Saunu na Drobného ulici v Brně by kolemjdoucí, který ji nehledá, nejspíš bez povšimnutí minul. Její existenci prozrazuje pouze nenápadná cedule, připevněná k úzké brance semknuté mezi dvěma bytovými domy. Je třeba vyjít několik schodů a minout skupinku vzrostlých stromů, aby se zpoza nich vynořila podlouhlá bílá budova ve tvaru písmene L.

Všedně působí jak exteriér, tak interiér. První místnost — převlékárnu — tvoří pouze dlouhá dřevěná lavice a po stěnách připevněné kovové háčky na kabáty. Uzamykatelné skříňky by tu běžný milovník wellness hledal marně, stejně tak na příchozí nečekají žádné návodné směrovky, navoněná prostěradla nebo čerstvě vyprané ručníky k zapůjčení.

Nutné je oželet dokonce i saunové rituály, ambientní hudbu či obvyklé ticho, které se ve veřejných a neosobních saunách vyžaduje. Ručník i prostěradlo si sem návštěvníci obvykle nosí vlastní, kudy se dostat do sprch je třeba se při první návštěvě zeptat a namísto poslechu bezduché hudby se zde vedou živé debaty. V sauně na Drobného zkrátka vše funguje trochu jinak, než je jinde — v komerčních provozech — zvykem.

Tomu však bude v brzké době konec. Vedení města totiž plánuje v rámci rekonstrukce sousední Arnoldovy vily její demolici. Okolí sauny má být přetvořeno na veřejnou zahradu a přímo samu budovu nahradí „sklad zahradní techniky“. Jak se na zbourání nejstarší sauny v Brně dívá komunita, která se kolem ní po několik generací utvářela? A o co jejím zánikem přicházíme?

Bourání ve jménu projektu, který ještě ani neexistuje

Aktuálně nejstarší sauna v Brně funguje více než padesát let. Vznikla adaptací původního objektu koníren rodiny Arnoldových a v roce 1976 byla uzpůsobena k provozu sauny. Tehdy ještě dřevem obložená budova kompletně vyhořela. Díky Tělovýchovné jednotě lodních sportů však byla již v roce 1979 za pomoci dobrovolné práce a financí jednoty zahájena její oprava. Na oplátku pak Lodní sporty získaly od Národního výboru bezplatný pronájem budovy na dalších dvacet let.

Návštěvníkům se znovu otevřela v roce 1981, kdy její prostor objevil Sauna klub Brno, pod jehož záštitou funguje dodnes. Na tuto dobu vzpomíná prezident klubu, praktický lékař Jiří Martinec: „Sauna kluby byly zakládány za účelem rodinného saunování v době, kdy to ještě nebylo běžné. Pamatuji si, že mi o pojmu sauna klub povídal v sedmdesátých letech spolužák na základce, shodou okolností jsem se pár let později sám stal jednoho takového klubu členem.“

Po revoluci objekt sauny připadl městu, které jej pronajalo právě Sauna klubu. „Když se po dvaceti letech město přihlásilo u Lodních sportů o nájem, vzal saunu na sebe Sauna klub prostřednictvím docenta z VUT Jiřího Klabana, jehož syn provozuje saunu dodnes,” dodává Martinec.

Sauna klub se však zdaleka neomezoval jen na saunování, ale pořádal také veřejné akce, například takzvané Pěší rallye nebo maškarní bály neboli Vaduky. „Ještě před rokem 1989 se na nás spousta soudruhů dívala kvůli rodinnému saunování skrz prsty, protože se jim nelíbilo, že do sauny chodí dohromady muži i ženy. Tehdy někoho z inženýrů napadlo, že bychom se mohli přihlásit pod svazárnu a zkrácený název BS klub by se dal zakamuflovat jako Branně sportovní klub. Od té doby jsme byli oficiální a bylo třeba vykazovat činnost, proto jsme začali s organizováním Pěšího rallye o pohár primátora města Brna a maškarních Vaduků,” vysvětluje Martinec.

Letos se bude konat bál poslední. Provozovatel saunu vyklidí na konci dubna. O tom, že se sauna bude likvidovat, se její provozovatel, učitel Jiří Klaban, dozvěděl až díky vlastní iniciativě. Sauna totiž po desítkách let fungování vyžadovala opravy, a Klaban proto na konci září oslovil brněnský odbor kultury s tím, že by do sauny rád investoval, aby mohla nadále fungovat. Město mu ovšem odpovědělo, že plánuje likvidaci — a přestože není jasné, kdy proběhne, do objektu dále investovat nedoporučuje. S touto informací se město odmlčelo a provozovatele nijak dále nekontaktovalo.

