Mohlo by se zdát, že Brno je prokleté a velké projekty se mu nedaří. O nové budově pro filharmonii, stejně jako o novém nádraží, se tu hovoří zhruba sto let. Ujíždí Brnu vlak a neplatí na Moravě, že co Čech, to muzikant?

Filharmonie dnes sídlí v Besedním domě, novorenesanční stavbě ze 70. let 19. století. I kdyby byla navržena pro hudební účely, těžko by odpovídala dnešním standardům. Dům, který měl umožnit kulturní a společenský život českým obyvatelům města, byl pro potřeby filharmonie adaptován mezi lety 1987 až 1996, i před tím ale poskytoval zázemí brněnským hudebním tělesům. Vzhledem k tomu, že sál není akusticky vhodný, je těžké rozhodnout, zda je 150 let užívání svým způsobem obdivuhodné, nebo zcela nepochopitelné.

V minulosti se vyskytly různé nápady, jak filharmonii pomoct, málokdy ale byly rozumné. Například možnost upravit sál a akustiku Janáčkova divadla pro potřeby opery, baletu i filharmonie zavrhli všichni kompetentní, od autora stavby po šéfa filharmonie. Dělit se o sál opery napůl s filharmonií je vskutku polovičaté řešení.

Ať už se koncerty odehrávají v Besedním domě nebo Janáčkově divadle, posluchači jsou ochuzeni o kvalitní zážitek — oba prostory jsou zkrátka nevyhovující. Jak říká předsedkyně brněnského spolku přátel hudby Alena Štěpánková Veselá: „vůbec nevíme, jak naše filharmonie zní, museli bychom jet do nějakého kvalitního sálu a poslechnout si ji tam.“

Konkrétnější obrysy začal záměr novostavby filharmonie nabírat v roce 2002. V tomto roce tedy „slaví“ dvacet let. Výročí je to tristní. Uvážíme-li, že v České republice trvá vydat stavební povolení k bytovému domu průměrně sedm let, je dvacet let pro budovu filharmonie zřejmě proporčně odpovídající. V pořádku však není ani jedno.

Cesta tohoto konkrétního záměru je strastiplná. Vede přes průtahy, nezájem až k vyhrožování soudy. Dle oslovených se už nicméně blýská na lepší časy: v říjnu loňského roku byla odevzdána prováděcí dokumentace, a budou-li finance, mohlo by se snad brzy začít stavět. Problém je, že dnes filharmonii projektuje architektonická kancelář, která ji nenavrhla a de facto ani nebyla vybrána.

Soutěž, která se nakonec ukázala být bezcennou

Na úplném počátku stála úvaha, jakým způsobem najít autora stavby. Byla zvolena veřejná architektonická soutěž, ve vyspělých demokraciích zcela běžný způsob používaný u významných, nebo z veřejných peněz placených, staveb. Bohužel nikoli u nás — objektivně je to proces komplikovanější a delší než výběrové řízení. Ovšem mezi těmito dvěma způsoby je diametrální rozdíl.

Zatímco soutěž je (měl by být) transparentní proces, ve kterém vybírá porota z více konkrétních návrhů na základě kvality, výběrové řízení podobu a kvalitu výsledku vůbec nezná. Podle dřívější formulace zákona se navíc vybíralo pouze na základě nejnižší ceny. V tomto světle bylo tehdejší rozhodnutí uspořádat na takto významnou stavbu soutěž správné — chtělo by se říci, že jediné přijatelné.

Žádnému návrhu nebyla udělena první ani třetí cena, naopak druhá cena byla udělena třikrát (John Eisler, Atelier M1 a již neexistující ateliér VPŘED!). To svědčí o tom, že žádný návrh nebyl pro porotu dostatečně přesvědčivý. Všichni ocenění byli vyzváni k dopracování a nakonec byl odbornou komisí vybrán k realizaci ateliér M1 architekti. Toto vše se odehrávalo mezi lety 2002 a 2004.

Návrh studia M1 architekti (J. Hájek, J. Havlas, P. Joba) je objemově jednoduchá stavba, elementární bílý kvádr, na jehož střeše je druhý, menší travertinový objem, kterým je po obvodu střechy vymezena terasa. I architektonicky je stavba strohá.

Navazuje na slavnou éru brněnského bílého funkcionalismu (pasáž Alfa, Moravská banka), což lze vnímat jako kvalitu nadčasovosti, pomalejšího stárnutí stavby, na druhou stranu jako neinvenční kopírování něčeho, co šlo nazvat progresivní architekturou před sto lety. Návrh tak působí jako výsledek zvláštního mixu tradicionalismu s dobovým minimalismem, kde je vše podřízeno řádu a symetrii.

Nakonec ale může být vhodnější stavba jednoduchá, než rozehraná pouze formalistně, bez opodstatnění, vnitřní logiky, vedená jen snahou o senzačnost. Návrh mohl být laicky vnímán jako nezajímavý, módním slovníkem řečeno málo ikonický, což mu možná přineslo o mnoho let později značné komplikace a nejistý výsledek.

