Volby letošního roku se budou dlouho připomínat. Skončily nečekaným fiaskem ČSSD a ODS a stejně nečekaně výrazným vzestupem nových stran s populistickými rysy, TOP 09 a Věcí veřejných. Tento trend v nejvyšším patře politiky má svůj odraz i v patrech nižších: propad KDU-ČSL pod existenční hranici pěti procent a debakl Strany zelených, která nepřekročila 3 % a nezíská ani státní podporu na jedné straně, na straně druhé jen těsně pod pětiprocentní hranicí skončila další dvě bizarní uskupení, Suverenita Jany Bobošíkové a Zemanovci.

Sociální demokracie získala 56 mandátů, ODS 53 mandátů, TOP 09 41 mandátů, KSČM 26 mandátů a Věci veřejné 24 mandátů. Kvůli obrovskému propadu hlasů, kdy celkem 17 % hlasů lidé odevzdali stranám, které se do sněmovny nedostaly, a také díky tomu, že i nejslabší z parlamentních stran získala celkově nad 10 % hlasů, je procentuální zisk v mandátech letos pro všechny strany vyšší, než jejich podíl na hlasech. Změna českého volebního systému v spravedlivější poměrný systém by měla zůstat jedním z témat k další diskusi.

To podtrhuje další zvláštnost letošních voleb, kterou se stalo mimořádně rozšířené užívání preferenčních hlasů. Díky snížení hranice ze 7 % na 5 % pro posun kandidátů na přední místa, svůj mandát tímto způsobem získalo několik desítek lidí z nižších míst, naopak několik stranických lídrů zcela propadlo. Zřejmě nejvýraznější obětí tohoto druhu se stal v olomouckém kraji Ivan Langer a v Pardubickém kraji Pavel Severa na kandidátce TOP 09. Místa ve sněmovně obhájilo jen 86 ze 145 kandidujících poslanců.

Takřka jako hotová věc se bere, že země spěje k pravicové koalici, složené z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Zcela vyloučit ale zatím nelze ani druhou variantu: menšinovou vládu ČSSD a Věcí veřejných, tolerovanou komunisty. Václav Klaus se zatím nevyjádřil, koho pověří sestavením vlády, ale pokud poruší zvyklosti a nepověří jako nejsilnější stranu ČSSD, vytvoří tím precedens, na nějž v budoucnu může stejně tak doplácet pravice.

V případě, že první šancí sestavit vládu bude pověřen Bohuslav Sobotka, nelze ještě vyloučit překvapení.

Pravicová koalice likvidující sociální stát

Leč v tuto chvíli podle všeho se schyluje ke vzniku pravicové trojkoalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, která by ve sněmovně disponovala 118 mandáty, a tudíž pohodlnou většinou šestatřiceti křesel. Petr Nečas již s Karlem Schwarzenbergem zahájil koaliční jednání. Radek John se nechal slyšet, že koalice s ČSSD by se musela opírat o komunisty, do čehož by Věci veřejné nikdy nešly, takže se zdá být rozhodnuto.

O programu takovéto koalice není třeba chovat jakékoli iluze. Nebrzdila by ji slabá většina, o jakou se opíral kabinet Topolánkův, a mohla by se pustit se vším všudy do práce na likvidaci sociálního státu. Korupčně-klientelistické mafiánské vazby, jichž je Miroslav Kalousek zosobněním, se budou prohlubovat, i Hospodářské noviny dnes v eufemismu, jakých jsou schopny snad jen ony, píší, že pravicová koalice bude dobrou zprávou pro podnikatele, ale otázkou zůstává, co udělá s korupcí.

Nelze se pravdě vzdálit více, než se to podařilo Petru Holubovi v jeho dnešní analýze v Aktuálně.cz, kde tvrdí, že by se díky této pravicové koalici mohla stát Česká republika reformním vzorem podobně jako Dzurindův kabinet na Slovensku. Je to zvláštní mýtus. Ve skutečnosti obludné neoliberální experimenty na lidech přivedly Slovensko do rukou Ficovi a jsou jediným zdůvodněním jeho neutuchající popularity. Dzurinda reformující po Pinochetově vzoru vyděsil lidi dost možná na generaci. Jiří Paroubek měl pravdu, když řekl, že neprohrála jen sociální demokracie, ale především prohráli obyčejní lidé.

