Jiří Paroubek zveřejnil přesně před týdnem pozoruhodný článek, který unikl širší pozornosti, neboť se objevil pouze na webu ČSSD. Text, ačkoli je místy zbytečně osobně dotčený, je skutečně mnohem obsažnější, než slibuje jeho název Levice je levice a Pravice je pravice.

Ex-předseda sociálních demokratů v textu polemizuje s názorem, který zformuloval Lukáš Jelínek v Právu, ale často se k němu kloní i řada autorů Deníku Referendum. Podle Jelínka část příčiny nezdaru sociální demokracie spočívá v její izolaci a nedostatku koaličních partnerů. Lukáš Jelínek tedy doporučuje sociální demokracii, aby pomohla v rámci koncepce obnovy levého středu křísit lidovce a zelené. A také, aby hledala cesty ke kultivaci Věcí veřejných.

Jiří Paroubek to považuje za neperspektivní: „Fantazírování o tom, že se do sněmovny vrátí posílená a moudřejší KDU a také SZ, a pak nastane období jejich velké spolupráce se sociální demokracií, je naivní,“ píše, přičemž o Věcech veřejných smýšlí ještě příkřeji jako o mafiánském projektu pražské ODS: „A jen na obratnosti sociální demokracie v opozici, především na její viditelnosti a slyšitelnosti, bude záviset, zda Věci veřejné budou jen projektem na jedno použití.“

Paroubek tedy doporučuje „kousnout do kyselého jablka“ a začít spolupracovat s KSČM: „První krok musí ovšem udělat komunisté, ale po nezbytné transformaci a změně názvu KSČM i sociální demokraté. Ti by s takto transformovanou stranou měli začít na parlamentní úrovni spolupracovat a vlastně — legitimizovat ji. Chce to samozřejmě politickou odvahu,“ píše předseda ČSSD.

Paroubek Jelínkovi připomíná, že i vznik Špidlovy vlády politicky rozkročené přes střed byl možný pouze díky většině ČSSD a KSČM ve sněmovně, který vylučoval sestavení čistě pravicové vlády.

Paroubkův text je cenný v tom, že varuje před případnou snahou sociální demokracie stát se stranou středu a tak říkajíc pro všechny. Má-li se sociální demokracie stát sjednocující platformou opozice proti stávající vládě, musí se s ní konfrontovat jako její principiální levicová alternativa.

Vůbec nejcennější je postřeh, že není ničím garantována vstřícnost Strany zelených a KDU-ČSL k sociální demokracii. Ba právě naopak: kdyby dnes tyto dvě strany byly jazýčkem na vahách, s  pravděpodobností hraničící s jistotou by se obě přiklonily k ODS, s níž ostatně tvořily po roce 2006 koalici.

Faktem tedy je, že jakékoli úvahy o zelených a lidovcích jako strategických partnerech sociální demokracie nemohou obejít vnitřní situaci obou stran. Upínání nadějí zejména ke stávající Straně zelených, v níž nic nenasvědčuje změně kursu, se může stát osudovou chybou, neboť by v roce 2014 mohla, tak jako to učinila v roce 2006, opět posloužit pravici jako její trojský kůň.

V tom se ale současně ukazuje slabina Paroubkovy analýzy. Pokud vcelku přesně označuje možnost, že se KDU-ČSL a SZ vrátí v roce 2014 do sněmovny jako partneři ČSSD za fantazírování, měl by s větší důkladností vysvětlit, proč není stejným, ba možná ještě větším fantazírováním jeho představa, že komunisté změní svůj název, budou se reformovat, a tím umožní sociálním demokratům, aby je legitimizovali.

Paroubkův argument o Špidlově vládě, která vznikla mimo jiné proto, že měla v zádech variantu většiny s KSČM, platí totiž i obráceně: sociální demokracie nebyla odsouzena k volbě mezi spoluprací s nereformovanými komunisty a velkou koalicí jen proto, že zbývala ještě třetí možnost spolupráce s oběma menšími stranami, pro niž se Špidla, v dané situaci zřejmě správně, rozhodl.