Budova, ve které sauna sídlí, tak bude bez náhrady zbourána v rámci projektu záchrany a rehabilitace Arnoldovy vily. Ta se nachází několik desítek metrů nad saunou a na její opravu město získalo peníze prostřednictvím norských fondů. V žádosti o grant se však zavázalo vnitroblok, ve kterém se vila nachází, otevřít veřejnosti a vytvořit z něj zahradu pro trávení volného času.

V revitalizované zahradě by mimo jiné měl nově vzniknout skleník pro pořádání kulturních akcí, sklad zahradní techniky, zahradnická dílnu, veřejné toalety, kavárna a kuchyňka jakožto zázemí pro catering. Právě sklad zahradní techniky má nahradit nynější saunu, se kterou město v projektu nepočítá — údajně především kvůli špatnému stavu budovy.

Že by mohla sauna po rekonstrukci veřejný prostor obohatit, si myslí mimo jiné také profesor z Mendelovy univerzity Lubor Lacina, který saunu navštěvuje dvacet let a za účelem její záchrany se rozhodl vytvořit petici.

„Petici jsem začal řešit ve chvíli, kdy provozovatel sauny zjistil, že město plánuje saunu zbourat. Komunikoval jsem s ředitelem muzea, který má projekt na starost i s náměstkem primátorky, ale marně. Přitom si myslím, že kdyby jen trochu chtěli, tak by se řešení našlo. Zrovna Norové by pro saunování mohli mít pochopení, navíc by její provoz mohl využívání zahrady jen posílit. Nerozumím tomu, proč musí být něco, co desítky let dobře funguje, zbouráno kvůli projektu, u kterého nikdo neví, jakou bude mít využitelnost. Stačí se podívat vedle, do zahrady vily Löw-Beer, jak málo lidí chodí tam,” říká Lacina.

Těžko pochopitelné rozhodnutí saunu do projektu nezahrnout však není jedinou zvláštností, nad kterou kroutí její zastánci hlavou. Přestože je v plánu objekt zbourat, projekt realizace zahrady zatím neexistuje a chybí také peníze. Na revitalizaci vnitrobloku, kterou město v projektu pro norské fondy slíbilo, si totiž bude muset sehnat prostředky samo.

Náměstek primátorky Petr Hladík loni v dubnu uvedl, že město plánuje na obnovu zahrady požádat o dotaci z Operačního programu Životní prostředí, jehož výzva měla být vyhlášena na podzim 2021. Podle ředitele muzea města Brna Zbyňka Šolce však město finance ještě nezískalo a dotyčná výzva stále nebyla vypsána. Hrozí tak, že se projekt s demolicí zastaví.

„Často se stává, že když je investor stát nebo město, tak se s projektem začne tím, že se něco zbourá, ale pak projekt deset, patnáct let stojí a nic se neděje. Když jde v tomto případě o veřejnou zakázku, tak by měla mít nějaký harmonogram, obávám se však, že to bude stejný režim, jako jinde. Výborně začnou bouráním, to jde totiž dobře, ale pak se přestane,” říká architekt a člen Sauna klubu Josef Janeček.

Komunita, kterou nelze jen tak nahradit

Demolice sauny zdaleka netrápí jen pamětníky a jejich dnes už dospělé děti. Léty svého provozu si získala i další generace nových saunařů. V jedné z mnoha skupin, které do sauny pravidelně každý čtvrtek večer chodí, lze najít herce, akademiky, architekty, pedagogy, studenty i pracovníky IT. Na otázku, jak se do sauny dostali, odpovídají většinou velmi podobně.

„Asi jako většině ostatních mi o sauně před pěti lety řekla kamarádka, když se v této čtvrteční skupince uvolnilo místo a ona hledala někoho, kdo by ji doplnil. A stejně jako ostatní i mě mrzí, že se bude bourat, myslím si, že je to jedinečné místo. Poznal jsem tu lidi, které bych jinde nepotkal. Nemám ale s čím porovnávat, nikdy jsem v žádné komerční sauně nebyl, neměl jsem důvod,“ vysvětluje mi svůj postoj během saunování terapeut ve výcviku Petr Adámek.