Českou republiku by pod záminkou úspor a lhaní o hrozbě pádu do dluhové pasti čekala bezprecedentní demontáž sociálního státu, privatizace zdravotnictví, návrat a prohloubení neústavního poplatkového systému, nevratné škody na penzijním systému, zavedení výpovědi bez udání důvodu a útoky na zákoník práce, také zavedení školného a další zprůmyslňování univerzit. Je určitá naděje, že resort životního prostředí by mohl připadnout Bedřichu Moldanovi, a nemusel by tak utrpět zásadní kvalitativní změnu oproti uplynulým čtyřem rokům, v nichž přítomnost Strany zelených měla jen kosmetický charakter, v čemž je třeba hledat pravou příčinu jejího debaklu.

Přitom stát vedený pravicí by příliš nespořil, neboť kalouskovská pravice není nijak zvláště disciplinovaná ve vybírání daní, navíc je nebude moci zvyšovat, bude navíc potřebovat rozdělovat veřejné zakázky, aby měla čím uspokojovat své klienty, zvyšovat se naopak zřejmě bude nezaměstnanost a zostřovat se budou sociální problémy. Stát se přitom bude dále rozkrádat a zadlužovat, přinejmenším vnitřně. Nelze vyloučit zavádění autoritářských prvků, protože lidem se velmi brzy přestane to, co se začne dít, zamlouvat.

Lze v každém případě očekávat další okleštění veřejného prostoru, aby se nemohla vést o zhoubném směřování země důkladná diskuse. Veřejnoprávní média budou pod přímou kuratelou pravicové mocenské elity, případně budou privatizována. Pod drtivým tlakem se ocitne občanská společnost, dotace se budou krátit, nekonformní občanské iniciativy o ně budou přicházet zcela.

Příznivým důsledkem takovéto vlády by byla okolnost, že by obludnost současné české pravice mohla vystoupit v dostatečně jasných konturách, takže by se snad mohla zdiskreditovat — a v tom je jediná bezděčná pravda Petra Holuba v Aktuálně.cz — po slovenském vzoru na celou éru.

Příznivým důsledkem by také mohlo být, že sociálně drceným lidem konečně snad začne docházet nutnost brát se za svá práva vehementně, sami a v důkladné sebeorganizaci: jako Řekové. Mohla by se tu tím konečně obrozovat spontánně levicově orientovaná občanská společnost, jejíž absence je hlavní příčinou, proč tuzemská politická kultura pokulhává za politickou kulturou západoevropských zemí či zemí Latinské Ameriky a jejíž likvidace je hlavní dosud nepřekonanou zátěží, jíž nás obtěžkalo čtyřicet let komunistické vlády v letech 1948-1989.

Vzniknout by mohla z kulturních, sociálních, ekologických, odborářských, univerzitních organizací, které pochopí, že nikoli pofiderní komunistická minulost, ale kapitalistická přítomnost je zdrojem morální a politické zpustlosti současných českých poměrů, které nesnesou srovnání ani s úrovní, na niž se čeští komunisté propracovali už v půli šedesátých let.

Posledním příznivým důsledkem by mohlo být, že se sociální demokracie zgruntu obrodí, svou budoucnost pochopí jako úkol stát se reprezentantkou v předchozím odstavci popsané občanské společnosti, bude o ni pečovat a rozšiřovat jí prostor a sama se očistí od korupčně-klientelistických vlivů, jež v ní dnes zosobňují postavy jako Milan Urban či Vítězslav Jandák.

První výroky Bohuslava Sobotky naznačují, že chápe, jakým směrem je třeba vykročit. Ale úkol proměnit totožnost sociální demokracie je natolik monumentální, že nespěchejme se závěry, zda se ho vůbec někdo v současné sociální demokracii dokáže zhostit. Navíc je nutno počítat s tím, že v české společnosti není exponovanější pozice než předseda sociální demokracie. Velikost Jiřího Paroubka byla i v tom, že dokázal brutálním tlakům, jimž byl vystaven, čelit. Nemylme se, argumenty proti němu byly vesměs zástupné a jeho nástupce čeká podobná mediální palba. Kdo ji dokáže zvládnout a nepovolit?