Jaký motiv budou mít komunisté k tomu, aby se měnili, pokud jim Paroubek se strategickou krátkozrakostí, která pro něj není vůbec typická, říká: „My sice nemáme jiného partnera, než jste vy, ale tohle jsou naše podmínky, abyste jím mohli být…“? Co by dělal, kdyby mu komunisté odpověděli tak, jako odpovídají na všechny žádosti o svou reformu už dvacet let: „Povídali, že mu hráli“? Řekl by jim: „Radši si to rozmyslete,“ anebo by rovnou vyrazil s prosíkem za Nečasem?

Ve skutečnosti Paroubkova představa, že příští většinu sociální demokracie utvoří s reformovanými komunisty, není v tuto chvíli o nic méně zbožným přáním nežli Jelínkova představa, že bude utvořena s reformovanými zelenými a s obrozenými lidovci. Jedno i druhé jsou politické možnosti, jejichž uskutečnění vyplyne z totožného východiska: a tím bude politická vyspělost sociální demokracie.

Nejde přece jenom o nějaké aritmetické počty. Základem musí být síla programu. O něm Jiří Paroubek bez dalšího říká, že je výborně propracovaný a výsledek voleb podle něj zapříčinila pouze nepřízeň médií a marketing pravice. To není analýza, se kterou se lze pohnout z místa. Pokud je program dobrý, proč by po čtyřech letech neměl být znovu poražen médii a marketingem?

Je škoda, že Jiří Paroubek při svých nesporných silných stránkách není podle všeho schopen věnovat jednu až dvě myšlenky otázce, zda v předpokladech, z nichž vychází, není skryt aspoň díl z důvodů jeho volebního nezdaru. Proč by měly být lidovci i zelení pokládáni automaticky spíše za spojence pravice? Přece pro Josefa Luxe se stala ČSSD nakonec bližším partnerem než ODS. A zelení, kteří tíhnou k pravici, jsou evropskou anomálií.

Psali jsme o tom mnohokrát, ale zopakujme to ještě jednou: sociální demokracie pod vedením Jiřího Paroubka měla vedle programových předností v oblastech sociální či ekonomické i vážné programové nedostatky: například ve vztahu k mladým lidem, v ekologické politice, v kulturní politice či ve vztahu k občanské společnosti.

Rovněž veledůležitý politický problém médií nelze politicky řešit tak, že se jim spílá, nýbrž promyšlenou mediální politikou, která vytváří strukturální předpoklady, aby se kvalita mediálních obsahů zvyšovala. Ta opatření existují a nemají podobu ficovských či náhubkových zákonů, ale kroků, které rozšiřují svobodu slova i pro ty, kteří si ji nemohou koupit.

To jsou témata, jejichž politická závažnost se velmi těžko měří empirickými průzkumy, ale právě z nich vyplývá dnešní kulturně-politická hegemonie pravice i důvody, proč k ní vnitřně slabí zelení i tápající lidovci u nás tíhnou. Změnit to samozřejmě lze a čtyři roky opozice jsou dobrou příležitostí k promyšlení vhodné strategie.

K ní zřejmě patří rozhovor s komunisty, jak radí Paroubek; Lukáš Jelínek, ani nikdo z jemu podobně smýšlejících lidí, jistě nebude proti. Ale proč by potom neměla vést ČSSD dialog i s lidovci? A zejména: proč by se neměla snažit vytvořit ze zeleného prostředí svého stěžejního spojence, jako se to podařilo v řadě zemí Evropy? Pokud se ukáže stávající Strana zelených z tohoto hlediska bezperspektivní, jak se to nyní jeví, jsou tu přece i jiné možnosti: kultivace vnitřní platformy v ČSSD či podnícení vzniku nového takto orientovaného subjektu a spolupráce s ním.

Naděje na úspěch rozhovoru s komunisty, s lidovci i se zelenými v každém případě vzrostou, pokud bude sociální demokracie vědět, kým je, a bude své snažení směřovat nikoli pouze k zisku aritmetické většiny v příštích volbách, ale ke změně kulturně-politické mentality.

Vždycky, když sociální demokracie mluvila o modernizaci, zdálo se, že má na mysli právě tohle. Přece tím nemyslela, že se naučí vítězit nad pravicí v moderních marketingových kampaních. Svou velkou příležitost sociální demokraté nyní mají, ale nebude tu věčně: pokud se budou plácat sami v sobě, i jim může vyrůst konkurence, nějaká TOP 09 zleva.