Co se stalo v českých volbách, je skutečně málo vídané a těžko vysvětlitelné nemilé překvapení: snad od roku 1992 se nestalo, že by čeští voliči hlasovali v takové míře proti svým deklarovaným zájmům.

Přesto bych v jednom bodě nesouhlasil s jinak brilantním sloupkem Ivana Štampacha Ke kořenům Nové pravice. Mám za to, že od analyzování příčin volebního výsledku nestačí přejít pouze k analyzování jeho důsledků; je nejvyšší čas začít diskutovat o tom, jak nové protisociální, protiobčanské a protiekologické sněmovní většině čelit.

Vladimír Špidla v diskusi použil termín strategická defenzíva, který myslím přesně vystihuje to, co nás až do příštích sněmovních voleb čeká. A vyjednávají-li zmocněnci tří stran Bakalovy koalice o tom, jak s námi naloží, je právě tak nejvyšší čas rozpoutat debatu nad otázkou, jak jim budeme vzdorovat. Následující body mají být námětem k diskusi na toto téma.

1. Zpřesňovat argumentaci. Pravice do značné míry zvítězila tím, že se ve volbách prezentovala jako odpovědnější hospodářka v kontrastu s marnotratnou levicí. Nebyl to ale jen výkon marketingu. Skutečně nikdo nedokázal v klíčový čas důkladně vyložit, že „rozpočtově odpovědní“ chtějí být i sociální demokraté. Nikdo dosti nevyložil, že konflikt se vede výhradně o to, kdo rozpočtovou odpovědnost zaplatí. Lidé nehlasovali pro demontáž sociálního státu, hlasovali vlastně s levicovým étosem pro společné dobro spočívající v úsporách. Češi by snad ani nijak demolici sociálního státu nesnesli, nežli s levicovým étosem, v jménu společné oběti pro společné dobro. Nikdo jim dost jasně nevyložil, že se jedná o společnou oběť pro dobro nadnárodního i českého mafiánského kapitálu. Nikdo jim dost nevysvětlil, že volí mezi tím, zda se za rozpočtovou odpovědnost bude platit demontáží sociálního státu, anebo snížením příjmů kamarádů, sponzorů, obchodních partnerů, ba i členů vedení vítězných stran.

2. Vzdělávat. Ve volbách tedy nezvítězil pouze marketing, ale morálně ekonomická argumentace nad argumentací zdánlivě amorálně sociálně-ekonomickou. Je třeba trpělivě a názornými příklady ukazovat, že ve skutečnosti byl morálně i ekonomicky oprávněnou volbou hlas nalevo od středu, zatímco volba stran Bakalovy koalice byla hluboce protiekonomická a také morálně pochybná. A je samozřejmě zapotřebí dbát o to, aby tomu odpovídala v pokud možno vyšší míře i skutečnost. Jeden příklad za všechny: jednou z ilustrací domnělé marnotratnosti sociálních demokratů byl příslib 13. důchodů ze zisků ČEZ. To byl slib skutečně iritující svým nelogickým populismem. Přitom bylo možno říci, že jde především o odvrácení hrozby, aby si lidé s nižšími příjmy museli sami zaplatit horentní náklady privatizace svých vlastních důchodů v zájmu finančních korporací. Zisky z ČEZ pak bylo logicky možno použít na snížení cen elektrické energie, ale také na podporu rozvoje obnovitelných zdrojů.

Levice nezíská strategickou převahu v české společnosti, pokud nezíská zřetelnou převahu argumentační.

3. Soustředit se na klíčové střety: bránit nevratným změnám. Je pravděpodobné, že nás nyní čeká dvojitá až desetinásobná dávka toho, čím se prezentovala Topolánkova koalice. Je třeba zuby nehty vzdorovat především nevratným změnám. Školné? Proč ne, pokud bude systémově zavedeno tak, že je po příštích volbách bude možno opět okamžitě zrušit. Zato všem privatizacím je třeba čelit s úpornou zarputilostí, neboť ke znárodňování evropská levice — často se chce říci: bohužel — prozatím nemá odvahu. Hrozné věci se budou dít v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací, ekologické, jistě i v kulturní: bude se ztrácet, často hodně, ale je třeba nenechat se tím demoralizovat, šetřit silami, pečlivě vybírat především takové střety, v nichž bude hrozit další poškození kvality demokracie, či takové, v nichž bude spočívat aspoň naděje na získání výhody pro příští střety či na strategické oslabení protivníka. Vláda mafiánského kapitálu nepochybně bude dělat mnoho chyb a těch je třeba využívat.

4. Rehabilitovat levici. Základní lekcí z posledních dvaceti let by mělo být, že k zásadnímu systémovému zlepšení politické kultury prostě nevedou platformy s liberálním občanským obsahem. Za názornou ilustraci je možno vzít ve své motivaci i řadě závěrů sympatickou studentskou iniciativu Inventura demokracie. Jenomže studenti, kteří zanalyzují demokratické deficity a pak vyrazí volit knížepána či v něčem snad ještě horší Liškovu Stranu zelených, jsou v podstatě užitečnými idioty politických projektů, jež slouží k asanaci přesně těch politických budov, k jejichž obraně se přihlašují. Budeme nyní potřebovat zcela jiné studentské iniciativy: poučené kolegy z Řecka, Itálie, Rakouska, ochotné do padnutí stávkovat proti školnému, organizovat sebe i veřejnost proti rozbíjení sociálního státu, spatřující svého nejpřirozenějšího spojence v odborech a radikálních občanských iniciativách. Ale především neštítící se pojmu levice a veřejného přihlášení se k němu. Protože to, co zde bude pustošit české země až do příštích voleb, bude pravá pravicová pravice. A půjde-li Marta Issová znovu demonstrovat proti škrtům dotýkajících se pražských divadel, nesmál bych se jí, jak by snad zasluhovala. Hlubší účinky by mělo, kdyby jí přijeli projevit solidaritu švadleny z Jeseníku a skláři z Nového Boru; protože její kamarádi Mirek Kalousek, ani Vítek Bárta se nejspíš účastnit nebudou.

