitalismus slepě obhajuje

V diskusi bylo dále řečeno, že sociální stát je podmínkou svobodného rozvoje člověka a jeho emancipace v rámci společnosti. Bez jistoty, že v nejhorším případě člověka zachytí záchranná sociální síť, by si totiž běžný člověk nedisponující bohatstvím jako pojistkou pro krizové situace nemohl dovolit chovat se svobodně na základě vlastní volby. Nemohl by změnit místo v případě, že ho šéf ponižuje nebo šikanuje, protože by nemohl riskovat ztrátu materiální existence sebe a své rodiny. Jen s obtížemi by měnil místo v případě, že by chtěl v souladu se svým talentem a schopnostmi dělat lepší a kvalifikovanější práci. Respektive každý takový pohyb by doprovázelo téměř fatální riziko. Na rozdíl od lidí bohatých, kterým svobodný pohyb životem garantuje jejich bohatství. Sociální stát jako garance svobody a emancipace člověk je opět obecný a univerzální nárok, který obranu sociálního státu přeměňuje z pouhého prosazování dílčího zájmu v politiku hájící zájmy všech.

Co je to rovnost

V diskusi také zazněla věta, že sociální stát by měl přinést rovnost v příjmech lidí, protože lidé nerovnost v příjmech těžko snáší. Zde je zapotřebí se ihned ostře ohradit. Nerovnost je základním hybným principem ekonomiky a za čtyřicet let totalitního režimu jsme se přesvědčili dostatečně, jak strašné jsou následky toho, když se někomu podaří rovnost v příjmech násilím zajistit. Otázkou je spíš, jaká je přijatelná nerovnost, jinými slovy řečeno s Rawlsem do jaké míry rozpětí nerovnosti je většina společnosti ochotná v nerovnosti vidět zdroj benefitů pro všechny, a tedy se s takovou nerovností smířit. To je ale úplně jiná otázka, než násilné srovnání rozdílů v příjmech. Na to je třeba si dávat velký pozor.

Jinou otázkou je, co vlastně považovat za nerovnost. Inspirativní v tomto smyslu je Anthony Giddens s pojetím nerovnosti jako vyloučení. Skutečná nerovnost nespočívá dle Giddense v aritmetické nerovnosti příjmů, ale v tom, kdy buď rozdíl ve výši příjmů, nebo sociální osud způsobí vyloučení dotyčného ze společnosti. Takovým vyloučením je, když je člověk dlouhodobě na sociálních dávkách nebo když je člověk dlouhodobě nezaměstnaný. Giddens za sociální vyloučení považuje i odchod lidí do důchodu. Jinými slovy skutečnou nerovností je, když je člověk vyřazen ze standardního společenského provozu, a tím i z občanského života. Vedle této nerovnosti dané vyloučením (deklasovaných lidí) existuje další nerovnost na opačném pólu společnosti: existuje tu úzká vrstva elity, velkých boháčů, špičkových manažerů, politiků, bankéřů a průmyslníků, jejichž život je nesouměřitelný s životem běžného občana. A to jak z hlediska životní úrovně, tak hlavně z hlediska vlivu na společnost a její život. Nerovnost v tomto dvojím pojetí — sociální vyloučení a existence nesouměřitelné elity — je nepřijatelná a součástí politiky sociálního státu musí být její regulace. Přirozeným doplňkem sociálního státu musí být adekvátní progresivní zdanění.

Nové pojetí sociálního státu

Nyní k otázce, která se do diskuse nedostala. Jde o pojetí sociálního státu a zejména pak o otázku jeho modernizace. Dosud u nás sociální stát funguje jako pojistka před existenčním pádem. Jinými slovy následně se vyrovnává hlavně příjmová situace, která už nastala. V diskusi ale nebylo zmíněno to, jak se v rámci sociálního státu dá existenčním pádům předejít. Tedy otázka investic do vzdělání, do kvalifikace, do dovedností, prostě do celkové schopnosti lidí obstát na pracovním trhu.

A nejenom to. Stejně důležité jsou investice státu do rozvoje pracovních míst, do jejich větší dostupnosti, do ochoty podnikatelů zaměstnávat lidi i za nepříliš příznivých podmínek. Jde o to, co zmíněný Giddens nazval social investment a co vnímal jako důležitý doplněk, respektive další možnost vedle tradičního sociálního státu pojatého jako social security. Vedle benefitů sociálního státu daných různými podporami a dávkami tu musí existovat systém investic státu do lidského kapitálu. Neboť výrobní kapitál je bez kvalitní pracovní síly stejně bezmocný. Logika investice do lidského kapitálu je jasná: díky ní nejen poroste schopnost lidí uplatnit se na trhu práce, ale současně na tom vydělá kapitál jako takový, protože tím poroste i jeho výkonnost, a tedy konkurenceschopnost.

