↗

Na jaře zemědělci obyčejně vyrážejí na pole zasít. Teď ale, vedle problémů s palivem a nejistotou odbytu budoucí úrody, na pole bez povolení okupantů prostě jít nemůžou. Všichni zemědělci hlásí zákaz setí kukuřice, slunečnice, sóji a dalších plodin kromě pšenice. Důvody těchto rozhodnutí nejsou jasné. Foto Genya Savilov, AFP

Do některých okupovaných oblastí se nedá dovolat od prvních dnů invaze. Někde Rusko používá rušičky. Na některých místech je zařízení mobilních operátorů jednoduše zničeno. Někde se zase využívá jen služeb ruských mobilních operátorů, jejichž pokrytí na místo dosáhne. To vše má zabránit lidem, kteří zůstávají na okupovaných územích, aby hlásili pohyby ruské vojenské techniky.

Vždyť právě přes Vovčanský, Velkoburlucký, Dvuričanský nebo Kupjanský okres se dostává technika, která se pak pohybuje směrem na Charkov nebo na jih regionu, do města Izjum, odkud Rusové útočí na území Doněcké a Luhanské oblasti. Technika projíždí celý den oběma směry — na Ukrajinu provozuschopné vybavení, zpátky to rozbité.

Kdo má satelit, je král

Dovolat se příbuzným znamená někdy i několik desítek neúspěšných pokusů. Zavolat záchranku nebo hasiče není možné. Na internet zapomeňte. Navíc velmi často nejde elektřina, někdy i několik týdnů. Nabít si telefon nebo jiné zařízení nejde.

I když elektřina funguje, není možné sledovat ukrajinské televizní kanály. Okupanti už dlouho využívají místní televizní vysílače k šíření výhradně ruských kanálů, které se zde ostatně daly naladit vždy — kvůli blízkosti hranice.

Lidé se satelitní anténou mají zvláštní postavení. Scházejí se k nim sousedi z celé ulice nebo celé vesnice, aby sledovali zprávy na ukrajinských televizních kanálech. Vždyť doma celé dny poslouchají ruskou propagandu o „dobytí Charkova“ nebo o tom, že se „ukrajinské úřady rozhodly zabavit všechny peníze na účtech obyvatel okupovaných území“.

Některé místní obyvatele znepokojily zprávy z ruské televize, že jim stát sebere peníze z účtů. Nejen, že nemohou vybírat z bankomatů a platit za zboží v obchodech kartami, ale dokonce by nemohli peníze ani převádět svým příbuzným, kterým se podařilo uniknout okupaci.

Dokud existovalo mobilní připojení, stále se nabízela možnost vybírat peníze přes prostředníky. Ti nabízeli například 700 hřiven v hotovosti, pokud si na jejich účet převedete 1000 hřiven. To znamená, že se vybíralo za 30 % částky. Nyní už taková možnost není.

Na druhou stranu není téměř kde peníze utratit. Obchody a lékárny prodávaly v prvním měsíci války původní, předválečné zásoby. Teď jsou buď zavřené, nebo mají prázdné regály. Existuje však ještě třetí možnost. Lidé, kteří spolupracují s okupačními orgány (není známo, za jakých podmínek přesně), dostanou povolení a možnost cestovat pro zboží do Ruska nebo na okupované území Luhanské oblasti.

Neposlušní skončí „ve sklepě“

Ani po tomto zboží však není zvláštní poptávka, protože ceny jsou velmi vysoké. Totéž platí pro benzín. Čerpací stanice již dlouho nefungují, ale někteří lidé jezdí pro pohonné hmoty do Ruska nebo do okupované Luhanské oblasti. Konečná cena je asi o 40-50 % vyšší než na Ukrajině. Nejčastěji se potraviny a benzín prodávají přímo z aut na hlavních ulicích vesnic a měst.

Obyvatele těchto oblastí tak zachraňuje pouze fakt, že se jedná o zemědělská území. Většina z nich má zásoby ze svých zahrad. Letos na jaře si na své zahrádky vzpomněli s vyhlídkou na nejistou dobu okupace i ti, kteří se jimi už řadu let nezabývají. S potravinami pomáhají místním obyvatelům i zemědělci, kteří přišli o možnost prodávat své produkty obvyklými cestami.

První měsíc války byla pomoc největší. Ti, kteří chovali krávy, dodávali lidem mléko. O maso a sádlo se dělili s vepříny. Od zemědělců lidé dostávali i slunečnicový olej, mouku, obilí, zeleninu. Teď pomoc opadla, i proto, že potraviny docházejí.

