V EU se mluví o evropském sociálním modelu. Co to ale je tento model a jak se pozná? Hlavní a jedinou klíčovou myšlenkou sociálního státu je humanismus jako idea života. Humanita jako odpověď na války, bezpráví, násilí, vykořisťování a bezohlednost. Humanita, mravnost není a nebude měřitelná penězi, není zachytitelná ekonomickým jazykem, není možné ji prodat ani ocenit ratingovou agenturou.

Těžko se smířit s tím, že lidem nad kanálem či už přímo v něm budou neoliberálové tvrdit, že si žijí nad poměry, že mají platit dluhy modrých límečků ze spekulací, že mohou svou holou existencí za bezprecedentní krizi, přitom jsou nucení žít ve společnosti lačnosti a pokřivovat si dennodenně charakter. Dokonce musí tleskat dalšímu rozevírání nůžek mezi lidmi, další vlně privatizací veřejného prostoru, když se tato cesta ukázala jako zásadní roznětka pro mravní a ekonomickou krizi nebývalého rázu. Socializace ztrát a privatizace zisků. To už je parodie i na samotný kapitalismus.

Kdo se chce vlastně honit za konzumem, kdo chce předbíhat a vyhazovat důchodce v tramvaji ze sedadel, kdo chce válku místo míru, kdo touží po společnosti, kde se krade a ze zlodějů se dělají nakonec ti nejúspěšnější, kde dobro je vysmíváno? Existuje tedy humánní společnost v neoliberalismu? Já si to opravdu nemyslím, odpověď znám, jelikož mám tu občanskou čest žít v evropském sociálním modelu, mimo Českou republiku chycenou do spárů zištných demagogů a diletantů.

Sociální stát není založen na nějaké univerzální přenositelné sociální síti, na nějakém byrokratickém cynismu, bobtnání veřejných statků, ale pouze a jedině na humanitě v aktuálním čase. Tomu je přizpůsobováno naše žití.

Sociální stát není rigidním aparátem, ale je to konsenzus, mírová společenská smlouva. Je to kompromis mezi prací a kapitálem. Znamená to, že ve společnosti evropského sociálního modelu není možné nechat nikoho padnout, není možné nenahlížet na jednotlivce jako na individualitu a nehledat v něm to lepší a to nepodporovat a dále nezlepšovat. Společnost evropského sociálního modelu je komunitou, kde není možné nechat lidi znevolňovat, není možné nikoho ohnout. Sociální stát je společenstvím svobodných individualit, svobodných a rovných lidí před zákonem i k příležitostem.

Nikdy se nedá vyčíslit, kolik společnost stojí jeden zmařený život, zmařená šance, zmařené nadání. Částečně to popsat jde i plochým ekonomickým jazykem, ale ten klíč k pochopení sociálního státu jako ideje je právě v rovině etiky. Proto tvrdím, že v naprosto opačné optice, kterou používá kontinentální Evropa, nejde o sociální stát, ale neoliberalismus kořeněný charitou. Rozhodně nejde o důstojnost a lásku k bližnímu svému, ale dvourozměrné bohapusté hokynaření, společnost igráčků sedících u plátna rulety peroucích se o kuličku (hnoje). Proto dnes v EU sociální stát neexistuje.

Tereza Stöckelová ve svém úvodním příspěvku na panelu CESTy možná dobře nadnesla téma mzdové nerovnosti. Bohužel nespatřuji mzdovou diferenciaci jako závažnější problém v porovnání s tím, jestli se společnost dokáže chovat k lidem s nižším platovým ohodnocením jako k rovnocenným. Sociální stát není založen na rovnostářství, ale na nevyloučení ze společnosti a hlavně na neerodované důstojnosti každého jejího člena. V Norsku jsme si rovni. Miliardář i dělník a nic se na tom měnit nebude. Kapitál je především otázkou odpovědnosti ke komunitě lidí, je to jistý druh důvěry ve správce, není to výsada, není to možnost k přechodu do nějakého stavu beztrestnosti, vyvýšení se nad ostatní.

Klíčovou záležitostí levice ve dvacátém prvním století je postavit na vyrabovaných troskách sociálního státu opět humanitu, jako ideu života, na první místo společenského žebříčku. Proto je nutné stavět dál (klidně sociální stát) a nehrabat se konzervativně, ustrnule ve vytunelovaných maketách. Klíčem k obrodě společnosti je změna optiky nahlížení na naše lidské hemžení. Je nutné nespokojit se již v začátcích s udržováním stávajícího nepořádku a salónně maximálně diskutovat o menším či větším podílu veřejného prostoru. Veřejný prostor, veřejný zájem má být přímoúměrný potřebám společnosti v aktuálním čase a místě, aby ani jeden jediný člen komunity nebyl ze společnosti vyloučen, znevolněn a ostouzen, ale aby dostal od bližního svého pomocnou ruku a opět se postavil na nohy a narovnal páteř. Ani jeden život nazmar. To je měřítko sociálního státu. Kde taková společnost neexistuje v plném rozsahu, není ani sociální stát. Svoboda je věcí sdílenou. Není možné mluvit o svobodné společnosti, jsou-li celé segmenty společnosti vyloučeny a zahnány do škarpy.

Lidé jsou a budou různí. Budou mít různé charaktery a různé zásluhy o společenské blaho a pokrok. To ale neznamená, že se hbitější budou drápat přes mrtvoly svých přátel, svých krajanů, svých rodičů, přes vozíčky hendikepovaných. Společnost sociálního modelu je přesným opakem sociálního darwinismu, který začal od osmdesátých let opět bujet v kontinentální Evropě a USA.

Prosím velmi snažně české experty na „evropský sociální model“, aby alespoň někdo z nich v evropském sociálním modelu chvíli žil. Víte, ono mluvit o přebujelém sociálním systému z ultraneoliberálního kapitalismu střední Evropy, když lidi naháníte do kanálů, když je naprosto běžnou a legální činností lichva a korupce, když je možné lhát lidem do očí, to jistě uznáte, to zní poněkud absurdně.

V kontinentální Evropě, tím méně v USA, žádný sociální model neexistuje. Jeho hlavní rysy už jsou dávno vytunelovány, devalvovány a rozkulačeny. Jeho torza běhají po burzách v emisích nadnárodních spekulantů z daňových rájů. Jeho torza jsou na účtech burziánů a virtuálních defraudantů. Jeho absence se pozná při procházce se psem, při cestování veřejnou dopravou, pozná se ve strachu lidí z bližního svého, v nedůvěře, skepsi a neúctě k vlastní zemi.

Největší mýtus, srovnatelný maximálně s tím o „konci dějin“, je, že sociální stát byl někdy v kontinentální Evropě dostavěn. Až nebudou lidé v kanálech, až index kriminality a korupce klesne na skandinávskou úroveň, až se lidé přestanou bát dalšího dne, až si začnete opět navzájem důvěřovat, soustředit se na individuální přínos pro společnost a blaho komunity, bude racionální diskutovat o tom, jaký sociální stát je či není potřeba. Jestli je dobrý krátký, široký či bystrozraký.