Nejvyšší správní soud dne 9. října publikoval rozsudek ve věci bývalého prvního náměstka ministra zemědělství, jehož služební místo bylo zrušeno usnesením vlády z prosince roku 2017 v rámci přípravy systemizace služebních úřadů na rok 2018. Podle tohoto rozsudku musí být systemizace služebních úřadů přezkoumatelná jako podkladový akt pro rozhodnutí ve služebních poměrech státních zaměstnanců.

V této a v obdobných věcech jde o to, že podle zákona o státní službě vláda schvaluje tak zvanou systemizaci služebních úřadů na další rok a její případné větší změny. Ze zákonných ustanovení by se zdálo, že vláda rozhoduje jen o počtu služebních míst a objemu prostředků na platy.

V reálné praxi ale víme, že vláda rozhoduje o mnohem podrobněji zpracované struktuře každého služebního úřadu, která je pro ně navíc závazná. Zejména pokud vláda rozhodne o rušení služebních míst, je to pro státní zaměstnance, kteří na zrušených místech působí, závažná změna, která může znamenat konec jejich služebního poměru.

V obdobné kauze týkající se jednoho z našich členů jsme se u soudu prvního stupně dozvěděli, že mu usnesení vlády o systemizaci nepřísluší posuzovat, neboť zde vláda nevystupuje jako správní orgán, ale pouze určuje personální a finanční zabezpečení činnosti státního úřadu. To by ovšem znamenalo, že by neexistovala žádná možnost, jak soudně přezkoumat, jestli jeho služebního místa nezrušili z některého diskriminačního důvodu, případně kvůli jeho aktivitě jako předsedy odborové organizace. To by bylo v rozporu nejen s mezinárodními závazky České republiky, ale i s naším ústavním právem.

Ochrana proti svévolným zásahům

V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatuje, že není možné, aby usnesení vlády o schválení systemizace nebo její změny, v jehož důsledku může dojít ke zrušení služebního místa a změně nebo skončení služebního poměru státního zaměstnance, bylo vyloučeno z možnosti přezkoumání soudem. Takový výklad zákonné úpravy by paradoxně státním zaměstnancům poskytoval nižší úroveň ochrany proti svévolným zásahům než zaměstnancům v pracovním poměru.

Pro členy odborů by to znamenalo naprosté popření jejich ochrany před postihem za odborovou angažovanost. Na rozdíl od například diskriminace z důvodu věku nebo pohlaví není zde možné situaci řešit prostředky antidiskriminačního zákona.

My jsme ve věci našeho člena dovozovali stejné závěry a pochopitelně tedy stanovisko Nejvyššího správního soudu vítáme. Není možné, aby se určitá kategorie osob nemohla domoci svých práv zaručených jim zákony, Ústavou i mezinárodními úmluvami jen z toho důvodu, že o potřebnosti jejich práce rozhoduje vláda. I když je ke konečným rozhodnutím ve věci ještě dlouhá cesta, tento rozsudek vnímáme jako jednoznačný signál všem státním zaměstnancům, že ochrana jejich práv jim nebude upírána.