Hlásím se k sociální demokracii. Jasně. Jednoznačně. Jsem bytostný demokrat. Odpuzují mě elity, tísní mě davy. Je mi dobře ve volném společenství mých bližních. Soužití ve svobodě, spravedlnosti a solidaritě, kterému říkáme demokracie, považuji za to nejodvážnější a nejcennější, co Evropa vytvořila. Jenže zkušenost posledních dvou a půl století mi prokazuje, že čistě politická demokracie se nutně zvrhne ve vládu oligarchů. Demokracie potřebuje být zásadou také v sociálním a ekonomickém životě. Proto se hlásím k sociální demokracii.

Nehlásím se  „k levici“. To je příliš hrubé vrecko, do kterého házíváme každého od anarchosyndikalistů po trockisty a jaksi mimochodem včetně Vladimíra Iljiče a Klementa Gottwalda. Tak to ne. Tam odmítám. Ostatně pochybuji, že by se soudný volič hlásil obecně „k pravici“, kdyby mu došlo, že ta tradičně znamenala fašismus, nacionalismus, antisemitismus a nacismus, Mussoliniho a Franca — a že Hitler se dostal k moci jako představitel sjednocené německé pravice. Když nechcete do jednoho pravicového vrecka, neházejte mě do levicového. Nehlásím se  „k levici“. Hlásím se k sociální demokracii.

A aby nebyla mýlka: nehlásím se jen k jakési obecné myšlence sociální demokracie. To ovšem také: jsem konečně filosof. Jenže i dokonalá myšlenka není než plácnutí do vody, když od ní skutek utek. Jistě, když se myšlenka stane skutkem, nevyhnutelně přestává být dokonalá. Jenže stává se skutečnou.

Hlásím se nejen k myšlence sociální demokracie, nýbrž také k politické straně, která ji prosazuje, k České straně sociálně demokratické. Vím, že je nedokonalá, jako všechno lidské. Některé její představitele a postoje bych vůbec nemusel. Jenže to je cena za skutečnost. Nebudu volit socany jako „menší zlo“, nýbrž jako nedokonalé, leč větší dobro. Sdílím myšlenku, která je vede.

Teď o té myšlence sociální demokracie. Zkratkou jsme si to už řekli: znamená soužití ve svobodě, spravedlnosti a solidaritě — či poněkud archaicky, ve volnosti rovnoprávných občanů, ve vzájemné úctě k potřebám všech a ve vzájemné dobré vůli. Liberté, égalité, fraternité.

To nám bohužel sakramentsky zamíchali různí volební „poradci“ ze zámoří, kteří nemají ponětí, co to je solidarita a sociální stát. Chápou demokracii, jak se v Americe stalo zvykem v posledních třiceti letech, jako boj o bohatství a moc. Radí našim politikům slibovat, spílat a udeřit, nejlépe pod pás. Tak prý se vyhrávají volby. Jenže co potom zbude z demokracie, jak nás jí učil Masaryk, z demokracie jako diskuse, jako společného hledání přijatelných řešení?

To je potíž s „poradci“ a vždycky byla. Ti vědí, jen jak by to dělali tam u nich, ať už je to v Sovětském svazu nebo teď v USA. Jenže my nejsme ruská gubernie ani jakési americké Puerto Rico v srdci Evropy. Jsme Evropané, máme svou vlastní demokratickou tradici a své vlastní pojetí demokracie.

Co je to tedy demokracie v našem českém, evropském pojetí? Už jsme řekli, je to soužití ve svobodě, spravedlnosti, solidaritě. A také diskuse — společné hledání společně přijatelných řešení, ve vzájemné úctě a dobré vůli. Přidejme ještě třetí určení, které jsem slyšel od Vladimíra Špidly: demokracie je vláda amatérů nad odborníky.

To je ono. V každé lidské společnosti přirozeně vzniká kasta lidí, kteří nesou zvláštní odpovědnost za věci veřejné a vyznačují se zvláštní odborností. U našich slovanských předků to byli bojovníci a mudrci, ve středověku šlechtici a církevní hodnostáři, dnes to jsou držitelé politické nebo ekonomické moci. Všichni se dovolávají své odbornosti jako oprávnění elitního postavení.

Jenže demokracie znamená, že držitelé politické i ekonomické moci drží své postavení podmíněně a v poslední instanci podléhají dozoru společnosti jako celku. Odborníci, manažeři a politici radí, rozhodují voliči. Amatéři — a slovo amatér je odvozené od slova amare, milovat. Ti amatéři si najímají odborníky, protože potřebují jejich odbornost. Rozhodnout ale nakonec musí sami. Odborníci podléhají lidem, kteří věci veřejné milují.