Politika social investment znamená vnesení dynamického principu do stávajícího modelu sociálního státu, který je tradičně pasivní. Jestliže sociální stát dosud jen vyrovnával stávající nerovnosti, pak nový prvek vnese do tohoto systému kýženou dynamiku. Což je také nejlepší odpovědí neoliberálním kritikům sociálního státu, protože takto pojatý sociální stát přináší výrazný ekonomický efekt.

Moderní a dynamické pojetí sociálního státu založené na mravním étosu spolu s konceptem systémových opatření proti korupci a vládě ekonomicko politické oligarchie je východiskem nové politiky, která v budoucnu přivodí zásadní porážku neoliberální ideologie a politických stran na ní založených.

    Diskuse
    January 20, 2011 v 7.59
    občanská emancipace a participace
    Myslím, že úvahy lidí z CESTy, právě tak jako úvahy v tomto článku jdou dobrým směrem. Jen bych ještě zdůraznil otázku občanské emancipace, tedy abychom se jako občané chovali svobodně a odpovědně a neposlouchali tolik současné politické, ekonomické i mediální elity, které šíří své pojetí neoliberálního světa, v němž žijeme a otázku participace, tedy že je důležité nebát se a vstupovat do současného ekonomického i politického diskurzu a pracovat na jeho proměně.
    January 20, 2011 v 16.47
    Velmi dobrý text. Vlastně se ve velké míře shoduje s mým komentářem panelu CESTy http://www.denikreferendum.cz/clanek/8509-co-neni-evropsky-socialni-model-a-kudy-k-nemu-vede-cesta. V jedné věci ale mezi námi shoda nepanuje. To, co je v EU, ČR, odmítám osobně považovat za sociální stát, sociální model. Jde spíše o maketu. Tam bych začal diskusi, tedy jak se k sociálnímu státu dopracovat v intencích, které cítíme podobně. Není totiž možné všechny síly spotřebovávat na obranu něčeho, co už téměř není.
    January 20, 2011 v 17.27
    Nechci se moc bavit o šestácích při obhajobě morálních hodnot. Přesto jedna malá poznámka. Jiří Štern, stejně jako panelisté CESTy vycházejí ze špatné premisy, že na evropský sociální model tlačí svou konkurencí ekonomiky třetího světa, které nejsou obtěžkány sociálním modelem, jsou tedy více konkurenceschopné. Tato premisa je velmi úsměvná, když se na ní podíváme skandinávskou optikou. Které ekonomiky totiž patří mezi nejvíce konkurenceschopné na světě, i když mají neerodovaný, nerozkulačený sociální stát evropského typu, ne neoliberalismus? Ano, odpověď je jednoduchá:-) Švédsko na 6, Norsko na 9. Co nás tedy může naopak dohnat a přiblížit naše komunity k neschopnosti obstát v globální konkurenci s autoritativními režimy, ke kterým patří všechny, které občany, každou individualitu nestaví na první místo ve společenském žebříčku hodnot? Právě další osekávání toho, co se již dnes v kontinentální Evropě dá stěží považovat za sociální stát. Chronicky nezadlužuje a nepodlamuje model sociálního státu, ale naopak neoliberalismus.
    January 20, 2011 v 17.47
    Mimochodem, celý index konkurenceschopnosti je takový vykuchaný dvourozměrný debilismus. Když ale neoliberálové (tím nemyslím liberála v ušlechtilém smyslu slova Šterna) chtějí diskutovat v těchto intencích, není problém i tak. Osobně preferuji spíše kvalitu života. Tam jsou výsledky násobně funkčnějšího indexu velmi jednoznačné.
    ON
    January 21, 2011 v 10.33
    Sociální stát má stále šanci.
    Text dobrý, souhlas panem Šimsou. Řekl bych obecně. Obrana a rozvoj sociálního státu musí jít ruku v ruce s obranou a rozvojem demokracie. Sociální investice (jak to zamýšlel Giddens) ano, ale o nich mluví i neoliberálové. Je třeba je zakomponovat do jiného paradigmatu. Obrana a rozvoj sociálního státu je jistě otázka etická, ale nakonec prakticko-politická, jak to zařídit, jaké nástroje použít, aby to zaručovalo a rozvíjelo svobodu, rovnost, solidaritu apod. Tedy na začátku musí být mravní rozhořčení a pak musí nastoupit ona „drobná masarykovská práce“. Tady vidím velmi stručně 3 hlavní záchytné body: 1) spravedlivé a progresivní daně, 2) maximální potlačení korupce a transparentnost podnikatelského prostředí + vymahatelnost práva, 3) investice do kvalitativních faktorů růstu (vzdělání, věda, ….., včetně oněch sociálních investic). Tohle vše s rozvíjením demokratické participace, včetně lokálního experimentování s různými formami alternativní ekonomiky a vytvářením strategií na nadnárodní úrovni (hlavně skrze EU). A čelit neoliberálním „důkazům“ a defétismu v levicových řadách, že to nejde a čekat na to, až se to vše po…. , a zase si budeme moci vystřelit z Aurory.
    January 21, 2011 v 20.13
    depolitizace
    Já si dovolím být přeci jen trochu kritický.

