Teologa a filozofa Tomáš Halíka si vážím coby muže vzdělaného a moudrého. Byť nese rysy elitáře, jsem přesvědčen, že je hodný a vlídný. A jelikož nepatří mezi politiky, může si dovolit pronášet i kontroverzní věty.

V říjnu se například postavil zástupům veřejně truchlícím za Karlem Gottem. Vyjádřil obavy z „mytizace hvězdy normalizačního zábavního průmyslu“ a nápad na pohřeb ve svatém Vítu označil za „šílený a nevkusný, projev hrubé neúcty nejen vůči hrdinům disentu a skutečným tvůrčím umělcům“. Bylo mu jedno, jak to cítí většina populace. Řekl, jak se věcí mají podle něj.

Jenže společnost je citlivý mechanismus. Chtít, aby vzývala jen nejušlechtilejší hodnoty, kochala se jen špičkovým uměním a volila jen nejmorálnější politiky, je pošetilé. K její stabilitě často víc pomůže zrušení nemocničních poplatků než apel na rozvíjení západní politické kultury. A sounáležitost mezi občany leckdy snadněji uchová společná úcta k slavíkovi se zlatým hlasem než důraz na prosazování lidských práv pro všechny.

V neděli se Tomáš Halík vyjádřil ke třiceti letům od listopadu 1989. Sdílím jeho důraz na kritické myšlení i přesvědčení, že obnova unavené a ohrožené demokracie nepřijde shora, ale zdola. Rozumím mu, že chová naději hlavně k mladé generaci, jejíž nejviditelnější sérii protestů vnímá jako výraz potřeby uchránit se před nebezpečím změny klimatu přírody, a zároveň s tím i zlepšit morální klima společnosti, „které je biosférou demokracie“.

Pak je zde ale záhada. Nelze mít k voličům selektivní důvěru. Samozřejmě, že ne všechna jejich rozhodnutí jsou správná. Ale co si navaříme, to si také sníme. Aby přitom nebyla potlačena práva menšiny, máme v demokratickém právním státu systém brzd a protivah stejně jako možnost obrátit se na justiční orgány.

Podle Tomáše Halíka není příčina současného marasmu v politicích, ale ve voličích, kteří se nechají zmanipulovat falešnými sliby, v nevoličích a také v mlčící většině neboli těch, kteří se omezují na to, že jdou jednou za čas volit.

Jenže máme, co jsme chtěli. Navíc spokojenost občanů s Andrejem Babišem i s ANO — i pro mne překvapivě — roste. Za premiéra jsem si nepřál Mirka Topolánka, Petra Nečase ani Andreje Babiše. Stejně tak mi na Hradě nevyhovoval Václav Klaus a nevyhovuje ani Miloš Zeman. Ale respektoval jsem a respektuji, že názor jiných převážil.

A nevoliči? Nechodit k urnám nebo se o politiku zajímat jen výhradně u nich, je také právo vyplývající z demokratického uspořádání. Násilné nahánění lidí k volbám — mimochodem za povinnou volební účast lobbuje Miloš Zeman — by k ničemu dobrému nevedlo.

Jistě, role falešných slibů, dezinformací a faulů v době moderních technologií, alternativních médií a bleskové komunikace na sociálních sítí nabírá na významu. Kdyby ale chtěl někdo selektovat voliče na informované správně a nesprávně, vedl by nás zpátky do minulosti směrem k exkluzivnímu volebnímu právu a neprostupným společenským kastám.

↗

Podle Tomáše Halíka není příčina současného marasmu v politicích, ale ve voličích, kteří se nechají zmanipulovat falešnými sliby, v nevoličích a také v mlčící většině. Foto Archiv redakce

S lidmi by se mělo naopak mluvit. Pozor ale! Mluvit a diskutovat, ne jim kázat, nebo je poučovat. Většina z nás je háklivá na pokusy druhých infiltrovat nás nějakým názorem. Dojít k němu bychom měli sami, někdo dříve, někdo později, někdo nikdy. A to i v případě pánů Babiše, Zemana a jejich politiky.

Úkolem státu není třídit a hodnotit informace a předkládat nám jen ty, které nás nijak nepoznamenají. Nemá ale ani pravdu Václav Klaus ml., který — volně parafrázuji — míní, že máme nárok i na dezinformace. Stát reprezentovaný demokratickými politiky by měl zaručit, že nás již ve škole připraví na prosívání pravdy od zjevných a doložitelných lží a že aspoň z médií veřejné služby budeme slýchat pouze ověřené skutečnosti a nemanipulující komentáře.

Ze všeho nejdůležitější však je, aby politici i veřejní intelektuálové jezdili po republice a povídali si s lidmi z očí do očí. Nejen s těmi, co jsou naladěni na stejnou notu. Naopak — hlavně s těmi z opačného břehu.

Volby nejsou hlasováním o pravdě. Volby jen zrcadlí názory. Členové parlamentu musí zastupovat především své voliče, na voličích druhých jim tolik záležet nemusí. Jenže když politici nastoupí do exekutivy, měli by chápat, že jsou tu pro jedny i druhé. Tento přístup se tady moc nenosí a v současnosti obzvlášť ne. Politici vlčí a ztrácejí podporu svých někdejších sympatizantů. Odtud oslabení tradičních stran a nástup rychlokvašených projektů, které může časem postihnout stejná nemoc. Stěžejní tlak je proto nutné vyvíjet na politiky: aby po volbách nezpívali jinou písničku než před nimi, dodržovali pravidla a šli ostatním vzorem.

Od peskování voličů není daleko k jejich rozdělování na ty uvažující vhodně a nevhodně. To bych si na triko nikdy nevzal — a doufám, že profesor Halík také ne.