Samozřejmě, aby to fungovalo, demokracie potřebuje být také životním postojem soužití, a potřebuje být i společným hledáním. V poslední instanci nikdo není pán díky své odbornosti a movitosti, a nikdo není rab. Jsme rovnoprávní občané. Nikdo nemá právo zahradit veřejnou cestu svou brankou jen proto, že na to má či že mu ty maminy ze sídliště vadí tak jako „dělníci ve špinavých montérkách“ vadí místopředsedovi VV Jaroslavu Škárkovi (viz Mitrofanov, Právo 4. 5. 2010, s. 6). Demokracie vyžaduje občanskou rovnoprávnost.

Jenže těžko hovořit o rovnoprávnosti, když jeden si vybírá luxusní automobily a druhý si vybírá popelnice. Svádět to na lenost je pokrytectví. Líný syn profesorky srovnávací literatury a primáře na neurochirurgii ve špičkové nemocnici na tom stále bude líp než i neskutečně pracovitý nemanželský syn romské uklízečky někde v Ústí nad Labem. To trh nevyřeší. Pokud společnost nechce zaniknout ve střetu nesmyslně bohatých a beznadějně bědných, musí se sama zasazovat o vytváření rovných příležitostí.

Tak vzniká sociální stát, kterého si na evropské sociální demokracii nejvíc vážím. Sociální stát neznamená stát bohatých almužen pro neschopné a neochotné, jak si to představuje americká pravice. Znamená stát založený na principu solidarity. Jde o to, jak budeme financovat společné potřeby celé společnosti jako jsou zdravotnictví, vzdělávání, veřejná doprava, starobní zajištění, ale také veřejná bezpečnost nebo péče o životní prostředí. Můžeme se rozhodnout, že takové potřeby budeme financovat individuálně. Každý platí jen to, co skutečně užívá. Jenže nemoc není demokratická.

Výsledek bude rozdělení společnosti na elitu, které se dostane výborná lékařská péče, a na dav, který čeká na ošetření na klinice Milosrdných bratří — a často proto, že předešlá nemoc člena rodiny ho přivedla na mizinu.

Základem sociálního státu je rozhodnutí, že všichni budeme přispívat na zdravotní systém, každý podle svých možností — třeba odečty z výplaty, nebo přirážkou na dani z příjmu — a každý budeme užívat zdravotní péči podle svých potřeb. Ano, budou lidé, kteří za celý život nezajdou k lékaři a zemřou na sešlost věkem. Jsou jiní, kteří budou čerpat velké částky ze společných zdrojů kvůli vleklé, obtížné nemoci. Jenže pokud všichni přispíváme na zdravotní pojištění, společně to zvládneme — a nikoho to nepřivede na mizinu ani do předčasného hrobu.

Mutatis mutandis, to platí o školství či bezpečnosti stejně jako o zdravotnictví. I proto jsem sociální demokrat. Rozhodnutí pro solidární financování je rozhodnutí pro spravedlnost a štědrost — a až budeme utahovat opasky pod dopadem klimatických změn, budeme obojí potřebovat. Hlásím se k sociální demokracii, protože kulturní soužití může zajistit jen společnost jako celek — a protože nejsem ochoten trpně přihlížet rozkladu kulturního soužití.

Pak ještě něco: zásada o odbornících a amatérech se v rozvinuté společnosti nemůže omezit na politiku. Největší hrozbou občanské svobodě už není moc politická, nýbrž ekonomická. Kartel, který má pod kontrolou všechny sdělovací prostředky, může manipulovat veřejné mínění, jak nám to předvádí Itálie. Nesmírná moc jiného kartelu si může vynutit válku o ropné zdroje. Ostatně víme, jak potravinářské řetězce ovládly naši výživu — a neuvědomujeme si, do jaké míry soustředění sdělovacích prostředků ztvárňuje naše názory.

Demokracie, soužití ve svobodě potřebuje být sociální i v tom smyslu, že veliké koncentrace ekonomické moci a přirozené monopoly podléhají demokratickému dohledu. Může to být formou veřejnoprávní, formou veřejné regulace nebo formou přímého státního vlastnictví v oborech, které stát zvládá lépe než trh. Současná krize naznačuje, že by k nim mohlo patřit i bankovnictví. To je otázka do diskuse.

Základní je zásada sociální demokracie: veřejný dohled nad koncentrací moci, která může ohrozit soužití ve svobodě, spravedlnosti a dobré vůli.

Hlásím se k sociální demokracii, protože toto soužití dnes ohrožuje soukromá ekonomická moc stejně jako soukromá moc politická. Sociální rozšíření demokracie poskytuje naději, že ve svobodě, spravedlnosti a v dobré vůli budou žít i naši vnuci. To není menší zlo. To je větší dobro. I když nedokonalé.