Kvality lze spatřovat v urbanistických snahách návrhu. Vybraná stavební parcela je poměrně složitá, stejně jako její okolí, stávající situace je výsledkem rozsáhlých změn z minulého století. Ve 30. letech došlo k asanaci Tereziánských kasáren a dalších domů, na začátku 60. let pak k výstavbě hotelu International, s tehdejším specifickým (ne)urbanismem: solitérní stavba zcela ignoruje své okolí a nesnaží se o navázání na uliční síť, ani o vytvoření fungujících veřejných prostorů.

Návrh tak vhodně uzavírá dodnes poničený a otevřený blok a díky své kompaktnosti vymezuje prostor nového náměstí. Aby byla tato snaha korunována úspěchem, navrhují architekti změny i na protější straně nového náměstí. Na rohu ulice Veselé by měl vyrůst nový dům, díky kterému by bylo náměstí lépe objemově vymezené, a měla by zmizet nevhodná přízemní stavba trafostanice hotelu spolu s parkovištěm — i tento prostor by tak měl dostat městskou, nikoli dopravní podobu.

Ale i kdyby se toto všechno povedlo, přineslo by to jen částečné zacelení ran způsobených hotelem International. Vzhledem k faktu, že autoři na návrhu pracovali od roku 2002 do roku 2016, doznal mnoha dílčích změn. Co se týče podoby náměstí, lze hovořit o změnách k lepšímu: návrh se posunul od prostoru vymezeného zdí a schodištěm, navíc částečně zatíženého automobilovou dopravou, k plnohodnotnému náměstí, bezbariérovému veřejnému prostoru.

V tisku lze nalézt první odhad realizace na roky 2009-2012, později se objevoval termín 2015. Náklady se postupně zvedaly z odhadovaných 0,9 miliardy, přes 1,2 až k 1,8 miliardám. Soudím, že kromě finanční náročnosti, byl dalším důvodem v prodlení a pomalém postupu nepříliš velký zájem vládnoucích politiků. Vidina stříhání pásky do konce volebního období je u takovéto stavby minimální. A když uvážíme, že nejdelší část projektování byl primátorem Roman Onderka, jehož životní obzor je vytyčen spíše hokejovou Kometou, není se čemu divit.

Mezi lety 2005 a 2016 tak Ateliér M1 postupně pracoval na studiích proveditelnosti, první verzi územního rozhodnutí (která musela být kvůli neshodě s hotelem International zrušena), druhé verzi územního rozhodnutí (vydáno v roce 2013) a projektech pro stavební povolení.

Koordinovat stavbu za investora dostala na starosti městská firma Brněnské komunikace a.s. Dochází také k rozdělení záměru na dvě etapy: 1. etapa jsou podzemní garáže, 2. etapa pak samotná budova filharmonie. Do roku 2018 ještě architekti stihli vyprojektovat dokumentaci pro garáže, ty byly za jejich autorského dozoru i dokončeny, dodnes ale nezprovozněny.

Nová koalice a vše je jinak

Po volbách v roce 2014 koalici uzavírají hnutí ANO 2011, Žít Brno, KDU-ČSL a Strana zelených. Náměstkem pro kulturu se stává Matěj Hollan, absolvent oboru Hudební věda na FF MU, a nastávají turbulentní změny. Z komunikace je patrné, že se výstavba nové filharmonie stává jeho prioritou. Organizuje zájezdy do zahraničí, kde ve vícečlenném týmu navštěvují různé novostavby koncertních sálů a jedná se státem, největším spoluinvestorem stavby, o finanční podpoře.

Člověk mohl poprvé nabýt dojmu, že se někdo opravdu proaktivně snaží o realizaci stavby. O to větší překvapení bylo, když v roce 2018 město prezentovalo hotovou studii Janáčkova kulturního centra, tedy fáze, kterou jsme měli už před deseti lety, a na obrázcích byla úplně jiná stavba, než kterou jsme vídali v médiích posledních patnáct let. Pod návrhem bylo podepsáno sdružení ateliérů polského architekta Tomasze Koniora a brněnského architekta Petra Hrůši ve spolupráci s akustickým studiem Nagata Acoustic America.

Proč se město po deseti letech práce zničehonic rozhodlo změnit projektanta i podobu stavby? A jaký pro to mělo důvod?

Před závorku vytkněme, že pokud jsme v úvodu textu přijali původní architektonickou podobu filharmonie vlažně, návrh představený v roce 2018 lze označit za stavbu architektonicky podprůměrnou.

Zdá se, že tehdejší vedení města nebylo s návrhem Ateliéru M1 spokojeno a v roce 2016 vypsalo pro výběr projektanta druhé etapy výběrové řízení. Své rozhodnutí ovšem tehdy nijak nezdůvodnilo. Nyní je ospravedlňuje právní nemožností pokračovat napřímo s původními autory stavby a argumentuje, že od soutěže už uběhlo příliš mnoho času a že výherci soutěže už toho zpracovali dost, od projektu pro územní rozhodnutí po autorský dozor u stavby podzemního parkování.

