V posledních dnech se na různých českých webech objevilo hned několik textů, které uvažují nad hranicemi názorové plurality a tolerance. Nebudu rozebírat jednotlivé články, jejich klady a zápory. Jenom zmíním, proč a v čem jsou zajímavé. A jak korespondují s tím, co chci sdělit svým zamyšlením.

Tři texty, jedno téma

Chronologicky prvním byl text Martina Schmarcze na webu Info.cz. Věnoval se tématu neheterosexuálních svazků a tzv. pochodu hrdosti. Komentář by si zasloužil rozhodně detailní rozbor a poctivou logicko-filosofickou polemiku, ale tento můj text k tomu není určen. Podstatné je, že autor uvažuje nad názorovou pestrostí ve společensky citlivé otázce a v závěru „přeje každému svobodu“.

Druhým v pořadí je článek Pavla Matochy na České pozici provozované Lidovými novinami. Svoji rozsáhlou, empiricky se tvářící analýzu věnoval údajnému proskribování a vytěsňování pravicově-konzervativních názorů na západních univerzitách. Ty jsou prý ovládané liberálními levičáky, kteří nesnesou jiný než svůj vlastní světonázor. Jeho text také krouží kolem pojmu svoboda v různých variacích: svoboda názoru, diskuse, slova, debatování, projevu, svobodná společnost.

Třetím a snad nejsmířlivějším je komentář Evy Romancovové v Deníku N. Sice ne explicitně, ale také ona variuje téma svobody, zejména svobodné polemiky a kultivovaného projevování odlišných pohledů na konkrétní témata. Za příklad si vzala Prague Pride a přímo navazovala na první z výše zmíněných textů. Zajímavé jsou zejména tyto její věty: „Prosazujete-li názor, musíte se připravit na to, že budete nálepkován, tupen a vysmíván. Veřejná debata tak bohužel funguje.“

Reakce na jiný názor, které jen onálepkují, ostrakizují, izolují a vyloučí ze „skupiny těch slušných“, tvoří živnou půdu pro politiky, kteří loví právě ve vodách těchto ostrakizovaných a izolovaných. Ilustrace Pixabay

Slušně, smířlivě a bezelstně

Slova Evy Romancovové jsou opravdu realitou. Ale smutné je, že jsou realitou i u těch, kteří sami volají po toleranci a respektu k názoru druhého člověka. Tedy u části politických liberálů. Někteří z nich prostě nesnesou, pokud někdo problematizuje a zpochybňuje některá jejich dílčí přesvědčení. Tím sklouzávají právě na úroveň těch, které sami kritizují: stávají se z nich dogmatičtí konzervativci. Pouze v obráceném smyslu slova.

Jsou přecitlivělí na jakoukoliv kritiku. Jsou útoční, pokud někdo vysloví názor, který nekonvenuje tak úplně s tím jejich. A to dokonce tehdy, pokud je vysloven smířlivě, slušně a bezelstně. Tedy přesně v duchu, v jakém je psán i tento komentář.

To, co mám na mysli, přibližují dvě smyšlené diskuse uvedené níže. Jsou však založeny na reálných zkušenostech. Jedná se o příklady názorů natolik uzavřených do vlastních myšlenkových komnat, že k slechu jejich nositelů se nedostane žádný jiný názor. Slyší pouze ozvěnu těch vlastních. A to je na jejich škodu.

Nedají si ani tu námahu, aby autory opozitních pohledů případně argumentačně rozstříleli. Prostě jenom zaútočí: onálepkují, ostrakizují, izolují a vyloučí ze „skupiny těch slušných“. A to je následně živná půda pro ty (politiky), kteří loví právě ve vodách těchto ostrakizovaných a izolovaných. Těch, jejichž názor je vysmíván a nebrán vážně. Je chyba je systematicky vytlačovat na okraj.

V liberálně-demokratické společnosti je legitimní každý názor, který neodporuje platným zákonům a je formulován v mezích vzájemné lidské slušnosti. Byť by byl směšným, obsoletním nebo logicky pokulhávajícím.

Klasik liberalismu J. S. Mill ve svém slavném spisu O svobodě napsal: „Je zvláštní představa, dle které není osobováním si neomylnosti, když na jedné straně sice uznávají potřebu svobodné diskuse o všech otázkách, o nichž je možné pochybovat, ale současně si myslí, že by mělo být zakázáno zpochybňovat jistý princip nebo učení, protože jsou prý nepochybné — rozuměj: protože oni jsou si jisti jejich nepochybností.“