Michal Hašek podal ve svém „předvolebním manifestu“ ještě horší výkon, než jsem čekal. Projevil se jako pilný a pečlivý čtenář pravicového tisku, jehož soustavné napomínání naší ČSSD si očividně vzal k srdci. Sociální demokracie nové — „Haškovy“ — generace bude nejen „vstřícná k novinářům“, ale především bude konstruktivně prosazovat i „nepopulární řešení“, „zreviduje sociální stát“ (až z něj nic nezbude, neboť pomoc budou dostávat „adresně jen ti, kteří ji skutečně potřebují“ — Petr Nečas by to neřekl lépe) a především — fuj, fuj, už žádné dluhy; s nimi se totiž „sociálnědemokratická politika a její priority dělat nedají“.

Překvapuje mne jen jediné: jak rychle a do puntíku se naplňuje scénář, který jsem před časem předpovídal, a jak hujerovsky snaživě míří (bohužel) nemalá část ČSSD do pravicové náruče.

Co dodat — jen čtyři postřehy a jeden závěr.

Michal Hašek je utopista, a to takový, že by před ním mohl blednout Jules Verne — i Karl Marx. Jihomoravský hejtman a pretendent na šéfa Lidového domu chce totiž zajistit solidaritu a sociální spravedlnost a zároveň zabránit dalšímu zadlužování státu. To je ovšem nemožné a nedaří se to v žádné zemi na světě. Nikoli „sociální stát 20. století“ (za nějž ostatně Hašek nenabízí žádnou náhradu), nýbrž deregulovaný globální kapitalismus posledních dvou tří desetiletí se přežil a je neudržitelný. Je tedy třeba hledat nový ekonomický model, v rámci kapitalismu, který umožní financování alespoň základních dosažených sociálních standardů, udrží kvalitu života širokých vrstev obyvatelstva vyspělých zemí a zároveň nebude vyžadovat masivní extenzivní růst, který si už tato planeta nemůže dovolit. Tento model je třeba hledat pochopitelně v mezinárodním měřítku, minimálně (zatím) na úrovni Evropské unie. Možná je to mission impossible, ale to ukáže teprve budoucnost, neudržitelnost Haškovy představy však dokazuje dennodenně už přítomnost! Mimochodem, kdyby problémy veřejných financí skutečně způsoboval rozmařilý sociální stát, musely by ty nejliberálnější země s nejtvrdší a nejskromnější sociální politikou být v té nejlepší kondici jak fiskální, tak makroekonomické. Případy USA, Velké Británie, Irska nebo pobaltských zemí jasně ukazují, že je tomu spíše přesně naopak.

Michal Hašek je populista, a to takový, že by před ním mohli blednout mnozí pravičáci. Snad žádná věta nelahodí uchu současného českého měšťáka více než hartusení o tom, jak je třeba zamezit „zneužívání sociálních dávek“. Všeobecný souhlas trvá ale zpravidla jen do chvíle, než někdo položí kacířskou otázku, co je vlastně oním zneužíváním a jak se pozná. Sociální demokracie by naopak měla lidem začít vysvětlovat, že nenávist vůči nezaměstnaným a chudým je nejen nemorální, ale i krajně neprozíravá, protože každý z nás (a to doslova) se může dostat do životní nouze. Proto se nikdy neptej, komu odebírají sociální dávky, odebírají je tobě! — mohli bychom parafrázovat slova E. Hemingwaye.

Michal Hašek nezná své stávající voliče a ty nové loví ve zcela nevhodných vodách, a to v míře takové, že by před ním mohli blednout i nynější břídilové z VV a někdejší packalové ze Strany zelených.