Dle mnou oslovených, bývalého náměstka Matěje Hollana a spoluautora stavby Pavla Joby, se klíčovou ukázala jedna podmínka tohoto výběrového řízení — referenční realizace sálu pro minimálně tisíc posluchačů.

Do výběrového řízení se přihlásili čtyři účastníci. Architekt Konior se svou realizací sálu v Katovicích pro 1800 diváků neměl problém podmínku splnit. Atelier M1 se pro účely výběrového řízení spojil s kolegy za studia Barozzi/Veiga, kteří realizovali sál ve Štětíně. Po notářském přepočtu sedadel, který si město objednalo, se ale ukázalo, že tento sál má pouze 951 míst, proto následovalo jejich vyloučení. Ze čtyř účastníků tendru nakonec zůstává pouze jeden, dva byli vyloučeni a jeden odstoupil sám. Výběrové řízení tedy vyhrál architekt Konior ve spolupráci s ateliérem Petra Hrůši.

Celá anabáze působí zvláštně: proč bylo zvoleno zrovna 1000 míst, když územní rozhodnutí na sál bylo jen pro 900 míst, a proč naopak nemělo město logickou snahu po patnácti letech pokračovat s původními autory? Nezdá se, že by chybějící kvantita 49 míst do tisícovky mohla mít kvalitativní vliv na schopnost dotáhnout stavbu k dobrému výsledku.

Další pokračování má navíc v pravdě tragikomické vyústění. Ateliér M1 sepsal otevřený dopis primátorovi, kde upozorňuje na řadu rozporů nového návrhu s již vydaným (2013) územním rozhodnutím. Z osobních sympatií k té či oné podobě stavby jsme se tak dostali do potenciálních soudních sporů a nutnosti nové dokumentace pro územní rozhodnutí, což by vše vrátilo na začátek a prodražilo. Město se tak od nové podoby odklání, pokračuje se s původním návrhem, ale rozpracovává ho někdo jiný než jeho autoři.

Průběh kauzy nasvědčuje tomu, že důležitost autorského přístupu k architektuře tu není příliš zakořeněná. Zřejmě zde převládá přesvědčení, že projektovat dům může kdokoli a že i během procesu není problém projektanta vyměnit. Umíme si snad představit, že bychom symfonii nebo knihu před dokončením původnímu autorovi vzali a nechali dílo dopsat někoho jiného?

Vybavují se mi slova architekta Všetečky: architektura není tak důležitá, jak si myslí architekti, je ale mnohem důležitější, než si myslí většina ostatních.

Na zpackaný proces doplácíme my všichni

Na aktuálních výkresech už figuruje jako projektant pouze ateliér Petra Hrůši. Zda se architekt Konior podílí na projektování i poté, co byl jeho návrh budovy zamítnut, není jasné. Nakonec tak možná dokumentaci zpracovává architekt, který žádný nový sál pro tisíc lidí nerealizoval a ve výběrovém řízení zaštitoval tzv. inženýring a roli místního spoluprojektanta stavební části.

Tyto práce byly jediným zbylým účastníkem vysoutěženy za 129 milionů, i když tendr byl vypsán na částku 65 milionů. Původní autoři si vymohli alespoň autorský dozor nad projektem, dle vlastních slov ale s výsledky úplně spokojení nejsou. V drobnostech, kterých není málo a které se pro výslednou podobu a provoz budovy můžou ukázat jako důležitější, než se na první pohled zdá, se dopracovaný návrh liší.

Dle informací z magistrátu má stavba platné stavební povolení a mohlo by se začít stavět příští rok, dokončení stavby se předpokládá koncem roku 2024. Nyní se ještě povolují změny vyvolané potřebami akustiky a prostorového řešení, poté se bude soutěžit zhotovitel stavby. Náklady město odhaduje na zhruba 2 miliardy a podílet by se mělo necelou polovinou.

Závěrem se nabízí otázka: trpí zastupitelé, či naše společnost, neschopností navazovat a dodržovat dříve dohodnuté a odsouhlasené, nerespektujeme přijaté dokumenty, kterými bychom se měli řídit, a ocitáme se tak znovu a znovu na začátku, v chaosu?

Možná je právě chaotičnost, která příběh provází, pro naši společnost symptomatická. Zdá se, že co mohlo být motivováno dobrými úmysly, na konci způsobilo komplikace a zhoršení celého procesu, už tak v české stavební legislativě nadmíru komplikovaného.

Snad se neukáže příliš naivní doufat, že se problémy a komplikace při projektování neprojeví na výsledné podobě a kvalitě. Nejvíce by totiž na vše doplatili investoři stavby — my všichni.

Text vznikl původně pro magazín Heritage vydávaný soukromým mecenášským fondem Bohemian Heritage Fund. Jeho výslednou podobu po zamítnutí ze strany ředitelky Filharmonie Brna, Marie Kučerové, se magazín rozhodl neotisknout. Prostor pro komentář tedy poskytujeme autorovi my.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.