Na jaře zemědělci obyčejně vyrážejí na pole zasít. Teď ale, vedle problémů s palivem a nejistotou odbytu budoucí úrody, na pole bez povolení okupantů prostě jít nemůžou. Všichni zemědělci hlásí zákaz setí kukuřice, slunečnice, sóji a dalších plodin kromě pšenice. Důvody těchto rozhodnutí nejsou jasné.

Tím to však nekončí. Z každého obdělávaného hektaru půdy musí farmy zaplatit okupantům 300-500 dolarů. Slyšel jsem také o možnosti rozdělit příjem 70 % na 30 %, samozřejmě ve prospěch okupantů.

Dále Rusové od majitelů zemědělských podniků požadují plnou podřízenost a spolupráci, od dodávek produktů, umístění techniky a využívání budov až po používání traktorů, nákladních aut i osobních automobilů pro vojenské účely.

Je známo několik případů, kdy šéfové zemědělských podniků, kteří s těmito požadavky nesouhlasili, skončili „ve sklepě“ ve Vovčansku, kde si okupanti zřídili své velitelské stanoviště. Není divu, že řada zemědělců raději všeho nechá a snaží se odjet hlouběji do vnitrozemí Ukrajiny.

Přiletěly vrtulníky a odvezly prase

Na jednu z farem v oblasti nedávno přiletěly dva ruské vrtulníky. Vojáci vystoupili a začali střílet do zámku na dveřích. Hlídače, který nesměle navrhl, aby dveře odemkli, odehnali. Poté se s dveřmi vypořádali už jen s pomocí výbušnin. Našli největší prase, zastřelili ho, naložili do jednoho z vrtulníků a odletěli.

Okupanti přicházejí do zemědělských podniků a odvážejí terénní vozidla. Hned v prvních týdnech okupace provedla ruská armáda důkladnou prohlídku všech hangárů, garáží, skladů, skladišť a hledala ukrajinskou vojenskou techniku. A zároveň zapisovali, kdo má kolik uskladněné úrody. Zdá se, že dříve nebo později ji okupanti naloží do aut a odvezou.

Ruští okupanti si jako ubytování často vybírají školy a školky. Také se zabydlují v budovách kulturních domů, venkovských spolků, místních úřadů. Nikdy jsme neslyšeli, že by bydleli v domech. Jak takové školy po ruské návštěvě vypadají, jasně ukazují příklady dnes již osvobozených vesnic a měst Kyjevské a Černihovské oblasti.

Dosud jsou vesnice, které se nacházejí daleko od hlavních silnic a kde lidé prakticky neviděli válku. Ač zde lidé válku nevidí, prakticky všude ji slyší. Na obloze denně létají letadla a vrtulníky, jeden přelet za druhým. „Pracoval jsem na zahradě, když se nade mnou najednou vznášelo ruské letadlo, a pak se ozvala rána — vystřelili raketu, přímo nad mou hlavou! Velmi, velmi hlasitě. Ze strachu a z tlakové vlny, jsem spadl na zem,“ vypráví jeden z místních obyvatel.

V posledních týdnech se zde také začali objevovat vojáci kavkazského a asijského vzhledu (místní obyvatelé předpokládají, že jde o Čečence a Burjaty, kteří v rámci přesunů invazních jednotek odešli z Kyjevské a Černihovské oblasti). Jejich chování je mnohem agresivnější než chování vojáků, kteří byli ve Vovčanském, Velkoburluckém, Dvuričanském a Kupjanském okrese dříve.

S jejich příchodem se na každém dvoře začaly kontrolovat vojenské průkazy. Pokud jsou nalezeni veteráni bojů na Donbase, jdou „do sklepa“ ve Vovčansku. Co se tam s nimi děje, není známo. Někteří se ale domů vrátili.

„Můj soused strávil několik dní ve sklepě ve Vovčansku. Říká, že ho svlékli do spodního prádla a několik dní seděl s rukama svázanýma za zády. Nedali mu nic jíst, jen občas napít. Spolu s ním odvedli ještě jednoho kluka z naší vesnice. Ten se ještě nevrátil,“ říká jeden z obyvatel. Ten, který se nevrátil, není voják. Jen při prohlížení jeho telefonu prý ruští vojáci našli fotografii s kuklou.

Okupanti mají svá kontrolní stanoviště na cestách mezi osadami a přímo v nich. Zda bude možné projít nebo jít za svými příbuznými, nikdy dopředu nevíte. Stejně jako to, jestli na vás budou mířit samopaly nebo vás požádají, abyste si na zpáteční cestu přinesli „alespoň sklenici marmelády“. To všechno záleží na tom, v jakém jsou okupanti zrovna rozpoložení.

Článek vyšel také na serveru HlidaciPes.org. V DR vychází v rámci spolupráce obou médií.