Václav Bělohradský:

Možné to není. Česká společnost není příliš občanská, je roztříštěna do sítě skupinových solidarit. Navíc česká střední třída je dost fašizující, tím slovem myslím jakési základní přijetí brutality — ať už trhu, boje o životní úroveň nebo „energii z jádra". Jedinou nadějí je obnova evropské občanské společnosti, která by mohla omezit negativní dopady hegemonie nové pravice zdola, populistické, která hrozí zvítězit i v USA.

Jiří Pehe:

Občanská společnost sama nemůže záměry vlády zmařit, ale může výrazně přispět k celkové změně společenské atmosféry, která k neúspěchu asociálních reforem přispěje. To se ostatně už děje; ve společnosti, jejíž mladší část se před květnovými volbami nechala ovlivnit neoliberální rétorikou, dochází k posunu, který se ostatně projevil už v komunálních a senátních volbách. Přinejmenším jedna strana vládní koalice má důvody se obávat o své holé přežití.

Michael Hauser:

Myslím, že to hypoteticky možné je, ale příliš tomu nevěřím. Možné by to bylo tehdy, kdyby nejprve došlo k masové vlně odporu především ze strany zaměstnanců, včetně generální stávky. Ale to samotné nestačí, jak vidíme na příkladu Francie nebo Řecka. Odpor občanské společnosti za dané situace může nanejvýš vytvořit podmínky k tomu hlavnímu, k odstoupení vlády. Ale tato vláda se nevzdá bez boje. Je ochotna vládnout i za tu cenu, že si proti sobě postaví většinu společnosti.

Nedá se však dělat nic jiného než klást odpor, i když vyhlídky nejsou růžové. Nejsou růžové ani tehdy, kdyby nastala masová mobilizace občanské společnosti. Může to však působit jako papiňák s ucpaným ventilem. Pokud vláda pod něj nepřestane přikládat a neotevře ventil, tj. neustoupí a nepřijme aspoň některé požadavky občanské společnosti, nahromaděný masový odpor si najde jiný ventil, o kterém zatím netušíme. V krajní situaci by mohla nastat i exploze.

V každém případě má odpor občanské společnosti význam pro vytváření politických zkušeností a vůbec pro celkovou politickou orientaci. Je to první fáze dlouhého postupu s otevřeným koncem.

Jan Štern

Nevím, co by se muselo přihodit, aby Nečasova vláda vzdala svoje škrty a následné reformy. Je možné, že protestní stávky státních zaměstnanců proti vládní politice donutí vládu k dílčím ústupkům.  Ale vláda nemá kam ustoupit. Prostě zadlužení jsme, není kde brát a krátit státní výdaje je aritmetická nutnost.

Problémem je, že vláda nastartovala celou svojí škrtformu velice nešťastně útokem proti sociálnímu státu a proti sociálně potřebným, které obvinila ze zneužívání sociálních dávek a snažila se tak proti nim poštvat společnost. Přitom jenom roční objem financí rozkradených díky vševládnoucí korupci je větší než objem sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti dohromady. 

Vláda místo aby začala u sebe a nejprve sama sobě utáhla opasek a zajistila, aby se přestalo krást, tak rovnou přenesla břímě úspor na sociálně slabší. Tím si zlikvidovala prostor pro manévrování, výsledkem budou velké sociální nepokoje a nárůst oprávněného pocitu nespravedlnosti.