Když se jednou zájmy byznysu nadřadí mezinárodně dohodnutým zásadám, stane se to pravidlem s mimořádně vážnými důsledky. Můžeme to nyní vidět na příkladu obchodování s jadernými materiály a technologiemi.

Jejich vojenské a civilní využití jde ruku v ruce od samého počátku atomového věku. Máme-li být přesní, ten byl odstartován ve čtyřicátých letech závodem o to, kdo dřív dokáže využít energii uvolněnou z atomového jádra ve formě ničivé zbraně. Přemýšlení nad tím, jak džina už vypuštěného z láhve zkrotit k mírovému využití, přišlo teprve po masakru více než statisíce civilních obyvatel Hirošimy a Nagasaki.

Protože rozdíl mezi jaderným reaktorem a bombou je nakonec pouze v tom, jak rychle se v nich jaderná energie uvolňuje, většina technologií i štěpných materiálů má takzvané dvojí využití: obohacování uranu může sloužit buď k výrobě jaderného paliva, nebo jaderné nálože; zařízení k přepracování paliva a separaci plutonia provozují armády i energetické koncerny; deuterium v podobě těžké vody je nezbytné pro provoz některých reaktorů, ale také pro vodíkovou pumu.