    Za prvé, považuji za špatné to východisko ve "vyšších pohnutkách mravních", v nějaké univerzální morálce, kterou všichni akceptují. Myslím si, že neexistuje žádná zcela nepolitická morálka, tj. taková, která by stála mimo či nad zásadními spory o to, co je to vůbec člověk, co spravedlnost, co má být nejvyšší hodnotou v lidském životě, tedy nad spory, které se v té méně filozofické rovině odehrávají jako spory politických ideologií. Neoliberál, pokud z něho nechceme dělat nějakou karikaturu ve stylu "amerického imperialisty" z prvomájových průvodů (což se občas bohužel děje), není nemorální, má jen jinou představu o lidské svobodě, spravedlnosti, apod. Není žádná morálka sdílená všemi beze zbytky, nezávislá na pozicích v sociální struktuře, vírách, které lidé mají v podstatu světa, apod.

    S tím souvisí pojem hegemon. Tento pojem je z definice neslučitelný s takovou představou nepolitické či nadpolitické univerzální morálky. Hegemon je ten, kdo svůj světonázor vnutí zbytku společnosti, která to přijme za své, např. proto, že respektuje v dané konstelaci "vedoucí úlohu" dotyčné skupiny (např. buržoazie, po většinu moderní doby); hegemon se pak tváří univerzálně, musí vyvolávat dojem, že mluví jménem všech, a svým způsobem opravdu mluví jménem všech, ale je to velmi relativní, vždy je tam nějaký aspoň latentní disent, v té společnosti. Např. demokratické hodnoty nejsou prostě a jednoduše univerzální, dané nějak shůry vyššími principy, jejich současná hegemonie (nadvláda) je výsledkem historicky relativního vítězství určitých skupin, jimž tyto hodnoty vyhovují, vítězství ne nutně ve smyslu vyhrané války, ale obecně civilizační převahy, "vedoucí úlohy". Univerzalizace hodnot takové skupiny je jen relativně zajištěna proti latentním oponentům. Zdaleka ne všichni mezi námi jsou opravdu z duše demokraty, mnozí to koneckonců dávají jasně najevo. Ale oni to nejsou nelidé, prostě jen vidí věci jinak a jednou mohou získat navrch, aniž by tu společnost zterorizovali. Lidé prostě přestanou sdílet určitý étos, bude se jim zdát vyčerpaný a přikloní se k jinému. Všechno je to o neustálém sporu, který nemá konce.

    Ten odpolitizovaný, moralizující autorův pohled pak podle mého názoru vede i k tomu, že v navrhovaném řešení je vlastně velmi konformistický, chytí radikalita jakožto pochopení kořene věci, zůstává nakonec ve stejném paradigmatu, v němž jedou ti neoliberálové. Částečně to naznačil už Ota Novotný. Co pomůže "investice do lidského kapitálu" (nápadně komodifikovaný jazyk, všiml by si marxista), když příslušný lidský zdroj bude stejně zas v situaci, kdy mu nezbývá nic jiného než nabídnout na trhu vlastníkům výrobních prostředků svoji práci, byť kvalifikovanou, případně jít na pracák, kde ale dostane peníze získané (přes zdanění) vlastně zase od té kapitalistické ekonomiky. Takže je třeba být ne ekonomem, ale politickým ekonomem ve smyslu zviditelnění toho sporu, který v základech té ekonomie leží a který je opravdu politický: jak nejlépe rozdělit naše zdroje tak, aby z toho společnost jako celek měla co největší dobro?

