Hlásím se k sociální demokracii. Jasně. Jednoznačně. Jsem bytostný demokrat. Odpuzují mě elity, tísní mě davy. Je mi dobře ve volném společenství mých bližních. Soužití ve svobodě, spravedlnosti a solidaritě, kterému říkáme demokracie, považuji za to nejodvážnější a nejcennější, co Evropa vytvořila. Jenže zkušenost posledních dvou a půl století mi prokazuje, že čistě politická demokracie se nutně zvrhne ve vládu oligarchů. Demokracie potřebuje být zásadou také v sociálním a ekonomickém životě. Proto se hlásím k sociální demokracii.

Nehlásím se  „k levici“. To je příliš hrubé vrecko, do kterého házíváme každého od anarchosyndikalistů po trockisty a jaksi mimochodem včetně Vladimíra Iljiče a Klementa Gottwalda. Tak to ne. Tam odmítám. Ostatně pochybuji, že by se soudný volič hlásil obecně „k pravici“, kdyby mu došlo, že ta tradičně znamenala fašismus, nacionalismus, antisemitismus a nacismus, Mussoliniho a Franca — a že Hitler se dostal k moci jako představitel sjednocené německé pravice. Když nechcete do jednoho pravicového vrecka, neházejte mě do levicového. Nehlásím se  „k levici“. Hlásím se k sociální demokracii.

A aby nebyla mýlka: nehlásím se jen k jakési obecné myšlence sociální demokracie. To ovšem také: jsem konečně filosof. Jenže i dokonalá myšlenka není než plácnutí do vody, když od ní skutek utek. Jistě, když se myšlenka stane skutkem, nevyhnutelně přestává být dokonalá. Jenže stává se skutečnou.

Hlásím se nejen k myšlence sociální demokracie, nýbrž také k politické straně, která ji prosazuje, k České straně sociálně demokratické. Vím, že je nedokonalá, jako všechno lidské. Některé její představitele a postoje bych vůbec nemusel. Jenže to je cena za skutečnost. Nebudu volit socany jako „menší zlo“, nýbrž jako nedokonalé, leč větší dobro. Sdílím myšlenku, která je vede.

Teď o té myšlence sociální demokracie. Zkratkou jsme si to už řekli: znamená soužití ve svobodě, spravedlnosti a solidaritě — či poněkud archaicky, ve volnosti rovnoprávných občanů, ve vzájemné úctě k potřebám všech a ve vzájemné dobré vůli. Liberté, égalité, fraternité.

To nám bohužel sakramentsky zamíchali různí volební „poradci“ ze zámoří, kteří nemají ponětí, co to je solidarita a sociální stát. Chápou demokracii, jak se v Americe stalo zvykem v posledních třiceti letech, jako boj o bohatství a moc. Radí našim politikům slibovat, spílat a udeřit, nejlépe pod pás. Tak prý se vyhrávají volby. Jenže co potom zbude z demokracie, jak nás jí učil Masaryk, z demokracie jako diskuse, jako společného hledání přijatelných řešení?