Návrh TOP 09, či přesněji předsedkyně Pekarové Adamové, aby zaměstnavatelé mohli mimořádně propouštět bez udání důvodu, a to ještě navíc po zkrácené lhůtě, působí jako snaha o návrat k „divokému kapitalismu“ 19. století. Svým záměrem jde přímo proti úspěšnému vládnímu programu Antivirus a proti plánovanému kurzarbeitu, který má naopak za cíl pracovní místa chránit.

A ruku na srdce, politika zaměstnanosti je v současné krizi jednou z velmi mála oblastí, kterou vláda alespoň částečně zvládá. Snad nejhorší na celém návrhu ale je až cynická argumentace Markéty Pekarové Adamové, že tím poskytne zaměstnancům „příležitost“ hledat práci v jiném oboru.

Snazší propouštění totiž není všechno, co si pro nás TOP 09 připravila. Ve sněmovně teď neleží jen tento pozměňovací návrh, ale ještě další, které jednoznačně cílí na ochranu pozic vedoucích pracovníků, manažerů a obecně vysokopříjmových zaměstnanců. Zatímco jednu skupinu budou moci zaměstnavatelé jednoduše propustit, druhou si budou hýčkat, aby o ni nepřišli.

O co jde? Další návrhy TOP 09 jednak upravují výpočet podpory tak, aby se vycházelo z hrubého, nikoliv z čistého výdělku, a dále pak zvyšují jeho zastropování z průměrné mzdy na 1,5násobek průměrné mzdy. Zaměstnancům s nadstandartními příjmy se tak zvedne podpora pro dobu „částečné zaměstnanosti“.

Cíl obou navrhovaných opatření je zřejmý, a je dokonce explicitně uveden v důvodových zprávách. TOP 09 si přeje umožnit firmám udržet „lépe odměňované“ a „vysoko kvalifikované“ zaměstnance, na kterých mají „největší zájem“.

Proč se jedné skupině zaměstnanců velkoryse dopřává „skvělá“ příležitost pro hledání práce v jiném oboru, zatímco druhé skupině zaměstnanců se mají zvyšovat příjmy, aby o ně zaměstnavatelé nepřišli? Se snahou o férový přístup to nemá nic společného.

Špatný nápad ve špatnou dobu

Návrh, který předložila Markéta Pekarová Adamová rozhodně není pro zaměstnance příležitostí. Jinou práci si mohou hledat kdykoliv a kdyby skutečně existovala lepší alternativa, tak už by ji nepochybně využili sami.

Pokud by byl tento divoký pozměňovací návrh schválen, lze předpokládat, že by skokově vzrostla nezaměstnanost. Jedna velká skupina pracovníků by o zaměstnání přišla a další velká skupina by začala pracovat pod tlakem neustále nejistoty.

Lze předpokládat, že reakce obou skupin by šla totožným směrem: drastickým omezením spotřeby. To by v důsledku způsobilo mnohem hlubší hospodářský propad, než nás trápí už teď.

Současná vláda se naopak snaží, i když velmi nemotorně, dopady krize mírnit. Je snaha lidem poskytovat jistotu, investovat do ekonomiky a podporovat spotřebu.

Návrh TOP 09 by ale spotřebu prudce snížil, čímž by se v důsledku taky propadly tržby řady výrobců, prodejců a poskytovatelů služeb, kteří ještě nějak přežívají. Nakonec by se před krachem ocitly i firmy, které by jinak mohly krizi přečkat.

Je naivní očekávat, že když firmám skokově usnadníme propouštění, tak se projeví jen tak zvaná „mrtvá místa“. Tímto krokem bychom nepřímo přispěli k tomu, že do problémů se dostanou další podniky a firmy. Reálných pracovních příležitostí by začalo ubývat víc, než by bylo nevyhnutelně nutné.

Je potřeba uznat, že z pohledu ekonomické teorie by návrh TOP 09 určité ratio měl. V obecných pojmech totiž můžeme mluvit o zvýšení flexibility trhu práce. Vyšší flexibilita umožňuje vyšší pohyb zaměstnanců mezi zaměstnavateli, a v teorii tak přispívá ke snazšímu nalezení „dvojité shody“ požadované a nabízené kvalifikace.

Má to ale dva háčky. Tím prvním je, že je nebezpečné se do takové změny pouštět uprostřed krize, a to z důvodů uvedených výše. Druhým je fakt, že se vlastně o žádný posun k vyšší flexibilitě nejedná.

Když se na pozměňovací návrhy podíváme vcelku, tak jednoduše zjistíme, že flexibilita půjde jen za nízko a středně příjmovými pracovníky. Zatímco u výše postavených zaměstnanců se míří opačným směrem.

Na rovinu: cui bono?

Předsedkyně druhé nejmenší sněmovní strany hájí návrh například tím, že když firma zkrachuje, zaměstnanci pak nemusí dostat vůbec žádné odstupné. Je ale absurdní si myslet, že zaměstnanec dá přednost třem výplatám před udržením práce v době krize.

Kdyby byla snaha Pekarové Adamové upřímná, tak by do pozměňovacího návrhu vložila taky rozhodovací pravomoc zaměstnancům: kdo by se rozhodl odejít, dostal by tříměsíční odstupné a mohl by jít hledat novou práci. Tak to ale není. Návrh je jednostranně zaměřený na skupinu zaměstnavatelů. O žádnou příležitost pro zaměstnance se nejedná.

Důvod, proč TOP 09 skrze svou předsedkyni s těmito návrhy přichází není těžké odhadovat: míří na své voličské skupiny. A je potřeba říct, že tohle je samo o sobě zcela v pořádku. Žijeme v demokracii a tento přístup je pochopitelný a legitimní.

Netvařme se ale, že je to pomoc mířená vůči obyčejným zaměstnancům. Návrhy, které teď ve sněmovně leží, mají jednoznačný cíl, a to pomoci některým zaměstnavatelům a taky pracovníkům s nadprůměrnými příjmy.

Těmto skupinám by předložené pozměňovací návrhy jistě mohly prospět. Bylo by ale fér narovinu přiznat, že směřují právě vůči nim. Ze strany TOP 09 můžeme často slyšet kritická vyjádření vůči vládě, která „uplácí své voliče“. Nesnaží se ale TOP 09 zde o to samé?

V kontextu výše popsaných návrhů ke snazšímu propouštění se měla Pekarová Adamová dokonce vyjádřit, že „stát nemá na to donekonečna podporovat finančně pracovní místa“. Zřejmě ale záleží na tom, čí místa.