    Myslím, že by se tu mělo jít cestou vytváření nějakých nekapitalistických ekonomických modelů, na bázi družstevnictví a příbuzných modelů, kde není ten občan nutně jen příjemcem kritérií, která nastavil buď trh (určitý TYP trhu), nebo stát, kdy v prvém případě je poslušným zdrojem, v druhém je pasivním příjemcem (dávek, jež mu umožní zregenerovat se jako zdroj). Participace je opravdu klíčová, ale nejen v morálním smyslu ochoty občanů se angažovat, ale i ve smyslu přístupu k nějakým "parcelám" zdrojů (ne až výsledků, ale už těch výrobních prostředků). Tady by ale musel do toho vstoupit ekonom, což já nejsem, proto končím... Jen dodám, že tohle musí být založeno na spolupráci občanské společnosti a státu, oba ty pilíře jsou neredukovatelné jeden na druhý a oba jsou nepostradatelné.
    January 21, 2011 v 20.43
    Přeci jen ještě dovětek
    Aby bylo zřejmější, oč mi jde: i ten pojem trh je totiž třeba repolitizovat, tj. vrátit do něj spor. Bereme většinou jako samozřejmost, že trh je nástroj k vytváření soukromého zisku. To vůbec není samozřejmost. Proč by ekonomika musela sloužit právě k tomuto? To je nějaká hodnotová volba, nějaké lidské rozhodnutí za tím, nějaké přesvědčení o světě a o člověku, nějaký vyhraný spor... Ale ekonomika ani trh jako takový vůbec nemusí mít za cíl generování soukromých zisků. Můžeme položit důraz na jiné cíle - environmentální, sociální, a podnikání jen jako nástroj k realizaci těchto hodnot, tj. nástroj ke zhodnocení zdrojů žádoucím způsobem... Když dneska vstoupí jedinec na trh a je konfrontován s "tvrdými fakty" ekonomie, tak jako by to bylo něco stejně objektivního jako zákon gravitace. Ale není, on je to specificky pochopený trh, spojený s určitou ideologií, která se má tendenci skrývat ("odideologizovat!" budou křičet), ale kterou je třeba právě pojmenovat. A vést s ní spor. Nejsou žádná "tvrdá fakta" typu "Rozpočet je schodkový, takže nemůžeme platit zbytečnosti jako ekologie."
    January 21, 2011 v 23.48
    kritika kritiky depolitizace a ekonomické či tržní repolitizace
    Kolega Škabraha postavil svou kritiku na kritice "vyšších pohnutek mravních" a kritice neoliberalismu z univerzalistických pozic, které jsou dle něj depolitizované. V závěru své kritiky fakticky přitakává neoliberálnímu konceptu, protože delegitimizuje pozici mravní kritiky a sám se zříká možnosti se k věci vyjádřit, protože není ekonom. Tedy přitakává ekonomické metafyzice (Klaus) či metafyzice trhu (von Hayek) a odmítá kritiku z mravních či etických pozic. On depolitizuje onu mravní či etickou pozici a naopak potvrzuje neoliberální čistě ekonomické hledisko. Namítám a naopak tvrdím, že ona mravní, etická kritika neoliberálního kapitalismu je politická, i když je to političnost z kantovských či univerzalistických pozic, jak vcelku správně poukazuje kolega Škabraha, kdežto jeho vlastní pozice je depolitická na první rovině, na druhé rovině je to pro-neoliberální pozice (typicky hegelovská lest rozumu). I když s ním souhlasím, že na trh vstupujeme, i když nechceme a "tvrdá ekonomická fakta" mají více rovin, ale jednou rovinou je také rovina etická, ta však je také politická. Kritika a odhalení její depolitizovanosti může být a v tomto případě je jak depolitizací na jedné straně, tak politikou obrácenou ve svůj pravý opak.
    January 22, 2011 v 9.24
    věčný spor
    Nejsem si jistý, zda rozumím, co přesně mi Martin Šimsa namítá. Ale přijde mi příznačné, že používá třeba formulaci "čistě ekonomické hledisko". Neexistuje žádné takové hledisko, protože neexistuje jeden jediný ekonomický model. Ekonomie zkoumá, jak se lidé rozhodují při využívání našich omezených zdrojů pro naplňování určitých cílů. Co to konkrétně znamená, to závisí na tom, jaké jsou ty cíle, a to má širokou souvislost s pojetím člověka vůbec. Neoliberalismus není primárně nadřazení ekonomických hledisek nad jiné, ale ztotožnění ekonomična s jedním jeho vyhraněným pojetím. Je to podřízení ekonomie jedné ideologii spíš než cokoliv jiného.

