Když se jednou zájmy byznysu nadřadí mezinárodně dohodnutým zásadám, stane se to pravidlem s mimořádně vážnými důsledky. Můžeme to nyní vidět na příkladu obchodování s jadernými materiály a technologiemi.

Jejich vojenské a civilní využití jde ruku v ruce od samého počátku atomového věku. Máme-li být přesní, ten byl odstartován ve čtyřicátých letech závodem o to, kdo dřív dokáže využít energii uvolněnou z atomového jádra ve formě ničivé zbraně. Přemýšlení nad tím, jak džina už vypuštěného z láhve zkrotit k mírovému využití, přišlo teprve po masakru více než statisíce civilních obyvatel Hirošimy a Nagasaki.

Protože rozdíl mezi jaderným reaktorem a bombou je nakonec pouze v tom, jak rychle se v nich jaderná energie uvolňuje, většina technologií i štěpných materiálů má takzvané dvojí využití: obohacování uranu může sloužit buď k výrobě jaderného paliva, nebo jaderné nálože; zařízení k přepracování paliva a separaci plutonia provozují armády i energetické koncerny; deuterium v podobě těžké vody je nezbytné pro provoz některých reaktorů, ale také pro vodíkovou pumu.

Rozvoj a šíření jaderné energetiky tak neodvratně vede k pokušení mnoha zemí nebo zájmových skupin získat jejím prostřednictvím přístup k jaderným zbraním. Ve snaze zabránit šíření jaderných zbraní mimo pětici stálých členů Rady bezpečnosti OSN vznikla nejprve v roce 1970 Mezinárodní smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), v níž se státy disponující jadernými zbraněmi zavázaly k jejich zničení a ty ostatní k tomu, že se je nebudou snažit získat.

K této smlouvě se nepřipojily Indie a Pákistán, které úspěšně vyvinuly své vlastní jaderné zbraně, a Izrael, který jimi také disponuje, ale oficiálně to nikdy nepřiznal. Smlouvu podepsala, ale později od ní odstoupila Severní Korea — nyní rovněž disponující jaderným potenciálem. Některé další státy, jako je třeba Brazílie, odmítly přistoupit na související protokoly umožňující plnohodnotné mezinárodní inspekce jejich zařízení. Brazílie, Argentina a Jižní Afrika patří mezi další země, které v minulosti usilovaly o vývoj jaderné zbraně, i když se těchto svých ambicí následně zřekly.

K posílení mezinárodního režimu byla roku 1974 ustavena i Skupina jaderných dodavatelů (NSG). Ta dnes zahrnuje 46 zemí, které disponují technologiemi a materiálem a dohodly se, že je budou exportovat do zemí, které dávají dostatečnou záruku proti jejich zneužití — a mimo jiné z takových obchodů explicitně vyloučily státy, které nepřistoupily na Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Dobrou vůli však od té doby během řady let značně nahlodaly komerční zájmy. Nedávno jsme tak mohli vidět, jak Spojené státy s vidinou mnohamiliardových zakázek na jaderné reaktory v Indii přiměly v září 2008 Skupinu jaderných dodavatelů, aby udělala výjimku a odvolala embargo vůči takovým dodávkám do Indie.

Důsledky se začínají dostavovat. Minulý týden skončilo výroční zasedání NSG, které se konalo na Novém Zélandě a kde se diskutovalo o záměru Číny prodat dva jaderné reaktory do Pákistánu. Čína pochopitelně argumentuje precedentem, který před dvěma lety vytvořily Spojené státy s Indií. BBC informovala o diplomatickém postoji Velké Británie, která takový obchod nevyloučila: uznala, že nárok Pákistánu na jadernou technologii je vzhledem k rostoucí spotřebě energie legitimní, ale zatím prý ještě „nenadešel čas“. Nadejde, až dostane také britský průmysl nabídku uříznout si kus z koláče?

Legitimita i efektivita mezinárodního režimu, který má kontrolovat šíření jaderných zbraní, se tak postupně rozpadá. Kromě nedostatečně účinných mechanismů samotných úmluv za to může fakt, že se vytvořila řada výjimek a čím dál častěji se měří různým zemím různým metrem.

Zatímco se například západní země děsí Íránu, který obohacuje uran (k čemuž mu dává legitimitu rozvoj jaderné energetiky prosazovaný těmi samými státy) a je přitom členem Mezinárodní smlouvy o nešíření jaderných zbraní, tolerují ještě rozsáhlejší program Izraele, který jakékoliv mezinárodní dohody i kontroly v této oblasti otevřeně odmítá. Zatímco USA se chystají se souhlasem mezinárodního společenství dodávat citlivé technologie Indii, která do řady svých jaderných zařízení nevpouští inspektory OSN, totéž nemá být dovoleno Číně v případě Pákistánu.

Mezitím se Francie a Německo chystají vybudovat další jaderných reaktor v Brazílii. Vedle technologií tamní vládě dodávají i dobrý argument pro rozšiřování stávajícího programu těžby uranu i jeho obohacování: Lula říká, že Brazílie chce být soběstačná v zásobování svých reaktorů jaderným palivem. Po skandálu s tajnou výrobou jaderné zbraně v 70. a 80. letech si tamní armáda dává pozor, ale přesto jejím představitelům občas uklouznou výroky, které naznačují jejich skutečnou motivaci k rozvoji oficiálně civilního jaderného programu. V roce 2009 prohlásil viceprezident Jose Alencar, že jaderné zbraně coby zastrašovací prostředek mají pro jeho zemi obrovský význam (toto stanovisko dokonce potvrdil, ale následně bylo prohlášeno za jeho osobní, nikoliv názor vlády). Vypadá to také, že se nikdo neznepokojuje nad faktem, že šéfem firmy Electronuclear, která brazilské reaktory objednala a provozuje, je admirál Othon Luiz Pinheiro da Silva, koordinátor programu rozvoje brazilského jaderného námořnictva z let 1979 až 2004.

Když pak vidíme Lulu, jak se objímá s Ahmadínežádem a hájí právo Íránu na rozvoj jaderných technologií, mělo by nás mrazit v zádech dvojnásob. Možná se po vzoru USA a Indie, Číny a Pákistánu rýsuje další jaderné partnerství. Nesmíme se ale divit, když sami ukazujeme, že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala.