Dnes už je to zcela zapomenutá historka; ale někdy v polovině devadesátých let minulého století to byla jeden čas docela velká aféra. Jeden inženýr vyjádřil (snad v Lidových novinách) svůj názor, že dnes Karel Gott zpívá už jenom nasládlé kýče.

Přičemž: on sám naprosto uznal, že tomu tak nebylo vždycky; že především ty písničky z Gottova "semaforského" období nebyly vůbec špatné. Ale - že tyto doby jsou už dávno pryč, a současný Gott že už jenom pluje se středním proudem popové komerce.

Karel Gott sám se tehdy nesmírně rozhořčil; a oháněl se tím, jak prý je známý a uznávaný na celém svět, kolik miliónů se prodalo jeho desek.

Jenže: argumenty tohoto druhu šly zcela mimo to, co Gottovi vytýkal onen inženýr. Že se prodaly "milióny desek" - to jde zcela přirozeně ruku v ruce s tím, když někdo zpívá pro nenáročný střední proud. A v tom "světě" není to průměrné publikum o nic náročnější, o nic kulturně vyspělejší nežli jak je tomu v českých luzích a hájích. (Mimochodem: kdykoli jsem jméno "Karel Gott" zmínil v době svých vysokoškolských studií před mými německými spolustudenty - pak se pravidelně na jejich tvářích objevil výraz, vyjadřující pocity někde mezi útrpným úsměškem a bolením zubů.)

Musím přiznat - i mně se svého času Gottovy písničky líbily. Především ty z těch let šedesátých. A to nejenom ty čistě semaforské. Například hudební pásmo které s ním natočil režisér Jan Němec "Čas slunce a růží", to je něco na co je možno se podívat (a si to poslechnout) s potěšením i dnes.

Ale - nemohu jinak nežli souhlasit s oním inženýrem, že v časech následujících u tohoto zpěváka čím dál tím nabyl na vrchu nasládlý, až přeslazený charakter jeho projevu. Tady je skutečně obtížné nějak generalizovat: jsou lidé kteří mají rádi sladké (a dokonce i přeslazené); ale jsou lidé kteří to nesnášejí. Alespoň v oblasti kultury ne.

Tato principiální nasládlost kantilénového projevu - to se nedá nic dělat, ta jde opravdu vždy bok po boku s kýčovitostí. A asi se sotva dá tvrdit, že by Karel Gott tuto hranici nikdy nepřekročil.

Nemohu v tomto ohledu ovšem sám zcela jednoznačně soudit. Od jisté doby jsem v písňové tvorbě - jakož i v životě vůbec - začal hledat hlubší hodnoty, nežli jenom útěšně příjemný hlas. Zkrátka: další písňovou produkci Karla Gotta (stejně jako mnohých dalších hvězd české pop-music) jsem prostě přestal sledovat. A když jsem přece jenom někdy náhodně zaslechl nějaké její útržky - v nejlepším případě jsem nad tím lhostejně pokrčil rameny, jako nad zcela bezvýznamnou záležitostí.

Ještě jednou: nechci odsuzovat nikoho, kdo v Gottově zpívání nalézal zalíbení. Jak řečeno, svého času jsem na tom sám nebyl jinak.

Co je ale opravdu jen těžké pochopit: že při jeho úmrtí se zvedla vlna národního žalu, jako kdyby národ ztratil nějakou opravdu vynikající kulturní osobnost. A chystá se dokonce státní pohřeb!! Pro někoho, kdo "vynikl" nakonec jenom od boha daným hlasem a schopností se nenáročnými písničkami vloudit do vkusu masového publika.

Ze všech českých zpěváků, kteří kdy prošli oním "středním proudem", mě napadá jedna jediná osobnost, která má nejen svým hlasem a nadáním, ale i svými osobními postoji plné právo na vděk národa a na státní tryznu.

Dopřejme této osobnosti ale ještě dlouhá léta života; aby ve chvíli která jednou nevyhnutelně nastane byla už u moci alespoň zcela jiná politická garnitura, takže tato státní tryzna snad bude něčím jiným, nežli jenom - nasládlým kýčem.

Což je s největší pravděpodobností právě ten osud, který nyní čeká na Karla Gotta.

Někteří lidé, asi i já, to s Karlem Gottem mají trochu obráceně než pan Poláček. V 70. letech, i když uznávali jeho schopnosti, pociťovali, už proto, že byli mladí, že Gottova stálice, jakkoli objektivně zářivá, znamená zase další vítězství nehybnosti a neproblematičnosti. Jistota, že poslední chvíle roku strávíme s Gottem v televizi, byla stejná (i když milejší) než že novoroční oběd bude s Gustavem Husákem.

Koncem 80. let se otevřela stavidla a leckdo měl věčného Zlatého slavíka zastínit. Začalo se ovšem časem ukazovat, že starý režim Gottovi ani tak nepomohl, jako jej spíše ztrapňoval. Poté, co zpěvák přestál toto, neměl už problém, aby jím poryvy svobody necloumaly jak s třtinou. Když také k nám začaly přijíždět světové hvězdy, při vší jejich úrovni jsme viděli, nakolik se jejich snažení i buřičství točí kolem peněz. A tehdy se stárnoucí průvodce našimi životy konečně v našich uších osvobodil od byvších sepětí a jeho hlas, zvláště na starých nahrávkách, se stal "kávy si oslazením" v běhu nějak únavnějšího a naděje prostého kapitalistického shonu.

Přiznám se, že i když mladší, mám to podobně. Jako kluk ještě za komunistů jsem Karla Gotta i přes jeho nepochybný um moc nemusel (i když mi nějak zvlášť nevadil). Poslední dobou mi ale začal být sympatický, jak si přestal barvit vlasy a s jakou skromností a bez hvězdné namyšlenosti povzbuzoval mladší muzikanty a zpěváky. Bez ohledu na jeho některé názory na svět jsem musel uznat, jak milý člověk se smyslem pro sebeironii to byl.

To uvedené video nic moc neřeší - to zůstává stále ještě v tradici těch let šedesátých. Poslechl jsem si - musím přiznat, že poprvé v životě - i následující písničku, tedy to zřejmě v poslední době velmi slavné "Srdce nehasnou".

A právě tady se naprosto přesně ukazuje, jak zcela rozdílně je možno pojímat tvorbu Karla Gotta - a pro všechny úsudky je možno nalézt stejně přesvědčivá odůvodnění.

Na straně jedné - a tak to zřejmě vnímá většina národa - je tu možno shlédnout a vyslechnout dojímavý duet (slavného) otce s jeho dcerou. Jak řečeno většina národa se tímto duetem o posledních věcech člověka ráda nechá dojmout; mnohdy dozajista i slza dojetí ukápne.

S poněkud vyšší mírou střízlivosti by se dalo říci, že se jedná o naprosto typický písňový produkt středního proudu - dobře zazpíváno, s určitým citem; celkově nic moc, ale jakožto střední proud je možno to nechat projít.

Ovšem - stejně tak dobře je možno to celé vnímat jako prázdný sentiment, jako předstírání nějakých hlubších úvah nad lidským životem, zatímco ve skutečnosti jsou tu podávána pouhá myšlenková klišé, bez sebemenší autenticky hlubší substance.

Takže je možno jenom zopakovat: kdo má rád sladké, ten si zde pochutná. Komu sladké alespoň nevadí, ten to může nechat projít. Ale - kdo má vůči přeslazenému osobní averzi, ten se tady odvrátí s grimasou odporu.

Lukáš Jelínek napsal v dnešním "Právu", že Gott prý národ sjednocoval. Nevím jak dnes; ale v minulosti přesně naopak Gott národ rozděloval na dva navzájem nesmiřitelné tábory jako sotva kdo druhý. Jeho sladký kantilénový projev nesnášeli nejenom tvrdí rockeři, ale posmívali se mu i všichni folkaři. Mně osobně zůstala nejvíce v paměti ta fáze jeho účinkování ze sedmdesátých let s dívčím triem Zelenková, Gerlochová, Kahovcová - a to už pro mě bylo opravdu velice daleko za hranicí kýče.

V každém případě ale ta idea, nějakého zpěváka (byť i slavného) pohřbívat se stáními poctami, a vyhlašovat pro to dokonce den státního smutku(!!), takováto idea je naprosto ujetá (a to je ještě velmi slabé slovo); a představuje to jenom další akt pokračující postupné devalvace české státnosti. (Jen tak pro srovnání: Udo Jürgens - se kterým byl Gott často srovnáván - byl pohřben v úzkém rodinném kruhu, a bylo naprosto nemyslitelné aby kvůli tomu Rakousko vyhlašovalo nějaký "Den státního smutku"!)