Uchazeč o předsednický post v ČSSD totiž chce oslovit zvláště živnostníky a majitele malých firem. Mohl by vědět aspoň to, že právě mezi těmito voliči jsou nejhlouběji zakořeněné pravičácké předsudky a ideologie o tom, že kdo pracuje a na nikoho se nespoléhá, bude se dobře mít. Z řečeného samozřejmě nijak nevyplývá, že snad současná pravice svou politikou živnostníkům a malým podnikatelům reálně pomáhá a prospívá, víme, že je to naopak. Ale než právě tyto vrstvy prozřou a pochopí, že jejich nepřítelem není stát, nýbrž nerovná konkurence s velkým kapitálem, bude trvat ještě velmi, velmi dlouho. ČSSD by se raději měla soustředit na početné skupiny zaměstnanců jak veřejného, tak soukromého sektoru, z nichž mnozí začínají dobře chápat, jak se věci v dnešním socioekonomickém systému mají. Zdaleka není vyčerpán ani voličský potenciál tradičních skupin, o něž se sociální demokracie opírá: důchodců, rodin s dětmi, nezaměstnaných. A pokud jde o ony vzývané střední vrstvy (námluvy s nimi se už stávají takřka evergreenem všech debat o ČSSD), je potřeba si uvědomit především toto: nedává žádný smysl pošetilá snaha vetřít se do přízně současné, neoliberální ideologií zmasírované mentality převažující části středních vrstev; nutná je „ideová práce“, která neoliberalismus hodnotově rozbije a vysvětlí středním vrstvám, že to, čemu dosud věřili a věří, jsou pouhé iluze (k tomu jsem již psal podrobněji).

Michal Hašek disponuje kouzlem magické přitažlivosti, a to takové, že před ním bledne i Stanislav Gross, neblahé paměti…

Důvodem je patrně „konsensuálnost“ jihomoravského hejtmana — v dějinné situaci, v níž se (nejen soudobá česká) společnost nachází, je nicméně právě ona největším handicapem. Z Haškovy (možná opravdu dobře a upřímně míněné) snahy domluvit se a s ničím a s nikým si to nerozházet totiž pramení všechny shora zmíněné problémy, jež by s sebou nástup tohoto politika do čela ČSSD přinesl. Hašek si neuvědomuje, že naše civilizace je ohrožena bezohlednou ekonomizací všech oblastí života, „tržní totalitou“. Za těchto okolností slušný člověk nemůže zůstat stranou — a nemůže ani plout s mainstreamem a usilovat prioritně o konsensus. Takový konsensus totiž nakonec není ničím jiným než souhlasem, než přitakáním všem dehumanizujícím trendům současnosti.

Co mě na celém Desateru nejvíce znepokojilo, byl dlouhý seznam významných politiků a funkcionářů ČSSD, kteří text podepsali. Ukazuje to zároveň na nebezpečnost a iluzornost představy (Haškem ostatně explicitně uváděné), že totiž v komunální (nebo i krajské) politice se rodí nové velké talenty sociální demokracie. Tato nižší patra politiky totiž celkem přirozeně tíhnou ke konsensuálnosti, jež je zde zpravidla i přínosná, avšak pro velkou politiku může být obdobná tendence zhoubná. Nemohu se ale zbavit ani nepříjemného dojmu, že možná v ČSSD sociálních demokratů, měřeno hodnotovou orientací, bohužel zase tolik není.

Zakuklený blairista Michal Hašek by vedl stranu přesně do stejného marasmu, v němž se ráchají současné evropské sociální demokracie. Poté, co opustily levicové postoje a posunuly se do středu, jdou od porážky k porážce. Není se co divit. Lidé je začnou volit teprve tehdy, až přijdou s věrohodnou alternativou vůči současnému neoliberálnímu globálnímu kapitalismu. Pokud by se Michal Hašek stal předsedou naší ČSSD, možná by usedl i do premiérského křesla. Ale pak už by ho čekal jen (v horším provedení) osud Vladimíra Špidly a jeho vlády, a Česká republika by jakoukoli naději na skutečnou změnu ztratila. I když Bohuslav Sobotka také nemá v mnohém jasno, je štěstí, že ve všech shora zmíněných bodech vidí ostřeji a dál.