Přes tyto všechny možné přínosy zůstávají pravděpodobné důsledky nástupu pravicové koalice katastrofální. V pravém slova smyslu by navazovala na autoritářskou druhou republiku; stala by se specifickou českou verzí pravicového středoevropského populismu. Její důsledky by byly natolik otřesné a namnoze nevratné, že stojí za to do dna vyčerpat možnosti uzavřít koalici ČSSD a Věcí veřejných.

Únik z oprátky aneb Ještě bychom mohli Radku Johnovi děkovat

Sociální demokraté nejsou úplně bez šancí možnost pravicové většiny odvrátit. Předpokládá to jediné: vyjít radikálně vstříc Věcem veřejným. Je to vůbec možné a co by to přesně znamenalo?

První předpoklad k této variantě naplnil Jiří Paroubek svou obdivuhodně státnicky zvládnutou rezignací. Šance sociálních demokratů nyní spočívá v tom, že mohou nabídnout Věcem veřejným podstatně více nežli ODS a TOP 09.

Komunisté už včera ohlašovali, že se hrozby silné pravicové většiny děsí v míře, která je vede k ochotě tolerovat vládu ČSSD a VV prakticky bez podmínek. Je to logické, protože takovéto uspořádání by jim dávalo aspoň jakýs takýs vliv, zatímco v případě pravicové koalice by se mohli začít bát o holou existenci. S komunisty by tato konstelace měla 106 mandátů, pohodlnou většinu dvanácti.

Zatímco ve vládě pravice by Věci veřejné mohly počítat se zhruba pětinovým vlivem a jistě ne s více než čtyřmi ministry, ve vládě s ČSSD by se jim naskýtal vliv přinejmenším třetinový a také přinejmenším takový počet ministrů. Radek John by možná mohl být předsedou Poslanecké sněmovny.

O Věcech veřejných přitom netřeba mít sebemenší iluze. Když Lubomír Zaorálek řekl, že se jedná o „pražskou galerku“, byl v podstatě přesný. Věci veřejné jsou spíše obchodní společností nežli politickou stranou a spíše nežli politický program, mají podnikatelský záměr. To všechno je pravda, jenomže možnost udržet je stranou od moci už zhatili svým hlasováním voliči.

Budou-li Věci veřejné alespoň částečně drženy na uzdě koalicí se sociální demokracií, bude to pro český stát lepší, než ocitnou-li se v koalici s TOP 09 a ODS, jejichž společným programovým základem je názor, že strany mohou krást, dokáží-li voličům přitom také dobře lhát.

Věci veřejné navíc jsou útvarem, jehož totožnost je zcela nedotvořená. Jaroslav Šabata je charakterizoval jako subjekt postmoderní, programově eklektický, a tím pádem také velmi pružný. Kromě rysů protofašistických, jež jsou ovšem ve srovnatelné míře obsaženy rovněž třeba právě ve vysílání TV Nova, která Věcem veřejným vypěstovala lídra, mají také rysy populistické, liberální a se svým zvláštně zmatečným důrazem na přímou demokracii i levicové. Ostatně právě levici zřejmě přebíraly více hlasů nežli pravici.

Věci veřejné budou teprve zrát. A jakkoli je pravděpodobné, že se jedná o další z politických projektů na jedno či nejvýše dvě volební období, i pro jejich zrání by v každém případě bylo lepší, pokud by se dělo v koalici s ČSSD, nežli bude-li se odehrávat v koalici s oběma krajně pravicovými stranami, ODS a TOP 09.

Pokud by Věci veřejné tímto směrem vykročily, ocitnou se pod mediální drtičkou a je možné, že ani jejich poslanecký klub by nevydržel a počal se štěpit. Právě tato okolnost nakonec možná bude rozhodující příčinou, proč se tato varianta neuplatní.

Otázkou by navíc samozřejmě zůstalo, zda by se v takovéto konstelaci dokázala obrozovat potřebným způsobem sociální demokracie a zda by se nejednalo o pouhý odklad nástupu krajní korupčně-klientelistické pravice. Jenomže libovolné množství otázek s nejistými odpověďmi je lepší nežli jistota brutálního nástupu protiobčanské, protiekologické a protisociální pravice.