Co není evropský sociální model a kudy k němu vede CESTA

Lukáš Kraus

K diskusi, která se otevřela v panelu nového think-tanku CESTA, podotýká Lukáš Kraus, že není možné hovořit o možnostech sociálního státu v zemi, kde samotný pojem není, vzhledem k tomu, že nejde o žitou realitu, dobře chápán.

V EU se mluví o evropském sociálním modelu. Co to ale je tento model a jak se pozná? Hlavní a jedinou klíčovou myšlenkou sociálního státu je humanismus jako idea života. Humanita jako odpověď na války, bezpráví, násilí, vykořisťování a bezohlednost. Humanita, mravnost není a nebude měřitelná penězi, není zachytitelná ekonomickým jazykem, není možné ji prodat ani ocenit ratingovou agenturou.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Těžko se smířit s tím, že lidem nad kanálem či už přímo v něm budou neoliberálové tvrdit, že si žijí nad poměry, že mají platit dluhy modrých límečků ze spekulací, že mohou svou holou existencí za bezprecedentní krizi, přitom jsou nucení žít ve společnosti lačnosti a pokřivovat si dennodenně charakter. Dokonce musí tleskat dalšímu rozevírání nůžek mezi lidmi, další vlně privatizací veřejného prostoru, když se tato cesta ukázala jako zásadní roznětka pro mravní a ekonomickou krizi nebývalého rázu. Socializace ztrát a privatizace zisků. To už je parodie i na samotný kapitalismus.

Kdo se chce vlastně honit za konzumem, kdo chce předbíhat a vyhazovat důchodce v tramvaji ze sedadel, kdo chce válku místo míru, kdo touží po společnosti, kde se krade a ze zlodějů se dělají nakonec ti nejúspěšnější, kde dobro je vysmíváno? Existuje tedy humánní společnost v neoliberalismu? Já si to opravdu nemyslím, odpověď znám, jelikož mám tu občanskou čest žít v evropském sociálním modelu, mimo Českou republiku chycenou do spárů zištných demagogů a diletantů.

Sociální stát není založen na nějaké univerzální přenositelné sociální síti, na nějakém byrokratickém cynismu, bobtnání veřejných statků, ale pouze a jedině na humanitě v aktuálním čase. Tomu je přizpůsobováno naše žití.

Sociální stát není rigidním aparátem, ale je to konsenzus, mírová společenská smlouva. Je to kompromis mezi prací a kapitálem. Znamená to, že ve společnosti evropského sociálního modelu není možné nechat nikoho padnout, není možné nenahlížet na jednotlivce jako na individualitu a nehledat v něm to lepší a to nepodporovat a dále nezlepšovat. Společnost evropského sociálního modelu je komunitou, kde není možné nechat lidi znevolňovat, není možné nikoho ohnout. Sociální stát je společenstvím svobodných individualit, svobodných a rovných lidí před zákonem i k příležitostem.

Nikdy se nedá vyčíslit, kolik společnost stojí jeden zmařený život, zmařená šance, zmařené nadání. Částečně to popsat jde i plochým ekonomickým jazykem, ale ten klíč k pochopení sociálního státu jako ideje je právě v rovině etiky. Proto tvrdím, že v naprosto opačné optice, kterou používá kontinentální Evropa, nejde o sociální stát, ale neoliberalismus kořeněný charitou. Rozhodně nejde o důstojnost a lásku k bližnímu svému, ale dvourozměrné bohapusté hokynaření, společnost igráčků sedících u plátna rulety peroucích se o kuličku (hnoje). Proto dnes v EU sociální stát neexistuje.

Tereza Stöckelová ve svém úvodním příspěvku na panelu CESTy možná dobře nadnesla téma mzdové nerovnosti. Bohužel nespatřuji mzdovou diferenciaci jako závažnější problém v porovnání s tím, jestli se společnost dokáže chovat k lidem s nižším platovým ohodnocením jako k rovnocenným. Sociální stát není založen na rovnostářství, ale na nevyloučení ze společnosti a hlavně na neerodované důstojnosti každého jejího člena. V Norsku jsme si rovni. Miliardář i dělník a nic se na tom měnit nebude. Kapitál je především otázkou odpovědnosti ke komunitě lidí, je to jistý druh důvěry ve správce, není to výsada, není to možnost k přechodu do nějakého stavu beztrestnosti, vyvýšení se nad ostatní.

