Jak zastavit vládu?
Jakub PatočkaZastavit vládu ve všem, co hodlá provádět, nebude možné. Je nutné upřít veškeré síly do boje proti nevratným změnám. A je také nutné připravovat podrobný plán, jak co nejrychleji škody napravit a založit nové lepší poměry, až Nečas skončí.
Česká společnost vstupuje do těžkých časů. Je po volbách, další budou až za dva roky, ale v nich může politická opozice své pozice spíše ztrácet nežli získávat, neboť kraje i Senát už kontroluje. Reálnou parlamentní změnu mohou přivodit až volby sněmovní za dlouhé čtyři roky. Hlavní roli tak po čtyři roky musí hrát tlak veřejnosti.
Naděje na předčasný rozpad vlády je mizivá. Jakkoli Věci veřejné zřejmě brzy propadnou voličskou podporou pod pět procent a skončí jako typická strana na jedno použití, není myslitelné, že by tento podnikatelský projekt zlaté pražské mládeže, který se ocitl ve Sněmovně jen souhrou nešťastných okolností, mohl z vlády jako celek z prospěchářských důvodů odejít, tak jako do ní z prospěchářských důvodů vstoupil.
Ztracenou důvěru v politice takřka nelze získat zpět. A proč ztrácet funkce, které se beztak znovu nejspíše získat nepodaří? Většina vládní koalice je bohužel extrémně vysoká a i kdyby se Věci veřejné rozpadly na dvě části, vládě by stačilo udržet si podporu jedné poloviny poslanců VV a stále by měla výraznější sněmovní většinu nežli jakákoli vláda v posledních šestnácti letech.
Okolnost, že vláda nejspíše vydrží celé čtyři roky, by tolik nevadila nebýt toho, co se chystá provádět. Vláda neslyší a ani neposlouchá argumenty. Zčásti z fanatického přesvědčení, zčásti z prospěchářských motivů se chystá ničit sociální soudržnost, drtit ty sociálně nejslabší, zhoršit život střední třídě, dál plenit už tak poničenou přírodu a hrubě poškodit fungování státu. To vše ve jménu překonané ideologie a splácení dluhů, které vznikly především tunelováním veřejných rozpočtů sponzory a členy hlavní vládní strany.
Přitom, jak v týdnu přehledně ukázal ekonom odborů Martin Fassman, všechny sociální úspory budou mít na stabilizaci rozpočtu jen minimální vliv, přitom škody budou obrovské. K vyrovnanému rozpočtu se nelze proškrtat: deficit lze snížit pouze podstatným zvýšením daní, které jsou u nás abnormálně nízké. Zavést výraznou daňovou progresi bude jediným účinným a také spravedlivým řešením.
Na ně si ale budeme muset poměrně dlouho počkat. Česká společnost nyní dostane opravdu velmi tvrdou lekci odměnou za to, že svěřila správu státu do rukou jeho uvědomělým nepřátelům. Velká většina voličů se ke svému státu zachovala jako rodič, který svěřil své dítě do opatrování pedofilovi. Těžko teď naříkat, že to bylo z bláhových obav, abychom o něj nepřišli jako v Řecku.
Přitom nelze spoléhat na to, že brutální a nekompetentní politika Nečasovy vlády sama od sebe ve společnosti probudí nějaké kladné síly. Snadno se naopak může stát, že společnost ještě dále zhrubne. Jaké poznání si z Nečasovy éry veřejnost odnese, bude předmětem jednoho z hlavních politických zápasů v příštích čtyřech letech.
Pedofil má děti rád. Zneužije-li pedofil dítě, není příčinou jeho zločinu pedofilie, tak jako příčinou ,,normálního`` znásilnění není heterosexualita.
Péče vlády škrtů o stát připomíná, jak by o svěřené dítě pečoval obchodník s orgány.
Předně okolnost, že jsem po několik let hrál ve Straně zelených podstatnou úlohu, mě vybavuje důkladnější znalostí poměrů uvnitř i některých konkrétních představitelů Strany zelených, takže mé úsudky mohou snad díky tomu být konkrétnější a přesnější, ale s mým celkovým stanoviskem to jinak nemá co dělat.
Podobně jako si lze představit, že ČSSD může opustit pole sociálně demokratické politiky, anebo se natolik ocitnout na jeho okraji, že přestane být jejím představitelem, a po určitou dobu v éře Miloše Zemena tomu tak podle mne již dokonce bylo, může se to přihodit jakékoli jiné straně, pro niž jsou její ideově programová východiska zásadní.
U jakékoli zelené strany je to o to závažnější, že reprezentuje podstatně menší a v jádru idealističtější segment společnosti než ČSSD. Tak jako třeba v Německu vznikla Die Linke v odpovědi na vyklízení sociálně demokratického pole SPD, může u nás vzniknout reálná zelená strana v odpovědi na opuštění zeleného programu Stranou zelených.
Když jakákoli strana opustí svá programová východiska, vždy jsou dvě možnosti, buď ji napravovat uvnitř, nebo založit stranu jinou. Volba v takové situaci je vždy otázkou dobrého uvážení, která cesta stojí méně energie, je účelnější a skýtá větší naději na získání dlouhodobého vlivu pro daná programová východiska.
Zatímco v případě ČSSD vzhledem k její mohutnosti a také daleko větší přirozené šíři, má smysl zápasit o její charakter v jejím rámci, i když ani zde bych při zvláště nepříznivém vývoji prospěšnost vzniku nového subjektu a priori nevylučoval, v případě Strany zelených, kterou od Bursíkovy kontrarevoluce opustilo více lidí, než kolik jich v ní nyní ještě pobývá, navíc ti schopnější jsou vesměs mimo ni, a která je nyní zcela zdecimovaná i finančně, se debata o novém subjektu jeví jako nejsmyluplnější cesta vpřed, jakkoli ani zde bych možnost vnitřní obrody nevylučoval zcela.
Nelze pominout, že různé programově daleko důslednější odštěpky od Strany zelených už existují, takže by se vlastně muselo jednat o jejich integraci, která by pokud možno měla zahrnout i onen segment idealistů, kteří posud setrvávají v SZ.
Tento proud je vnitřně diferencovaný a vůbec není důvod obávat se o to, že by vykazoval názorovou uniformitu. Vnitřní diskuse v něm by byla bohatá, ale například možnost koalování s Topolánkovou či Nečasovou vládou by vůbec nemohla připadat v úvahu, poněvadž je za hranou legitimních zelených programových východisek.
Těch programových bodů, které jsou definičním rysem zelené politiky, ale Bursíkova a Liškova SZ na ně rezignovala, by ovšem mohl být dlouhý výčet.
Vaše argumenty mi připadají rozumné a Váš postoj se ukazuje být umírněnější než mi připadalo při čtení článku (za určitých okolností připouštíte možnost reformy zevnitř.)