    Uvedu příklad. Představme si obec, jejíž zastupitelstvo je většinově podmáznuto bohatým podnikatelem, který chce skoupit obecní lesy, jež obec obklopují (má zajištěn velmi výhodný prodej dřeva do zahraničí). Pro obec to nebude zcela nevýhodné, dostane slušně zaplaceno, zacelí díru v rozpočtu a ještě jim zbude. Jeden zastupitel namítá, že lesy ale mají i jinou hodnotu než tu převoditelnou na peníze, jsou krásné, lidé tam chodí na procházky, příroda léčí únavu z civilizace, spojení s ní je součástí naší identity, atd., nehledě na to, že lesy zadržují vodu a jsou tak prevencí povodní. Tento zastupitel nicméně prohraje, řeknou, že je blázen, lesy jsou prodány, pokáceny, rok poté zaplaví obec voda díky tomu, že kanály a další odtoky budou ucpány bahnem v důsledku eroze... Nicméně obec je nyní bohatá, dokáže se s tím nějak vyrovnat. Budoucnost je otevřená.

    Došlo v té situaci k vítězství ekonomického hlediska nad jinými, třeba environmentálními? Ne. Byl to spor dvou ekonomických přístupů, dvou názorů, jak efektivně využívat zdroje. Jenže efektivita opět není samozřejmá veličina, jako efektivní popisujeme vztah co největší úspornosti při využívání prostředků k dosahování nějakých cílů. Cíle ale nejsou "objektivně" dány, jsou závislé na hodnotových volbách a vede se o ně spor mezi různými "formami života". Je cílem dosahovat finančních zisků, nebo mít krásný les, který neumíme snadno nahradit? Podle toho, jak odpovíme na tuto otázku, budeme hodnotit určité jednání jako více nebo méně efektivní.

    Takový spor je jádrem politiky a není řešitelný odkazem na nic "objektivního", jako jsou "tvrdá fakta", ani "univerzálního", jako je nějaká filozofická koncepce etiky. I ta je historicky relativní, např. mnozí autoři konzervativně katolické orientace budou celého Kanta odmítat a žádné filozofické argumenty je asi nepřesvědčí, protože jejich nesouhlas vychází z hlubších než akademických zdrojů. Je to výraz jejich "formy života" (berte prosím tento termín opravdu v uvozovkách). Nezbývá než docilovat relativního, křehkého konsenzu mezi různými světonázory, jakž takž zajištěného hegemonií jednoho z nich, který se RELATIVNĚ univerzalizoval, protože s ním spojenou formu života přejala podstatná část společnosti. Prostor, kde se tyto spory odehrávají a dočasně řeší, je primárně prostor politiky.
    January 22, 2011 v 12.23
    ekonomické versus ekologické a etické
    Myslím, že ve výše uvedeném příkladu problém Martin Škabraha vysvětlil lépe než výše. První dva odstavce dobře ukazují modelovou situaci. Potom se však dostáváme k jádru věci. Otázku, zda ekonomické hledisko vítězí nad enviromentálním odpovídá záporně a tvrdí, že to byl spor dvou ekonomických hledisek. Přitom z příkladu jasně vyplývá, že to byl spor ekonomického hlediska nejen s hlediskem ekologickým, ale i s hlediskem morálním. Proč kolega Škabraha podřazuje ekologické a etické hledisku hledisku neoliberálně ekonomickému? To je rezignace filosofa, etika i ekologa před ekonomem, myslím, že je to rezignace, ke které nás vede postmoderna, která rezignuje na rozlišování hodnot a nevidí rozdíl mezi hodnotou lesa a hromadou peněz. Samozřejmě, že každé hledisko má více rovin. Ekologické a etické hledisko má také svůj ekonomický rozměr - krásný les má nejen ekologickou, ale i ekonomickou hodnotu, slouží udržitelnému životu na zemi, jeho hodnota je nesrovnatelná s hodnotou aut, počítačů či CD přehrávačů, do nichž jsou peníze získané za prodej lesa přeměněny. Na druhé straně inteligentní ekonom, který myslí v delší perspektivě se nebude chovat jako neoliberální loupežník, který po sobě nechá spálenou zemi v majetku anonymních a neodpovědných společností, bank a fondů, ale bude dbát o kulturní rozvoj svěřeného majetku a tedy i země a lesa.
    + Další komentáře