Klíčovou záležitostí levice ve dvacátém prvním století je postavit na vyrabovaných troskách sociálního státu opět humanitu, jako ideu života, na první místo společenského žebříčku. Proto je nutné stavět dál (klidně sociální stát) a nehrabat se konzervativně, ustrnule ve vytunelovaných maketách. Klíčem k obrodě společnosti je změna optiky nahlížení na naše lidské hemžení. Je nutné nespokojit se již v začátcích s udržováním stávajícího nepořádku a salónně maximálně diskutovat o menším či větším podílu veřejného prostoru. Veřejný prostor, veřejný zájem má být přímoúměrný potřebám společnosti v aktuálním čase a místě, aby ani jeden jediný člen komunity nebyl ze společnosti vyloučen, znevolněn a ostouzen, ale aby dostal od bližního svého pomocnou ruku a opět se postavil na nohy a narovnal páteř. Ani jeden život nazmar. To je měřítko sociálního státu. Kde taková společnost neexistuje v plném rozsahu, není ani sociální stát. Svoboda je věcí sdílenou. Není možné mluvit o svobodné společnosti, jsou-li celé segmenty společnosti vyloučeny a zahnány do škarpy.

Lidé jsou a budou různí. Budou mít různé charaktery a různé zásluhy o společenské blaho a pokrok. To ale neznamená, že se hbitější budou drápat přes mrtvoly svých přátel, svých krajanů, svých rodičů, přes vozíčky hendikepovaných. Společnost sociálního modelu je přesným opakem sociálního darwinismu, který začal od osmdesátých let opět bujet v kontinentální Evropě a USA.

Prosím velmi snažně české experty na „evropský sociální model“, aby alespoň někdo z nich v evropském sociálním modelu chvíli žil. Víte, ono mluvit o přebujelém sociálním systému z ultraneoliberálního kapitalismu střední Evropy, když lidi naháníte do kanálů, když je naprosto běžnou a legální činností lichva a korupce, když je možné lhát lidem do očí, to jistě uznáte, to zní poněkud absurdně.

V kontinentální Evropě, tím méně v USA, žádný sociální model neexistuje. Jeho hlavní rysy už jsou dávno vytunelovány, devalvovány a rozkulačeny. Jeho torza běhají po burzách v emisích nadnárodních spekulantů z daňových rájů. Jeho torza jsou na účtech burziánů a virtuálních defraudantů. Jeho absence se pozná při procházce se psem, při cestování veřejnou dopravou, pozná se ve strachu lidí z bližního svého, v nedůvěře, skepsi a neúctě k vlastní zemi.

Největší mýtus, srovnatelný maximálně s tím o „konci dějin“, je, že sociální stát byl někdy v kontinentální Evropě dostavěn. Až nebudou lidé v kanálech, až index kriminality a korupce klesne na skandinávskou úroveň, až se lidé přestanou bát dalšího dne, až si začnete opět navzájem důvěřovat, soustředit se na individuální přínos pro společnost a blaho komunity, bude racionální diskutovat o tom, jaký sociální stát je či není potřeba. Jestli je dobrý krátký, široký či bystrozraký. 

