Nejistá střecha nad hlavou, nevyhovující byty, obtíže s placením komerčního nájmu či nutnost na bydlení vydávat velkou část příjmu sužuje v České republice až milion osob. Uvádí to Zpráva o vyloučení z bydlení za rok 2021, již na úterní tiskové konferenci představily organizace sdružené v iniciativě Za bydlení. Dokument mimo jiné konstatuje, že na 190 tisíc českých domácností ohrožuje ztráta bydlení. Mezi stále častěji zasažené patří senioři. Iniciativa volá po systémovém řešení od účinnějšího nasazení dávek po komplexní zákon o dostupném či sociálním bydlení.

Dlouhodobě skloňovaným tématem je bytová nouze. Přestože se někdy chápe jen jako záležitost lidí na ubytovnách či zcela bez střechy nad hlavou, Zpráva ji vysvětluje jako „stav vyloučení ze standardního bydlení“. Ten zahrnuje jak osoby v azylových domech a ubytovnách či úplně bez místa k pobytu, tak lidi v rozbitých, přelidněných či dlouhodobě nejistých bytech.

Hlavní analytik iniciativy Za bydlení Jan Klusáček uvedl, že v takto definované bytové nouzi se nachází 36 až 61 tisíc domácností, potažmo 76 až 165 tisíc lidí. Během tiskové konference opakovaně zdůraznil, že čísla uvedená ve Zprávě pracují s přísnými definicemi sociálních problémů, uvedené odhady jsou tedy veskrze konzervativní, spíše nižší než vyšší.

Ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák předeslal, že se Zpráva z velké části zaměřuje spíše na byty než třeba na ubytovny. Krize bydlení probíhající v bytech je totiž paradoxně nejčastější.

Může jít o nejisté bydlení u příbuzných či známých i o život v objektu, který neplní běžné funkce bytu: chybí třeba místo k vaření či hygieně, nefunguje elektřina, jsou poškozená okna, nedá se topit a podobně. Bytová nouze zahrnuje i přelidnění. Podle Klusáčka Zpráva pracuje s přísnou definicí, kdy je stanovena hranice přijatelnosti na osm metrů čtverečních ku jedné osobě (například miniaturní garsonka o dvaceti metrech čtverečních obývaná dvěma partnery tedy „přelidněná“ není).

Nevyhovujícími byty trpí hlavně rodiny s dětmi, celkem 40 až 120 tisíc osob. Iniciativa uvádí, že jde o skrytý sociální problém, který se jen vyčísluje. Do bytové nouze v rámci bytů věcně, ale bez jasných čísel spadají i třeba lidé s extrémně krátkými, až měsíčními podnájemními smlouvami. Lze sem zahrnout i ženy sdílející domácnost s násilnickým partnerem. „Absence bydlení je výraznou překážkou, kvůli které ženy [žijící s agresorem] domácnost neopustí,“ připomněl Klusáček.

Podle Lesáka se bytová nouze dlouhodobě koncentruje v asi dvaceti městech. „Nejvíce domácností v bytové nouzi se v absolutních číslech nepřekvapivě nachází v největších městech, tedy Praze, Brně a Ostravě. Dále se potvrdilo, že jsou více zasaženy severní Čechy a severní Morava jako regiony s vyšším podílem obyvatel v tíživé sociální situaci,“ píše se ve Zprávě.

Stále častěji jsou ohroženi senioři

Výzkumníci varují, že roste ohroženost seniorů, již tvoří až třetinu osob pobývajících dlouhodobě na ubytovnách. Jejich nezanedbatelná část se do bytové nouze propadá až v pokročilém věku, nejde tedy o lidi žijící dlouhodobě kdesi na okraji. Více než polovina starších padesáti let se v nouzi ocitla až po překročení padesátky. O něco nižší, ale stále vysoký podíl stejné situace se pozoruje u šedesátníků a starších.

„Nemáme pro to data, ale ze zkušenosti víme, že se bytová nouze často řeší tím, že se [starší člověk] odebírá do domova pro seniory, přestože by byl schopen zůstat ve svém prostředí. […] Leckdy je i vystaven tlaku mladších členů rodiny, ať už záměrnému, či nikoli,“ konstatoval Jaroslav Lorman z organizace Život 90. Podle Lormana je přitom pro seniory z hlediska kvality života zásadní, aby mohli zůstat ve svém zavedeném sociálním prostředí, kde se opírají o neformální druhy podpory.

Iva Kuchyňková za Charitu České republiky připomněla, že vynucený přesun kompetentních, ale chudších osob do nějaké formy nouzového či institucionálního ubytování se týká i značných počtů lidí s hendikepy nebo „jen“ složitou minulostí. Bez důstojného bydlení se tak lidé ocitají třeba po opuštění dětských domovů.

Desetina domácností má problém uplatit nájem

420 až 540 tisíc domácností, potažmo 760 až 900 tisíc Čechů zatěžují nadměrné náklady na bydlení, necelé polovině dokonce hrozí jeho ztráta. Konkrétně se do škatulky řadí ti, kteří přiznali potíže s platbou nájmu nebo na udržení střechy nad hlavou vynakládají více než 40 procent příjmů. Často se jedná o rodiny s dětmi. Zvláště v kategorii lidí platících za bydlení velkou část příjmu se ovšem nachází i množství seniorů.

