Idea pokroku skrze lidský rozum, která se zrodila v době osvícenství, má mnoho podob. Zatímco například věda objevuje zákonitosti a fakta již přítomné v přírodě, a dokonce i všechno nové, v přírodě před tím nepřítomné, co věda a technický pokrok stvořily, musí vycházet z existujících zákonitostí, společenský pokrok je poněkud jiného rázu: odehrává se v říši svobody.

Vznikla samozřejmě i celá řada teorií, které chápou společenský pokrok jako nevyhnutelný. K nim patří třeba různé teorie „inteligentního plánu“. Teilhard de Chardin například viděl vývoj vesmíru jako naprogramovaný postup od nižších komplexit k vyšším, v kterémžto procesu na sebe bere člověk a lidská společnost roli nejvyšší formy „inteligentní hmoty“, jejímž vstupem do světa se začíná proces vedoucí k „noosféře“ a od ní pak k inteligentnímu vesmíru, jenž splyne se Stvořitelem.

Karel Marx naopak připodobnil společenský pokrok k pokroku vědeckému, přičemž obojí se odehrává ve světě bez Boha. Porozumíme-li dějinám a jejich zákonitostem, budeme schopni chápat a „vědecky“ konstruovat i budoucnost. Marx si mnohé vypůjčil z liberální ideje pokroku, která vznikla v osvícenství, a ačkoliv ji v lecčems konkrétním obohatil, celkově (abychom zůstali věrni jeho slovníku) ji postavil z nohou na hlavu.

Liberální idea společenského pokroku nám totiž nenabídla pokrok jako cestu vpřed v rámci historické nevyhnutelnosti nebo boží prozřetelnosti, popřípadě jakýchsi téměř vědeckých zákonitostí, ale dala nám především svobodu racionálně se rozhodnout, jak naložíme se svým individuálním a společenským bytím. Nástrojem zde není objevování a následování zákonitostí, ale komplikovaný, mohli bychom též říci dialektický, diskurz.

Jakkoliv má sekulární humanismus vzniklý v osvícenství tendenci stále znovu mutovat do různých forem náboženství, jež pokrok skrze lidský rozum spojuje s různými druhy eschatologie, jako byl právě marxismus, skutečností je, že základní myšlenkou, která se skrývá za osvícenským „osvobozením“ člověka od Boha, je paradoxně důsledné naplnění judaisticko-křesťanské víry, že svoboda člověka je zároveň jeho morální zkouškou ve vztahu k něčemu, co ho přesahuje.