    Diskuse
    January 19, 2011 v 11.18
    Ano plně souhlasím s autorem tohoto článku. Velmi vystižné! Při vší úctě k paní Ulmannové, její téma není až tak aktuální na těchto stránkách a o to víc s podivim je, že je nejčtenější. Nebo to připadá jen mě, že čas začít budovat konstruktivní opozici vůči současné oligarchii dávno nastal? Začít něco skutečně dělat a ne jen vést "salonní diskuse". Mě to příjde jako zaběhnutý rituál - na pány nahoře se provalí nějaká aféra, my si dole zanadáváme a jede se dál. Pak se to zopakuje s větší aférou a zase dole nadávání a pak ticho, Aféry jsou čím dál větší a nadávání ty dole už unavuje, takže se a to vykašlou a čtou si něci na odreagování - třeba diskusi mezi sexuologem a jeho odpůrkyní. To není dramatizování skutečnosti, když tvrdím, že mnoho lidí už nemá čas na něco čekat, oni už nemají kam ustoupit! Jaké pomoci se těmto lidem dostává od levicových stran, od levicových politiků,kteří mají přímo ve štítě napsáno, že budou hájit zájmy těchto lidí? Autor výstižně charakterizoval sociální stát, kolik politiků v ČSSD ví, co v názvu jejich strany znamená sociální? A jestliže to vědí, proč se tím neřídí?
    Nespletl si autor modré a bílé límečky?
    January 19, 2011 v 13.33
    • Prý je sociální stát neudržitelný, říkají "ekonomové" a zištní podržtaškové, lobbisté a upozorňují na virtuální dluhy. Jako socialista říkám, jestli je humanita neufinancovatelná, máme se s tím smířit, nechovat se jako lidé, nebo se podíváme na zoubek těm "financím"? Mám to štěstí, že žiji ve velmi přehledném systému, za zády převažující divokou přírodu. Člověk je tu nesvázaný čísly. Lidé na prvním místě, ne virtuální spekulace.
    January 19, 2011 v 13.37
    Když se dívám do ČR, vidím téměř samou modř. Omluvte tedy prosím autora.
    OW
    January 19, 2011 v 14.56
    Při četbě jsem "modré límečky" vnímal jako trefnou repliku, naprosto v intencích celého článku. Jistěže "standartním" obratem jsou "bílé límečky". O to vtipnější (oním neveselým způsobem) jsou v této souvislosti ty modré.

    Ten článek je moc dobrý, díky za něj!
    Ondřej
    January 19, 2011 v 15.40
    Děkuji Ondro:-)

    Hezký den do vlasti
    January 19, 2011 v 16.45
    Když diskutuji o virtuálních spekulativních dluzích, které se netýkají občanů, kteří za ně nesou žádnou zodpovědnost, myslím současné, minulé i budoucí, které vyplývají ze samotné podstaty neoliberalismu. Podívejte se na tu dluhovou spirálu, co se táhne jako smrad kontinentální Evropou a USA od začátku 80.let minulého století a její vyvrcholení v prasknuté bezprecedentní krizové spekulativní bublině. Přitom u toho neoliberalismus dokázal prožrat a zašantročit i předešlé hodnoty zděděné po předcích, dokázal vykrást dětem i školky, rozkulačit školy, každou veřejnou králíkárnu, byl a je v dluhu, i když privatizuje a demontuje veřejný prostor. Kde jsou ty peníze z privatizací? Na účtech spekulantů? Jako v ČR? Na účtech postprivatizačních defraudantů? O čem vlastně diskutujeme? Existuje sociální stát, nebo už pouze jeho maketa (lidé v kanálech) vytunelovaná a demontovaná finanční neoliberální oligarchií? Stejná věc platí i v občanské společnosti. Kde se komu žije nad poměry, když je téměř každá domácnost chronicky zadlužená, mnohdy na několik generací dopředu? Co je to za systém, že nenechá lidi žít, přímo je nutí k obžerství (sociální status) a bere jim svobodu a v poslední dekádě i děti? Proč se rodí v tomto systému tak málo dětí? To je ten největší dluh. Proč není Skandinávie zadlužená a hospodaří s vyrovnanými rozpočty? Jelikož zde není neoliberalismus, ale svobodná občanská společnost.


    January 19, 2011 v 21.3
    jen houšť
    Evropský model humanitní demokracie a sociálního státu reprezentoval Masaryk, jenže to už je dávno. Takže jako první krok vidím v tom, že se bude mluvit, psát a pátrat po tom, co to je. U nás se po revoluci, která překvapila a zaskočila jak komunisty, tak disidenty, první politicky vzpamatoval Klaus a od té doby tu panuje s mírnými odchylkami neoliberální kapitalismus se zbytky komunistického sociální státu, ale i s jinými postkomunistickými nešvary včetně antikomunismu, který je mnohdy od komunismu těžko rozeznatelný. Myslím, že potřebujeme mluvit a psát o svobodě, rovnosti, právním státu, sociálním státu, participaci a solidaritě, protože opravdu až na výjimky nevíme, co to je, ve veřejném prostoru převládá klausismus. Tento článek beru jako jednu z prvních vlaštovek.
    FJ
    January 20, 2011 v 16.43
    K Luďkovi Ševčíkovi...
    kolik politiků v ČSSD ví, co v názvu jejich strany znamená sociální? A jestliže to vědí, proč se tím neřídí?