Město by mělo při plánování nových projektů respektovat místa, které jsou pro jeho obyvatele historicky důležitá. Zvláště pak ta přirozeně vzniklá a sloužící k setkávání, navíc vytvořená zdola a fungující desítky let, by neměla být bourána jen proto, aby ho nahradila jiná místa určená k setkávání, která jsou však plánovaná shora a bez ohledu na názor místních. Zvláště v okamžiku, kdy mají místa podobný účel a mohou se doplňovat.

Podle sociologa Pavla Pospěcha město mnohdy nevidí v komunitách, které vzniknou organicky, hodnotu. „Snaží se je nahradit vlastní představou shora utvářených komunit od plánovacího stolu,“ popisuje. V sociologii města se již vžila důležitost neformálních komunitních vazeb, kterou zdůrazňovala ve svých knihách americká socioložka Jane Jacobs.

„Pokud tyto vazby plánovači nevidí, tak je chyba na straně plánovačů, ne na straně komunit. Také existují dobře podložené výzkumy o tom, že sociální kapitál, tedy hustota a síla horizontálních společenských vazeb, je důležitá věc, která má pozitivní dopady na důvěru ve společnosti, na pocit životní spokojenosti a omezuje rizika osamělosti a izolace, zejména v krizích jako je pandemie. Také ekonomice pomáhá tím, že snižuje transakční náklady, proto je ve společenském zájmu sociální kapitál podporovat a hledat jeho nové zdroje. Sauna by mohla být právě takovým zdrojem sociálního kapitálu, a zatímco v její volnočasové funkci ji lze nahradit — místo do sauny budou lidé chodit do muzea, ve funkci zdroje sociálního kapitálu se nahrazuje jenom těžce,” vysvětluje Pospěch.

Přestože příkladů měst, která komunity podporují, není mnoho, přece existují. V roce 2014 schválila boloňská městská rada nařízení o veřejné spolupráci mezi občany a městem při péči o městskou komunitu a její regeneraci. Ta umožňuje občanům a soukromým organizacím uzavírat s městem smlouvy o spolupráci za účelem zlepšení veřejného prostoru, zeleně a opuštěných budov. Nařízení sloužilo jako základ pro další programy a bylo klíčové pro jejich zahájení.

V roce 2015 na něj pak Boloňa navázala: reorganizovala jednotlivé čtvrti a vytvořila šest samostatných území jako rozšíření městské správy. Obvody, z nichž každý má vlastní radu a předsedy, fungují jako místní centra, která jsou přizpůsobena individuálním potřebám čtvrtí. Nově vytvořené obvody lépe rozdělují městské zdroje a podnítily obnovení pocitu sounáležitosti a společného cíle.

V návaznosti na tuto reformu město také vytvořilo v každé čtvrti laboratoř, která podporuje propojení mezi místní samosprávou a obyvateli. Laboratoře slouží jako centra spolupráce, kde zaměstnanci pomáhají občanům zdokonalovat a rozvíjet jejich nápady. Ke každé čtvrti je přidělen jeden pracovník, což jim pomáhá budovat vztahy a udržovat trvalé spojení. Podobná politika je zavedena také v Barceloně.

Přestože město o vývoji projektu revitalizace Arnoldovy vily a jejího okolí už téměř čtvrt roku z vlastní iniciativy neinformuje, rozhodnutí budovu zbourat i přes chybějící prostředky trvá, a osud sauny se tak zdá být zpečetěn.

Sauna klub Drobného je však nadále místem pravidelného setkávání. Lidé se v ní mezi intervaly pocení a ochlazování stihnou domluvit na hromadnou návštěvu divadla za zvýhodněné vstupné, sobotní rodinnou procházku nebo společné otužování v řece. Komu nestačí dech během otužovací procedury, má šanci se do debat zapojit alespoň po ní, u společného popíjení piva či limonády v odpočívárně. Z té se po letech stala tradice, kterou málokdo vynechá.

Zda a kde bude možné se setkávat, až na pozemek přijedou bagry a budovu srovnají se zemí, není jasné. Komunitu svázanou s fyzickým místem však není snadné jen tak „přemístit jinam“. Jejím zánikem město ochudí především sebe samo.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.