A je nutno naprosto ocenit postoj Tomáše Halíka, který se se vší ostrostí a rozhodností postavil proti plánům vystavit Gottovo tělo ve Svatovítské (!!) katedrále.

Když se konala televizní soutěž Největší Čech, skončil Karel Gott na 13. místě. Mezi tehdy žijícími osobnostmi se umístil již před 14 lety hned druhý, lépe si vedl jen Václav Havel. Po státníkově smrti se tedy dalo soudit, že měřeno původními výsledky, třímá od roku 2011 žezlo nejvýše hodnoceného Čecha právě nyní zemřelý Karel Gott.

Nechce se mi posuzovat, nakolik lze bezprostřední reakce současného premiéra a prezidenta hodnotit jako vypočítavé, nebo nakolik pouze chtěli být vstřícní. Myslím však, že vstřícnosti nám třeba je a že úmrtí jsou k jejímu vyjádření vhodnou příležitostí.

Vzpomínám, že když se před 8 lety schylovalo k pojmenování letiště v pražské Ruzyni po Václavu Havlovi, tábor Havla zavrhujících se nezdržel celkem mrzkých projevů své malosti. Ač Gotta s Havlem jako osobnost můžeme měřit jen těžko, v případě znechuceného odmítání projevů vysokého uznání zemřelému, mám obavu, se přístup porovnat již dá. Myslím, že se nejedná o zásadovost, spíše o necitlivost a nemoudrost. Nešlechetnost a formalismus. Netaktnost, a ještě netaktická.

Mám nelibý dojem ba přesvědčením, že způsob jakým se vyrovnáváme s duševními otřesy nadělených osudem do splétání našich životních příběhu nikoho od kýče neuchrání.
Jsme nanejvýše schopni pokusu vzít kýč v potaz a trochu otupit jeho sílu.....bych za znalce pravého umění na okraj pokorně dodal.

Ano, pane Petrasku - to je přesně to o co se jedná.

Já jsem zmínil, že jsem ve vztahu ke K. Gottovi prošel určitým vývojem. Teď musím ještě připojit - to se netýkalo ovšem jenom Gotta samotného. Nýbrž obecně mého vztahu k popové hudbě.

Jak už jsem napsal (či doznal), ve svých mladších letech jsem tu populární písničku docela "bral". (Tedy alespoň její lepší část.) A ještě když jsem počátkem osmdesátých let odjížděl do emigrace, vzal jsem si s sebou celou řadu magnetofonových kazet s nahrávkami většinou právě těchto písniček středního proudu. (I s tím Gottem.) Jako vzpomínku; tehdy nebylo ještě vůbec jisté, jestli mi ještě vůbec kdy v životě bude umožněno překročit opačným směrem hranice mé vlasti. A ještě i v emigraci jsem sháněl a kupoval české písničky.

Tyto písničky jsem si pak pravidelně ještě celá léta pouštěl, především při jízdách autem do zaměstnání. Ale - postupem času se čím dál tím více stávalo, že jsem některé písničky, které se mi dříve líbily, musel přeskakovat. Najednou jsem nepříjemně vnímal jejich povrchnost, jejich nasládlost, až jejich vyslovenou kýčovitost. Až se pak jednou ve mně něco zcela zlomilo - a já jsem tyto písničky přestal poslouchat vůbec. Téměř ze dne na den. Zjistil jsem, že mi to - většinou - už vůbec nic neříká.

Nechci tvrdit, že to bylo či je všechno špatné. Například takovou Marii Rottrovou je prakticky vždy možno si poslechnout - i když zpívala střední proud, vždycky si pečlivě vybírala takové písničky, které souzněly s jejím nitrem, které jí bylo možno uvěřit, že vycházejí z ní samé, že je jenom tak "neodzpívá". Ale stejně - zjistil jsem že nakonec bezvýhradně mohu poslouchat vlastně už jenom Marthu a Tenu Elefteriadu. V nich je opravdu někde velice hluboko usazena zcela původní, autentická řecká lidováí hudebnost a melodičnost, která i jejich "obyčejným" písničkám dodává na pravdivosti a přesvědčivosti.

