Na výsledcích voleb se odrazila řada znepokojivých jevů. Mezi ně řadím například drtivou převahu marketingu nad obsahem a neschopnost řady lidí proniknou skrze nastrčené symboly (hesla, postavy) k podstatě toho, co vlastně chce ta či ona strana po volbách prosazovat. Všiml jsem si ale i některých pozitivních věcí. Tou nejzajímavější a patrně i nejryzejší je pro mne ochota lidí nadřadit ohled vůči budoucnosti nad okamžité osobní zájmy.

Klade se samozřejmě otázka, jak silná a hluboko ukotvená je ochota se uskromnit v zájmu budoucnosti a nakolik se jí lidé řídí i v reálných životních dilematech. Nicméně v tuto chvíli jde přinejmenším o prioritu demonstrovanou volbou politiků, kteří vystupovali proti zadlužování příštích generací a projídání naší vlastní budoucnosti.

Ale to je přece koncept, který i mně mluví z duše! Ohled na budoucnost je jedním z hlavních východisek ekologické etiky a zodpovědného života. Že bychom teď konečně měli vládu, která se těmito principy bude řídit především?

Bohužel to vypadá, že zdaleka ne. Sotva bychom našli lepší příklad principu žití na úkor budoucnosti, než je jaderná energetika. Také z toho důvodu se stala jedním z klíčových témat, kolem kterých vzniklo a vyrůstalo ekologické hnutí. Když si totiž uvědomíme, že kvůli současnému komfortu a naší vlastní spotřebě vytváříme radioaktivní odpady, které budou ohrožovat životy a zdraví ještě nenarozených lidí, a to po tisíce generací, zatajuje se — alespoň v některých z nás — dech. Jde o časové škály zcela nesrovnatelné s historickou zkušeností nejen naší evropské civilizace, ale i celého lidstva.

Nebezpečné radioaktivní odpady, které vznikají během provozu jaderných reaktorů, je třeba spolehlivě izolovat po dobu příštích několika set tisíc let. Důvodem je to, že každá tuna vyhořelého jaderného paliva obsahuje vedle mnoha jiných radioaktivních látek přibližně deset kilogramů plutonia. Jedná se o extrémně toxický prvek, i jeden mikrogram (tedy miliontina gramu) může způsobit rakovinu. Ve vyhořelém palivu se ho většina vyskytuje v podobě izotopu Pu-239, který má poločas rozpadu 24 000 roků. Uplyne desetkrát delší doba, tedy čtvrt milionů let, než se jeho množství sníží na tisícinu původní hodnoty. Plutonium 239 je také jedním ze dvou hlavních štěpných materiálů používaných k výrobě jaderných zbraní — na jednu nálož ho stačí pouhých několik kilogramů, množství co do objemu srovnatelné s plechovkou od limonády.

Lidstvo dodnes vytvořilo přes dvě stě tisíc tun vyhořelého jaderného paliva, každým dalším rokem provozu dnešních reaktorů ho přibývá sedm a půl tisíce tun. Návrhů na řešení se objevila spousta, od potápění do oceánů přes vystřelování do vesmíru až po ukládání do podzemních prostor ale všechny (zatím) selhaly. Takzvané přepracování vyhořelého paliva, které některé státy upřednostňují, funguje jen zdánlivě — prakticky jen přeskupí radioaktivní odpad do jiných forem a znovu se zužitkuje jen asi desetina materiálu. Ani Francie neví, co se vzniklým jaderným odpadem nakonec udělá: žádné trvalé úložiště nemá a radioaktivní odpady zčásti hromadí, zčásti vypouští do moře a zčásti vyváží do Ruska, které je pak „dočasně“ skladuje pod otevřeným nebem na Sibiři.

Trvalé uložení odpadů hluboko pod zemí, jak to nyní většina států plánuje, může nakonec riziko jejich úniku a kontaminace pouze snížit, ale nikoliv eliminovat. To, jak se budou vyvíjet geologické, hydrologické a další podmínky a jak na to budou reagovat umělé bariéry, dokážeme snad s dostatečnou mírou jistoty modelovat v horizontu stovek nebo několika tisíců roků. Neexistuje ale žádný spolehlivý model ani metoda, jak situaci předvídat na statisíce let dopředu: mohou nastat doby ledové, tektonické posuny či jiné zásadní změny. Předpoklad, že tu dejme tomu za sto padesát tisíc let bude stále naše civilizace disponující znalostmi, technologiemi a ekonomickými prostředky, aby si s případným selháním úložiště poradila, je neskutečně naivní, ale zároveň podtrhuje závažnost celého problému.

To už není otázka technická, ale filosofická a morální: je zodpovědné, abychom po sobě zanechávali příštím generacím smrtelné dědictví? Pokud ne, jaké je z toho třeba vyvodit důsledky?

Někomu možná přijdou takové úvahy příliš abstraktní. Těm, kdo jsou schopni uvažovat o zadlužování jen v penězích a v dohledné či představitelné budoucnosti, můžeme připomenout, že současné „plány“ pro nakládání s vyhořelým palivem — včetně toho z jaderných elektráren Dukovany a Temelín — počítají s jeho dočasným skladováním po dobu padesáti až sto padesáti let s tím, že jeho konečné uložení proběhne někdy v příštím století. Tedy právě s takovým odkladem, se o ně nemuseli postarat ti, kteří o dnešních reaktorech rozhodují a vydělávají na nich: na úkor budoucnosti.

Náklady se odhadují na desítky až stovky miliard, ale protože vlastně vůbec není jasné, kde a kdy a jak a kdo si bude muset s našimi odpady poradit, jde jen o věštění z křišťálové koule. Sami můžeme vidět, že jaderný průmysl není schopen ani přibližně odhadnout cenu a dobu výstavby jaderného reaktoru, přestože probíhá v bezprostřední budoucnosti a v časové škále mnohonásobně kratší. Ceny pravidelně končí na několikanásobku slibovaného rozpočtu. Co teprve za sto padesát let! Doplácet pak na to zcela jistě bude moje praprapraprapravnučka (a možná i ti po ní).

Vláda takovéto zodpovědnosti? Děkuji, nechci.