„Celkově se ohrožení ztrátou bydlení či nadměrné náklady týkají devíti až dvanácti procent domácností, jsou ale velké rozdíly mezi regiony […]. Zdaleka nejčastěji jde o Prahu, dále o Ústecký a Karlovarský kraj následovaný Krajem moravskoslezským a jihomoravským,“ shrnul Klusáček s tím, že v hlavním městě trpí neúměrně drahým bydlením skoro třikrát více lidí než na Pardubicku či v jižních Čechách.

Dále připomněl, že Češi v mezinárodním srovnání na to, aby si mohli dovolit vlastní byt, potřebují extrémně mnoho peněz. Pro řadu lidí je ovšem nejen nepředstavitelná koupě, ale nedosáhnou ani na vstup do nájmu. Problém tkví často v kaucích.

Ty mohou vytvářet bariéru mezi standardním bydlením a improvizovaným ubytováním u takzvaných obchodníků s chudobou. Iniciativa proto volá po účinnějším nasazení již nyní existujících dávek mimořádné okamžité pomoci. Odhaduje, že pokud by ohrožené domácnosti plošně užívaly „MOPku“ k úhradě kauce, i tisíce z nich ročně by mohly dosáhnout na běžné, důstojnější, a hlavně udržitelné bydlení. Z praxe vyplývá, že když se podaří složit kauci, lidé ve výrazné většině zvládnou následně platit nájem a byt si udržet.

Zneužívání dávek? Právě naopak

Klusáček uvedl, že dalším významným nástrojem pomoci je příspěvek na bydlení. Na ten mají nárok statisíce domácností, většina z nich ovšem svá práva nevyužívá. Lidé buď o možnostech neví, případně je ignorují. Příspěvek nečerpá asi šest z deseti oprávněných rodin. A nároky z různých důvodů neuplatňuje ani vysoká většina seniorů.

Lorman ze Života 90 označil míru nepobírání za až překvapivou a podotkl, že se v čase nezlepšuje. Vyvodil, že zvláště seniorům by prospěla systematičtější podpora. Nárok na dávku je totiž zapotřebí vcelku složitě a opakovaně prokazovat. „Proces rozhodně není nízkoprahový, pro starého člověka je ještě složitější,“ shrnul Lorman.

Podle Lesáka lze zvýšit informovanost o příspěvcích na bydlení a obecně možnostech pomoci skrze síť bezplatně fungujících poradních míst. Ta teď existují v necelé desítce měst. Iniciativa obecně zdůrazňuje, že využívání podpory je zvlášť v probíhající bytové krizi naprosto oprávněné. Přestože se často debatuje o údajném zneužívání sociálních dávek, v praxi více lidí zřejmě nepobírá ani ty příspěvky, na něž má plný nárok.

Stále chybí zákon o sociálním bydlení

Iniciativa upozorňuje, že alespoň dílčí řešení bytové krize spočívá v pouhém zefektivnění stávajících mechanismů, jako je zmiňovaná mimořádná okamžitá pomoc a příspěvek na bydlení. Mnozí odborníci dlouhodobě žádají také posílení sociálního bydlení, potažmo obecních bytových fondů. Na sociální byty lze použít i peníze z evropských fondů.

Zástupci zúčastněných organizací naopak zdůraznili, že cestou z krize není obvykle zmiňovaná výstavba nových bytů. Lesák označil dosavadní snahy o posílení obecních bytových fondů za veskrze spíše proklamované než za reálné. Nynější investiční nástroje, jež by teoreticky měly zajistit více dostupných bytů, jsou podle něj nedostatečně nastavené a nejpotřebnější města jich využívají jen poskrovnu.

„Na vyřešení problémů v bydlení pouze skrze dotační programy na výstavbu, rekonstrukce či výkup bytů nemáme dost peněz a trvalo by to desítky let. Na jeden obecní byt dnes připadá v průměru sedmnáct zájemců,“ rozvedl kritiku Klusáček. Obecní byty by přitom mohly pomoci seniorům, pro něž může být náročné udržet krok s volným trhem.

Iniciativa žádá hlavně přijetí kvalitního zákona o sociálním či dostupném bydlení. O tom se v České republice hovoří dlouhé roky. Volá po něm část občanské společnosti, podle průzkumů má vysokou veřejnou podporu, vláda jej dokonce slibovala, výsledky jsou však, jak uvádí Zpráva, minimální.

„Každé dobré řešení vyžaduje dobrá data. Většina návrhů politiků jsou střely naprázdno,“ shrnul dosavadní stav Lesák. Za příklad politických tezí bez věcného základu označil zmíněný důraz na výstavbu nových bytů. Zmíněná dobrá data mají podle Lesáka v důsledku posloužit přípravě skutečně funkčního zákona.

Podobu věcného záměru možného zákona chce Iniciativa po volbách řešit s novými poslaneckými kluby. Zpráva zatím předkládá výčet doporučení. Zmiňuje se mimo jiné potřeba místně specifických řešení a důsledné podpory obcí. „Bez celonárodního systému bude nadále platit, že aktivnější obce se budou obávat více se angažovat v oblasti podpory bydlení kvůli strachu z přílivu lidí z obcí, které problém neřeší,“ konstatuje dokument.

Zpráva pracuje s oficiálními daty, údaji Charity, výčty doplatků na bydlení a práci Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí (VÚPSV) i s výsledky šetření přímo na asi 200 ubytovnách. Dokument vznikal ve spolupráci s expertním zázemím nejen VÚPSV, ale i ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva pro místní rozvoj.