Napsal jsem také, že u mě tento proces odklonu od populárních písniček šel ruku v ruce s tím, jak jsem v hudbě (a to i v písňové tvorbě), jakož i v umění vůbec začal hledat nové, hlubší hodnoty. A právě tady se dostáváme k jádru věci. Tedy k tomu "pravému umění", jak ho zmínil pan Petrasek.

Ono totiž opravdu není natrvalo možné mít smysl pro opravdové umění - a přitom nevnímat tu povrchnost a plytkost naprosté většiny té písňové tvorby "středoproudové". S její bezprostřední, okamžikovou líbivostí, která nemá ale žádnou hlubší substanci.

Když proti této tvorbě postavíme taktéž písničky, ale autentické lidové provenience (zdůrazňuji: autentické; tedy nikoli toho, co se běžně za "lidovky" vydává a jako takové prodává) - tak to je o něčem naprosto jiném.

Za tou - pravou - lidovou písní (především moravskou, respektive jihomoravskou) totiž stojí skutečný prožitek. Je v ní neklamně znát jakési "podhoubí", vlastní život "prostého venkovského lidu", jeho lidová moudrost. Jsou zde přítomny a jeho písněmi proznívají jeho lásky, jeho bolesti, jeho život i jeho umírání. Zatímco ten komerční střední proud - jak řečeno jsou zde k nalezení i kvalitní, poctivě udělané písničky, ale v posledku je to v naprosté většině případů jenom "jako". Předstírají se prožitky, předstírají se city. A především - až děsivým způsobem tu převládá naprostá komerce. V jedné ze svých dřívějších jízd do Čech - kdy jsem přitom vždy z autorádia lovil české písničky - mi při poslechu toho co se z českých rozhlasových stanic line za výtvory projelo hlavou, že by se snad zákonem měly zakázat všechny písničky o lásce. Protože tady snad už opravdu nevzniká naprosto a vůbec nic, co by bylo něčím jiným nežli nasládlým, odporným, konec konců vyloženě prolhaným kýčem.

Zpátky k věci: opravdu tedy není natrvalo možno mít smysl pro pravé umění, pro autentický hudební prožitek - a nevytvořit si přitom přinejmenším zřetelný distanc vůči naprosté většině toho, co tvoří ten obvyklý písničkový "střední proud".

Opakuji ještě jednou: nechci dělat výtky těm, kteří (ještě) nacházejí zalíbení třeba v písních Karla Gotta.

Ale proboha - ať ti kteří teď natolik želí jeho úmrtí, ať tento svůj žal vyjádří jako svou o s o b n í záležitost. A ať přestanou předstírat a tvrdit, že by teď český národ přišel o nějakého skutečně velkého umělce. Který by zasloužil státní pohřeb, se stáními poctami.

Jak by k tomu pak měli přijít o p r a v d o v í umělci, vytvářející skutečné umělecké hodnoty (a že český národ stále ještě takovéto skutečné umělce má), že jim nikdo státní pohřeb nevypraví? A že po nich mnohdy neštěkne ani pes - jenom proto že jejich umění se nevešlo do nenáročného vkusu většinové populace?!...

Jen tak mimochodem: je naprosto symptomatické, že ten samý den kdy bylo oznámeno Gottovo úmrtí a média byla zaplavena první vlnou národního žalu nad ním - tak v ten samý den byla vydána zpráva o dalším pokračování nekonečných soudních tahanic o vlastnictví Muchovy "Slovanské epopeje". Tedy díla z uměleckého hlediska naprosto povrchního a bezcenného, jehož jediná "kvalita" záleží v působení na národní (respektive národovecký) sentiment. Kteréžto dílo by právem patřilo schovat do depozitáře, nebo nanejvýš někam do Moravského Krumlova - ale přitom se o něj vedou rozhořčené soudní spory, jako by se jednalo o nějaký klenot národní kultury!!

Jedno souvisí s druhým; dokud se národ nenaučí rozlišovat pravé hodnoty od povrchní líbivosti, potud bude odsouzen k tomu, hledat své štěstí v pahodnotách, zatímco hodnoty pravé mu budou bez povšimnutí proklouzávat mezi prsty.