    Moc jich není a ČSSD by směle mohla začít škrtat vedle sociální i demokratický přívlastek a stát se vlastně ČS, nebo-li Českou stranou a tím by vlastně byla tím čím je.
    January 23, 2011 v 14.15
    Neoliberálové, tak krásné slovo a taková cháska.
    Liberálové bojovali za, a bránili svobodu. Neoliberálové bojují za, a brání hesla. Liberálům šlo o jejich svobodu. Neoliberálům jde o peníze. A tentýž „pokrok“ vidím u konzervativců a neokonzervativců.

    „Kapitál je otázkou odpovědnosti ke komunitě lidí. Je to jistý druh důvěry ve správce.“ A tady je kámen úrazu. Správce finančního systému, jenž se užívá na většině současného globalizovaného světa, není na straně uživatelů systému. Odtud plyne většina kapitálové a tím i sociální nerovnosti mezi lidmi. Je to větší problém než nerovnost v platech.
    Současný finanční systém se nevytvořil lidmi a pro lidi, byl vytvořen správci systému pro správce oblasti, kde systém fungoval - vládce. Vládci umožňuje efektivně a jednoduše vybírat daně, a správci systému umožňuje manipulace se systémem a jeho využívání pro svůj prospěch. Správce systému ví věci, které obyčejný smrtelník ba dokonce ani vládce netuší, a kterým ani nerozumí – intelektuální podmanění. Ví například, že pro správný chod ekonomiky - systému „tvorby HDP“ je nutné nastavit nějakou malou inflaci – znehodnocení měny použité v systému. Tím nutí ty, jež mají finanční přebytky, aby je „investovali“ a tím podpořili růst HDP. Na tuto práci se hodí nějlépe právě správce systému – banky. Jsou to odborníci na investování. Poznají čí projekt stojí za investici. Ale protože se riziko nedá spočítat přesně, nechají si rezervu, která, když se nevypotřebuje, se stane ziskem správce systému. Jenže správce systému nezachází s financemi pouze jako investor, ale i jako parazit. Ví, že když si někdo půjčí, tak se stane dlužníkem, který splácí víc než si správce systému nastavil inflaci, takže z toho má správce systému profit. A také ví, že pro něj samotného jako majitele financí není výhodné, když mu leží peníze doma na účtě, a proto je jeho největším zájmem, když bude mít peníze u svého dlužníka, a bude od něj dostávat zisk z úroku, a bude ho udržovat neustále v dluzích, ale na takové úrovni, aby pro to nezanikl. Tak má zaručený stálý zisk z peněz, které vlastní. Ideální parazitický vztah.
    Půjčování na úrok je jedním z momentů, které zapřičiňují sociální nerovnost. 80% méně majetných platí na úrocích více než na nich získává. 20% majetnějších to má naopak, a to tak, že ti nejmajetnější mají nejvetší zisk z úroků (viz B. Lietaer: Budoucnost peněz). Tedy úrok ze své podstaty zapřičiňuje automatický transfer peněz z rukou méně majetných do rukou majetnějších. Je to dobrý systém pro vytváření sociálně vyrovnanější společnosti? Úrok je to co zvyšuje sociální nerovnost svojí pouhou existencí.
    Finanční systém je víceméně v soukromých rukou. Ovšem, je finanční systém soukromý, nebo veřejný statek? Pokud veřejný, tak je dobré, aby byl v soukromých rukách?
    Aby se přestal táhnout smrad dluhové spirály je třeba změnit finanční systém i jeho správce.
    Zbavit finance inflace a úroku, nebo jim dát jiný rozměr.

    Idea sociální rovnosti pochází z míst kde se dalo a dá jasně poznat, že každý člověk má svou cenu.

    A mimochodem, Norsko není zadlužené i proto, že má vysoké příjmy z prodeje energií.
    + Další komentáře