Častější výskyt vlčích smeček v pohraničí přinesl kromě radosti ekologů i spor o to, jak má vypadat soužití člověka s šelmou, se kterou na českém území nejméně sto let nikdo nepočítal. Myslivci a chovatelé ovcí či koz by chtěli vlky v případě potřeby střílet. Ochránci přírody to pokládají za nepřijatelné a volají po zavádění méně agresivní ochrany stád, jež je běžná v zahraničí.

Rozpor se nyní snaží vyřešit ministerstvo životního prostředí, které ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny i dalšími odborníky sestavilo rozsáhlý strategický dokument Program péče o vlka. Zatímco jiné obdobné materiály většinou platí deset let, vlčí strategii chce rezort aktualizovat již za dva roky. Do té doby chce především propočítat, kolik vlků je pro českou krajinu žádoucí, a přizpůsobit své plány nastavení evropských dotací na ochranu stád pro období mezi lety 2021 a 2027.

Strategický dokument usiluje o zmapování možných konfliktů mezi vlky a lidmi, potažmo o nastavení funkčního rámce budoucího soužití. „Program péče určuje základní kroky, které jsou potřebné pro prevenci a řešení konfliktů. Ministerstvo v souladu s programem pracuje na legislativních změnách v oblasti náhrad škod [působených vlky] s cílem poskytování náhrad zjednodušit,“ vysvětlil rezortní náměstek pro ochranu přírody a krajiny Vladimír Dolejský.

Ekonomické ztráty působené vlčími smečkami se týkají takřka výlučně stržených kusů domácího dobytka na pastvinách v podhůří. Ty nyní ze zákona proplácí státní rozpočet prostřednictvím krajských úřadů.

Chovatelé s nastavením ovšem nejsou spokojeni. Proces je poměrně těžkopádný, neřeší související náklady plynoucí kupříkladu z veterinárních posudků, navíc některé druhy chovů vůbec nezahrnuje. Z náhrad jsou například vyloučeni chovatelé méně obvyklých zvířat od jelenovitých po pštrosy.

Ministerstvo chce kompenzace rozšířit a převést je pod jednu organizaci. „Vyplácení náhrad škod je třeba provázat s minimálními standardy zabezpečení stád hospodářských zvířat v oblastech trvalého výskytu vlka,“ uvádí. Kompenzace se tedy mají vyplácet pouze tehdy, kdy chovatelé vynaloží alespoň nějaké úsilí k ochraně dobytka. Z této povinnosti rezort dočasně vyváže hospodáře v místech, kam se vlci rozšíří nově.

Preventivní opatření u nás postrádají novodobou tradici, přestože je ekologové již roky propagují. Chovatelům také nabízejí pomoc s jejich realizací. Jedná se mimo jiné o důkladné ohrazení pastvin a výstavbu přístřešků, do nichž se dobytek večer zažene. V zahraničí se osvědčili i speciální pastevečtí psi, v České republice je jich ale stále poměrně málo.

Na ochranu stád sice lze využít evropské i národní dotace, ty jsou ovšem buď administrativně náročné, nebo kladou podpoře do cesty nejrůznější podmínky. To ministerstvo plánuje změnit: chovatelům chce nejen usnadnit přístup k penězům na kompenzace, ale také jasné návody a poradenství. Kromě toho chystá i informační kampaně zaměřené na širší veřejnost.

Myslivcům se plán nelíbí, chtějí přísnější regulaci

Materiál se nepozdává svazům chovatelů ani myslivcům. Ti si stěžují, že ministerstvo nevyslyšelo jejich připomínky a tvrdí, že strategie ochrany vlka stojí na „čistě ideologickém základě“.

Kritici žádají především konkrétní stanovení oblastí, v nichž se vlci mohou pohybovat, a vypočítání takzvaného příznivého stavu populace. Ministerstvo jej nyní plánuje stanovit až ve chvíli, kdy bude mít více dat.

„Nikde se nepodařilo skloubit zemědělství s absolutní ochranou vlků. Proto je nepřijatelné, aby stát dál trval na nejvyšším stupni ochrany a nereflektoval zkušenosti z okolních zemí. Snaha o omezení škod na hospodářských zvířatech a snížení konfliktů vlka s člověkem je jen deklaratorní. Kopíruje postupy, které jinde selhaly,“ uvádí za Svaz chovatelů ovcí a koz Tomáš Havrlant.

Českomoravské myslivecké jednotě se nepozdává ani řešení možných konfliktů mezi vlky a lidmi, jak jej navrhuje ministerstvo životního prostředí. Podle myslivců je neurčité a v praxi naráží na neochotu orgánů ochrany přírody povolovat — slovy Jednoty — „odstranění problémových jedinců“.

Ministerstvo se v dokumentu možným konfliktům věnuje, je podle něj ovšem teprve zapotřebí zbudovat síť odborníků a vytvořit konkrétní metodiku. Jako potenciálně rizikové označuje především neobvyklé chování vlků, kteří žijí v nově obsazených teritoriích poblíž lidských sídel. Ti mohou být nadprůměrně zvědaví a uvyklí životu v kulturní krajině.

Vlci se obecně vyhýbají člověku, domy či jiná zástavba je ale sama o sobě neděsí. Problémy nicméně nastávají zpravidla až ve chvíli, kdy lidé začnou šelmy krmit, případně jim nevědomky vytvářejí zdroje potravy v bezprostřední blízkosti svých sídel.