Česká společnost vstupuje do těžkých časů. Je po volbách, další budou až za dva roky, ale v nich může politická opozice své pozice spíše ztrácet nežli získávat, neboť kraje i Senát už kontroluje. Reálnou parlamentní změnu mohou přivodit až volby sněmovní za dlouhé čtyři roky. Hlavní roli tak po čtyři roky musí hrát tlak veřejnosti.

Naděje na předčasný rozpad vlády je mizivá. Jakkoli Věci veřejné zřejmě brzy propadnou voličskou podporou pod pět procent a skončí jako typická strana na jedno použití, není myslitelné, že by tento podnikatelský projekt zlaté pražské mládeže, který se ocitl ve Sněmovně jen souhrou nešťastných okolností, mohl z vlády jako celek z prospěchářských důvodů odejít, tak jako do ní z prospěchářských důvodů vstoupil.

Ztracenou důvěru v politice takřka nelze získat zpět. A proč ztrácet funkce, které se beztak znovu nejspíše získat nepodaří? Většina vládní koalice je bohužel extrémně vysoká a i kdyby se Věci veřejné rozpadly na dvě části, vládě by stačilo udržet si podporu jedné poloviny poslanců VV a stále by měla výraznější sněmovní většinu nežli jakákoli vláda v posledních šestnácti letech.

Okolnost, že vláda nejspíše vydrží celé čtyři roky, by tolik nevadila nebýt toho, co se chystá provádět. Vláda neslyší a ani neposlouchá argumenty. Zčásti z fanatického přesvědčení, zčásti z prospěchářských motivů se chystá ničit sociální soudržnost, drtit ty sociálně nejslabší, zhoršit život střední třídě, dál plenit už tak poničenou přírodu a hrubě poškodit fungování státu. To vše ve jménu překonané ideologie a splácení dluhů, které vznikly především tunelováním veřejných rozpočtů sponzory a členy hlavní vládní strany.

Přitom, jak v týdnu přehledně ukázal ekonom odborů Martin Fassman, všechny sociální úspory budou mít na stabilizaci rozpočtu jen minimální vliv, přitom škody budou obrovské. K vyrovnanému rozpočtu se nelze proškrtat: deficit lze snížit pouze podstatným zvýšením daní, které jsou u nás abnormálně nízké. Zavést výraznou daňovou progresi bude jediným účinným a také spravedlivým řešením.

Na ně si ale budeme muset poměrně dlouho počkat. Česká společnost nyní dostane opravdu velmi tvrdou lekci odměnou za to, že svěřila správu státu do rukou jeho uvědomělým nepřátelům. Velká většina voličů se ke svému státu zachovala jako rodič, který svěřil své dítě do opatrování pedofilovi. Těžko teď naříkat, že to bylo z bláhových obav, abychom o něj nepřišli jako v Řecku.

Přitom nelze spoléhat na to, že brutální a nekompetentní politika Nečasovy vlády sama od sebe ve společnosti probudí nějaké kladné síly. Snadno se naopak může stát, že společnost ještě dále zhrubne. Jaké poznání si z Nečasovy éry veřejnost odnese, bude předmětem jednoho z hlavních politických zápasů v příštích čtyřech letech.

Jsou hrozné vládní záměry, které lze po čtyři roky přetrpět. Školné i poplatky ve zdravotnictví bude možné zrušit, diletantské zásahy do zákoníku práce bude možné anulovat, způsob odměňování státních zaměstnanců vrátit k dnešnímu stavu, bude také možné obnovit kompletně všechny nyní rušené sociální dávky. To vše budou sliby, které by samy o sobě měly pro opozici příští volby vyhrát.

Také personální plundrování oborů ochrany životního prostředí a lidských práv, i méně viditelné škody v řadě dílčích odvětví na všech ministerstvech budou v principu napravitelné. Lékařům i učitelům bude možné zásadně zlepšit podmínky. Zrušené ambasády bude možné obnovit, nové založit. Státní zaměstnance znovu získat. To vše už bude těžší, protože lidé nejsou škatule a není tak snadné obnovovat sociální tkáně. Ale nebude to nemožné.

Pak jsou tu ovšem zcela zásadní připravované kroky, které mají povahu prakticky nevratných změn. Pokud vláda skutečně zprivatizuje penzijní a zdravotnické pojistné fondy, půjde o bezprecedentní omezení svobody lidí, kteří neměli možnost se o tak zásadním kroku poučeně rozhodnout. De facto půjde o krádež veřejných statků.

Prostředky všech občanů, které pro ně stát spravuje, se najednou ocitnou v rukou soukromých subjektů, které je navzdory všem ujištěním mohou prohospodařit, jak se to před dvěma lety stalo v celé řadě zemí, jež podobný chybný experiment provedly už před námi.

Za dva tři roky, které soukromé fondy mohou mít na hospodaření s důchodovými a zdravotnickými pojistkami, mohou být prostředky tak komplikovaně investičně vázané, že by se k nim stát těžko dostával, nehledě k mezinárodním úmluvám, které mu prosté opětovné zestátnění pojistných fondů mohou znemožňovat.

Přesto bude nutné možnost opětovného zestátnění nelegitimně zcizovaných veřejných fondů prozkoumat. Plán na obnovu současných principů důchodového a zdravotního pojištění musí patřit v každém případě k těm, které bude mít politická opozice připravené již před volbami a které po nich už jen briskně provede.

