V minulém příspěvku jsem předložil několik důvodů, proč jsem proti stavbě dalších reaktorů v Temelíně: že by byly nepotřebné, nepomohly by nahradit spalování fosilních paliv a nevyplatily by se ekonomicky. K mým argumentům se objevily výhrady, ke kterým se brzy rád vrátím. Jde mi totiž především právě o rozvinutí dosud chybějící diskuse na toto téma.

Jak jsem ale sliboval před týdnem, dnes ještě napíšu, jak jaderné reaktory vyrábějí energii na úkor budoucích pokolení. Obecně správný postoj, že není správné zadlužovat budoucí generace, se dnes zdá být v módě. Přinejmenším takto zdůvodňuje vláda své chystané ekonomické reformy. Apelem na rozpočtovou zodpovědnost zčásti vyhrála i volby.

Jaderná energetika, která po sobě zanechává radioaktivní odpady a kontaminované komplexy, je přitom na přenosu rizik i finančních nákladů na další generace principiálně založena. Podívejme se blíže jak.

Dva temelínské reaktory o výkonu 1 000 MW potřebují pro svůj provoz ročně zhruba padesát tun jaderného paliva. Při obvyklé míře obohacení uranem 235 ve výši 3,6 % je k jeho výrobě potřeba zhruba 420 tun přírodního uranu. Ty při rovněž běžné kovnatosti uranové rudy 0,1 % získáme vytěžením 420 tisíc tun uranové rudy ročně (často plus vyrubání několikanásobného množství horniny).

Pro zájemce doporučuji interaktivní program, který pro různé parametry jaderného palivového řetězce spočítá příslušnou materiálovou bilanci. Jak si můžete sami ověřit, při zpracování uranové rudy na uranový koncentrát, jeho následné konverzi, obohacení a zpětné konverzi, jakož i následně při výrobě palivových proutků potřebných k provozu dvou reaktorů vzniká každoročně zhruba půl milionu tun pevných radioaktivních odpadů a srovnatelné množství kapalných radioaktivních odpadů.

Tyto odpady dokonce obsahují většinu radioaktivity, která byla původně v uranové rudě obsažena. Jejím hlavním zdrojem je uran 238, jehož postupným rozpadem vzniká dlouhá řada dceřiných radioaktivních izotopů, včetně plynu radonu. A protože poločas rozpadu uranu 238 je 4,5 miliard let, jde o zdroj ekologické zátěže doslova na věčnost. Jistě, zatím tento materiál skladujeme na výsypkách, na haldách a v odkalištích — ale kdo zaručí jejich dlouhodobou stabilitu a ochranu? Nebylo by lepší a relativně bezpečnější nechat tento materiál vázaný v nedotčené hornině někde pod zemí?

To jsme ale teprve na začátku, při výrobě jaderného paliva. Na druhém konci palivového řetězce z našich dvou hypotetických reaktorů každý rok vypadne padesát tun vyhořelého paliva. Čerstvé palivové proutky, pokud jde o radioaktivitu, obsahovaly jen směs izotopů uranu. Během tří až pěti let, kdy byly jako palivo v reaktoru, se v nich štěpily atomy uranu 235 a následně i některých dalších uměle vzniklých izotopů. Vyhořelé palivo ve výsledku obsahuje několik desítek prvků a radioaktivních izotopů s nejrůznějšími poločasy rozpadu, a tedy i intenzitou záření.

Radioaktivita vyhořelého paliva po vytažení z reaktoru je o mnoho řádů (přibližně desetmiliardkrát) vyšší než u čerstvého paliva, což si může opět každý podle libosti s různými parametry modelovat zde. A i když časem klesá s tím, jak se některé izotopy rozpadají, trvá stovky tisíc let, než klesne na úroveň srovnatelnou s přírodním uranem.

Jedno procento vyhořelého paliva navíc představuje plutonium. Je to uměle vytvořený prvek, těžší než uran, který je extrémně radiotoxický. Nebezpečí představuje nejen pro zdraví, ale i z hlediska případného zneužití. Zlomek gramu dokáže usmrtit člověka, deset kilogramů stačí pro výrobu jaderné zbraně. Padesát tun vyhořelého paliva ročně z našich dvou hypotetických reaktorů obsahuje plutonia celých pět set kilogramů! Hlavní izotop plutonia 239 má poločas rozpadu čtyřiadvacet tisíc let. A protože musí uplynout desetinásobek času, aby se jeho množství snížilo na tisícinu, vytváříme jeho prostřednictvím rizika na dalších čtvrt milionu roků.

Spolehlivou metodu izolace vyhořelého paliva na tak dlouhou dobu neznáme. Jeho přepracování, o němž jaderný průmysl začal nedávno mluvit jako o „recyklaci“, dokáže využít jen pár procent materiálu. Francouzská parlamentní komise letos v červenci publikovala závěry vyšetřování, podle kterých přepracování zužitkovává jen dvanáct procent materiálu vyhořelého paliva, přičemž i z tohoto se většina hromadí neuplatněna ve skladech. Kromě toho celý náročný proces přepracování produkuje velké objemy radioaktivních odpadů, které nakonec stejně bude potřeba uložit.

Snahy o budování podzemních úložišť se v minulých několika desetiletích ve většině zemí dostaly do slepé uličky. Výjimkou jsou projekty ve Finsku a Švédsku, které jsou stále ve fázi geologických průzkumů — a i tam už prosákly informace o zamlčování a potlačování některých kritických výzkumů, které navrženou metodu izolace jaderných odpadů zpochybňují.

Ačkoliv nám leckdo tvrdí opak, otázka radioaktivních odpadů, které jaderná energetika produkuje během celého životního cyklu, zůstává zkrátka nevyřešená. Vzhledem k nedozírným časovým horizontům, o které jde, problém principiálně dost možná bezpečně vyřešit nelze, takže můžeme usilovat pouze o omezení rizik. Součástí toho by mělo být ukončení produkce dalších jaderných odpadů co nejdříve.

Domnívám se, že problém jaderných odpadů představuje sám o sobě takovou míru nezodpovědnosti, že je dostatečným důvodem k odmítnutí nových reaktorů a k postupnému odstavení stávajících jaderných elektráren.