Mám usnadněnou pozici, jelikož předřečník profesor Erazim Kohák pro Deník Referendum shrnul velmi jednoznačně závěry a ideje, ke kterým se plně hlásím také. Ostatně i díky podobným mravním kapacitám, jakou je například Erazim Kohák, nejen podporuji a volím sociální demokracii, ale jsem i členem ČSSD. Nejsem členem ČSSD z důvodu na míru šitých obleků pana předsedy či jeho rétorického umění.

Věnoval jsem věcem veřejným (neplést si s lobbisty) čistě občansky obrovskou spoustu volného času a pokračuji v tom i v emigraci.

Právě za opravdu autentickou levicí jsem ostatně odešel. Odešel jsem hledat a zkoumat na vlastní kůži model, který je dle všech komparací k lidem nejpřátelštější, a není náhodou, že tento skandinávský model s masivním státem, masivním přerozdělováním, s vysokými daněmi vykazuje i nejpřátelštější prostředí pro podnikání, a co je nejúžasnější, umísťuje se na špici i v měřítkách konkurenceschopnosti, kterou se tolik zaklínají neoliberálové, když zištně škrtají další a další části veřejného prostoru.

Z nejbohatší země na světě, z lidsky mravní, přátelské a občansky angažované Skandinávie hlásím do vlasti, že levicové ideály, jakými jsou svoboda, relativní rovnost, solidarita, respekt a úcta k bližnímu svému, vymahatelnost práva pro všechny, téměř nulová korupce, otevřená multikulturní společnost, realizovat nejen jdou, ale že to celé vytváří nesmírně efektivní organismus svobodných jednotlivců.

Svoboda je totiž věcí sdílenou. Těžko někdo, kdo je mravný a občansky uvědomělý, může hovořit o tom, že je svobodný, když je nucen přešlapovat lidi v beznaději.

V porovnání s kontinentální EU či USA radikálně levicová Skandinávie nemá ghetta, slamy, chudobu, kriminalitu a beznaděj širokých segmentů společnosti a těžko to bude někdo svádět na nerostné bohatství toho či onoho státu.

Naopak namátkou Kalifornie žijící v americkém snu bez regulací, bez elementárního sociálního státu vydává jenom na vězeňství zhruba osm miliard dolarů, které představují jedenáct procent státního rozpočtu. Násobně více než na samotné školství, násobně více než na vestavěné sociální stabilizátory, násobně více než na budoucnost dalších generací.

Beznaděj a přehlížení, neúcta k lidem, záměrně minimalizované odměny za práci vedou rovnou ke kriminalitě.

Evropský sociální model na plné čáře vítězí v kvalitě života společnosti. Evropský sociální model vznikl jako kompromis mezi sociálními a křesťanskými demokraty, nadále kultivovaný liberály, pod kritickým dohledem radikální levice, ale aktuálně nemístně destruovaný neoliberální ideologií.

Pravda je, že Mekkou neoliberalismu nejsou USA, které mají progresivní zdanění, které alespoň částečně vyrovnává sílu kapitálu, ale centrem asociálního, neregulovaného kapitalismu bez přívlastků je stále více střední a východní Evropa, Ruská federace a brutálně neoliberální, totalitní Čína. V tomto barbarském systému je zneužívána levná pracovní síla jako hlavní konkurenční prostředek, která je stále více tlačena až na hranici feudální roboty, nesvobody.

Zaměstnancům se stále více ukrajuje z jejich práv na volný čas a rodinu. V neoliberalismu panuje skepse, bezcílné přeskupování, lichva, spekulace. Opravdové hodnoty vytváří už jen nemálo firem. Práce je ve své podstatě vysmívána, zatlačována spekulací.

Podfinancované státy nemají ani na odstranění ekologických zátěží, na moderní technologie šetrné k životnímu prostředí. Jestli někdo očekával, že technologický pokrok zachrání civilizaci zjevně žijící na ekologický dluh, mýlil se. Technologie už máme, jen je jaksi trh nebude používat z tržních důvodů.

Trh jsou totiž kartely, které nebudou měnit systém pohádkově jim sloužící, a globální změny klimatu se nám všem vracejí jako bumerang. Téměř každoroční „stoletá voda“ hovoří za vše.

Je to ostatně ten samý trh, který potřeboval naopak pomoc z veřejných prostředků, z daní občanů, se sanací jeho spekulativních toxických fondů, vykradených, kriminálně na burzách prosázených důchodů penzistů. Je to ten samý trh, který nyní ukazuje prstem na jednotlivé bezbranné státy zadlužené touto sanací. Ten samý trh řízený z daňových rájů, který neoliberálové tolik vzývají a k jehož deformacím nepřihlížejí.

Rodina evropských socialistů v rámci PES aktuálně vede nesmiřitelnou válku s tímto pojetím kapitalismu bez regulací, jelikož tato krize nebyla náhodným jevem, nějakou účetní nesrovnalostí, ale výsledkem nemravné, asociální, tunelářské politiky.

Do této rodiny v rámci PES patří i ČSSD, a ač mám k její práci mnohdy velké výhrady, nesmírně si vážím všech řadových jednotlivců, kteří ve svém volném čase kultivují tento politický směr. Socialisté mají před sebou nesmírně složitý úkol, jak předejít hladovým bouřím, jak se vyrovnat s neuvěřitelným cynismem globálního kapitálu.

Socialisté nestojí na místě, nebrání pouze sociální stát, ale pod svá křídla si berou i gender politiku, ochranu přírody a další témata. Kdo naopak stojí či jde zpět, jsou neoliberálové a konzervativci.

I když je několik konkrétních lidí z ČSSD stále jednou nohou u uhlobaronů, věřím, že v tomto volebním období dojde ke kompletní rekonstrukci směru od růstu ke kvalitě života občanů a hlavně udržitelnosti života na této krásné planetě. V to věřím a za to budu osobně bojovat, a to i ve vlastní straně. Proto se hlásím k levici.