Odpůrci vlády se musí smířit s tím, že vládu není možné zastavit ve všem. Je tudíž zapotřebí všechny síly vložit právě do zamezení těžko vratným změnám. To si vyžádá osvětu a organizaci opozičního hnutí, která zahrne prakticky všechny složky společnosti, jež lze k takovému cíli zmobilizovat. Klíčem je vytváření aliancí, jež dokáží překonávat vzájemné předsudky, jimiž i opozice v bolestně indoktrinované společnosti trpí.

Společenská opozice proti bezhlavým škrtům dnes zahrnuje tři základní segmenty. Jsou to stranická opozice, odbory a občanské iniciativy. Při brilantním postupu a troše štěstí by mohly založit sociální hnutí, které svou mohutností a silou generální stávky ukončí působení Nečasovy vlády předčasně. Ale to je cíl, který se realisticky dnes ještě jeví dál než příští sněmovní volby.

Pokud jde o stranickou opozici, jejím základem je evidentně ČSSD, sama sužovaná spoustou vnitřních problémů, které se tak výmluvně demonstrují v ustavování komunálních koalic. Přesto je na ČSSD hlavní odpovědnost za vedení ústupového zápasu ve Sněmovně, za využití Senátu mimo jiné k organizování spolupráce celé společenské opozice a za přípravu na co nejkompetentnější převzetí moci po příštích volbách.

Na ČSSD leží také největší díl odpovědnosti za vedení soustavného dialogu s KSČM a vyvedení této strany z izolace. Není možné s komunisty mluvit jenom před druhým kolem senátních voleb anebo před prezidentskou volbou. Současní komunisté jsou menší hrozbou pro demokracii nežli Nečasova vláda. Jinak nežli dialogem se z anachronických stereotypů, v nichž převážnou většinou vězí, vymanit nemohou. S komunisty se mluví.

Sociální demokracie ale musí pracovat na tom, aby se v příští Sněmovně octli i její přirození partneři: křesťanští demokraté a zelení. Přitom musí mít jistotu, že v nich nepřijdou do Sněmovny znovu trojští koně české pravice. Základem k tomu musí být už nyní založený a důsledně vedený dialog.

Je například zcela nesrozumitelné, proč by v atmosféře absolutní parlamentní konfrontace, kterou navodila vláda, měla ČSSD akceptovat nárok ODS na dva místopředsedy horní komory a neměla automaticky jednoho místopředsedu svěřit KDU-ČSL. To je pochybná velkorysost k nerozeznání od projevu slabosti či nekompetence.

Pokud jde o zelené, je ze všeho nejdůležitější nepropadnout znovu iluzi, že partnerem pro opoziční hnutí může být kdokoli sebeméně spjatý s vedením Martina Bursíka a Ondřeje Lišky, bez ohledu na to, co zase budou Budulínkům vyprávět. Většina pro zelenou politiku podstatných sil dnes stojí mimo Stranu zelených. Sociálně demokratická strategie vůči zelenému prostředí, tak podstatnému pro získání stabilní politické většiny, musí vycházet z tohoto poznatku.

Hlavním úkolem opozice ve vztahu k odborům by měla být snaha integrovat je do širšího sociálního hnutí. V živé paměti zůstává krátkozraká předsudečná reakce odborářů na podporu, kterou jim vyslovili komunisté. Naopak vysokoškolští studenti čelící tlakům na komercionalizaci školství nedávno dali najevo, že nestojí o podporu odborářů. Musí být základním strategickým úmyslem odborů zbavit se puncu těch, kteří hlava nehlava brání jen vlastní hmotný zájem.

Sami odboráři nemají sílu vládu přemoci. Nutně potřebují, aby získali oporu všech segmentů společnosti, všech stran i občanských iniciativ, které získat mohou. Je tu například zdánlivý detail: vedení dialogu mezi odbory a ekologickým hnutím o tom, jak hájit zájmy práce a přírody současně. Obě zásadní součásti občanské společnosti jedině získají, stanou-li se strategickými spojenci.

A občanské iniciativy? Nic si nenalhávejme, ze všech tří složek protivládní opozice jsou právě ony nejslabší, nejrozkolísanější, politicky nejméně zorientované. Tradiční občanská sdružení vesměs ještě ani nevědí, zda se mají k protivládní opozici počítat.

Ekologické hnutí jako by oněmělo úžasem. Ministr Drobil je definitivním důkazem, že v českých zemích se nevyskytuje ekoterorismus; jinak by on už byl po smrti. Většina ostatních organizací v jiných oborech si pořád ještě namlouvá, že nemusí být tak zle, že jich se třeba škrty nedotknou. A jsou jistě i tací, kteří s myslí obalenou Reflexem a Respektem jako ti bulíci dosud věří, že všechno to vládní ničení se koná vlastně pro naše dobro.

Jako pověstný ostrůvek pozitivní deviace tu vyčnívá ProAlt, ale to, zda on sám je dost na výši, aby větší měrou přispěl k tomu, že protivládní opozice bude využívat své síly účelně, že bude překonávat vzájemné předsudky, že bude důkladně, až na úroveň zákonů, připravovat konkrétní politiku pro éru po Nečasovi, zůstává otázkou, na niž se odpověď teprve dovíme.