5. Hledat spojence v táboře protivníka. Ivan Štampach napsal: „Je projevem pouhé hlouposti to, že lidé s levicovými názory na jednotlivá témata, a takových jsou statisíce, podporují komplexní program pravice sami proti sobě?“ Různých aspektů skrytých za touto brilantní otázkou jsem se už dotkl, nyní mi ale záleží na jednom, který není na první pohled zřejmý. Štampachem popsaní jednotlivci z oněch statisíců jsou totiž i mezi poslanci nových pravicových stran. Jaroslav Šabata vystihl hluboce ambivalentní povahu Věcí veřejných s jejich populistickým důrazem na přímou demokracii, která ale je vyloženě levicovou ideou. Všechny poznámky o tom, že VV jsou stranou pražské galerky s fašistoidními rysy, jsou sice pochopitelné, ale ve své obecnosti pro tuto chvíli ne úplně praktické. Volební kampaň už se nevede. A pokud jsme příznivci dialogu s komunisty, neměli bychom se ho odříkat ani s Věcmi veřejnými. O nich platí, že jak jsou populistické a beztvaré, tak jsou také nehotové a teprve formující svou totožnost.

Překvapení, zejména na úrovni jednotlivců, nejsou vyloučena. Je třeba velmi pečlivě a s respektem sledovat všechny zprávy o úctyhodných jednotlivcích, kteří se ve sněmovně ocitli. Patří k nim někteří bývalí starostové, kteří se osvědčili na komunální úrovni, a právě díky tomu nyní do sněmovny pronikli na základě preferenčních hlasů. Takovým je jistě lídr Věcí veřejných na Vysočině Josef Novotný, takovým je zřejmě starosta Semil zvolený na kandidátce TOP 09. Mohou mít sklon problémy řešit vyloženě prakticky, neideologicky. Ostatně nejlepší poslanec minulé sněmovny, lidovec Ludvík Hovorka, by zřejmě nikdy nenašel sílu čelit obrovským tlakům proti sobě, které vyvolal svými neortodoxními postoji, kdyby za sebou neměl dvanáctiletou zkušenost v úloze starosty své obce.

6. Rozkládat zevnitř. Vznikající vládní koalice bude mít velké potíže sama se sebou. Jak ukazuje předběžná dohoda o počtu ministrů, žádná ze stran v ní nebude mít většinu křesel. Takový stav zde po roce 1992 nikdy nenastal. Trojčlenné systémy bez dominantního prvku jsou krajně nestabilní, neboť v nich hrozí, že se dva spolčí proti třetímu. Navíc volby otevřely střet mezi TOP 09 a ODS o roli příštího hegemona české pravice. Je pravděpodobné, že v koalici záhy vznikne pnutí a řídké zřejmě nebudou ani vyloženě konfliktní situace. Ačkoli většina pravicových mandátů ve sněmovně je skutečně monumentální, takže by měla přestát různé otřesy i případný rozpad Věcí veřejných, který by mohl provázet jejich sebeuvědomování, ani tak nelze úplně vyloučit, že koalice skončí předčasně — kvůli konfliktům ODS a TOP 09. Každý náznak takového příslibu bude zapotřebí využít.

7. Pokusit se zvrátit senátní většinu. Sociální demokracie v letošních senátních volbách neobhajuje ani jeden mandát, zatímco ODS jich obhajuje osmnáct. ČSSD stojí v opozici, zatímco ODS je ve vládě. Situace tak nemůže být pro ČSSD příhodnější k získání senátní síly, která by jí spolu s lidovci a komunisty umožnila vracet předlohy sněmovně. Ačkoli pohodlná většina vládní koalice by jí neměla příliš komplikovat získání potřebné většiny 101 hlasů k přehlasování veta Senátu, vždy to tak být nemusí, a jedná se také o čas a energii. A může jít rovněž o příští volbu prezidenta. Výsledek sněmovních voleb tak dodává letošním volbám do Senátu mimořádný význam.

8. Rehabilitovat radikální občanskou společnost. Jedním z příznivých důsledků pravicové vlády by vedle rehabilitace levice mohlo být také to, že se Češi snad zdokonalí v umění protestu a ztratí v tomto směru ostych. Změnám, které se na nás valí, nebude možno čelit bez osvědčených metod sociálních hnutí, radikálních nenásilných protestů a občanské neposlušnosti. Pokud se Kalouskovi s Nečasem podaří oživit i uvadající české ekologické hnutí, možná jim nakonec ještě budeme děkovat.

9. Připravovat programy. Pravice měla připravené své neoliberální systémové reformy a teď už se je chystá pouze jednu po druhé prosazovat. Principiální občanská levicová opozice nyní musí udělat totéž. Zásadní mediální reforma, posílení resortu životního prostředí, jedno procento na kulturu, systémová opatření na zvýšení vlivu občanských sdružení, posílení autonomie vysokých škol, ba dokonce možná i reforma energetiky: to všechno ještě nikdy od roku 1992 nebylo tak blízko jako dnes. Je třeba návrhy důkladně zpracovat, získat závazek zjihlých sociálních demokratů i lidovců, že takové úpravy po vítězných volbách prosadí, a pak se postarat o to, aby přišly co nejdřív.