Česká republika směřuje i přes odpor různých zájmových skupin k legislativní regulaci lobbingu. To zvýší transparentnost legislativního procesu a vzniku koncepčních dokumentů.

Výhrad můžeme mít k návrhu zákona celou řadu. Předmět lobbingu je v něm vymezen příliš úzce, omezuje se na legislativní a koncepční dokumenty, takže vypadávají aktivity směřující k ovlivnění velkých státních zakázek, rušení a slučování úřadů. Výsledkem tedy možná paradoxně bude to, že žádné koncepční dokumenty veřejná správa dělat nebude.

I k výši sankcí lze říci, že nemusí mít odstrašující ani nápravný efekt. Pokuta sto tisíc korun je pro některé typy lobbistů částkou sotva znatelnou.

Nelobbovatelný a neodpovědný prezident

Největší rozruch ovšem vždy vzbudí problém, který lze snadno vykreslit a personalizovat, tentokrát v osobě prezidenta republiky. Ten ve výčtu lobbovaných funkcionářů chybí, přestože má jasné formální pravomoci v legislativním procesu (veta a podepisování zákonů) a má též nezpochybnitelnou autoritu, kterou působí na ostatní zákonodárce.

Ovšemže veto prezidenta lze přehlasovat, není to žádná definitivní stopka pro zákon, ale proces se prodlužuje, a navíc mnoho zákonodárců může názor prezidenta vyslyšet. I takové oddálení a nejistota může být v zájmu některých lobbujících skupin. Proč by tedy neměl prezident republiky být lobbovaným funkcionářem?

Logických argumentů jsme se zatím od členů vlády moc nedozvěděli. Pouze trochu alibistické tvrzení, že prezident je ze své funkce neodpovědný, takže by ho stejně nebylo za porušení pravidel možno sankcionovat, což tvrdil bývalý ministr spravedlnosti Jan Kněžínek.

Současná ministryně Marie Benešová pak o vyškrtnutí prezidenta republiky ze zákona při posledním hlasování vlády neřekla nic, co by mělo hlavu a patu. V zákoně naopak jako lobbovaný zůstal vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a jeho zástupce, který se sám v připomínkovém řízení zasazoval o své vlastní vyškrtnutí.

Neodpovědnost prezidenta republiky jistě existuje (i v přestupkové rovině), ale neměli bychom s takovou samozřejmostí rezignovat na smysluplnou regulaci, protože se může stát, že potenciálně nebude koho trestat. I současný prezident přes své často přezíravé jednání by určitě alespoň do jisté míry svou novou povinnost plnil. Navíc by ho bylo možno alespoň v politické rovině konfrontovat s informacemi o jeho aktivitách a možných vlivech třetích osob.

Sněmovna může návrh ještě zhoršit

Když si pak dáme dvě a dvě dohromady, tedy vezmeme v potaz úzké vymezení lobbingu v zákoně a vypuštění prezidenta republiky z něj — dostáváme se vlastně do lobbistova ráje. Prezident nebude vůbec muset transparentně oznamovat, kdo a v jakém zájmu se s ním sešel. Ani v legislativních ani v jiných věcech, například při jmenování soudců, udělování milostí nebo vyhlašování amnestií, které jsou třeba z hlediska dopadů stejně důležité a někdy i důležitější. Navíc se může stát, že svým jménem bude v oblasti lobbingu „přikrývat“ i aktivity svého kancléře, což není určitě — zvláště při pohledu na aktuální konstelaci — nedůležitý aspekt.

V konečném důsledku tedy opravdu není problém jen ve vypuštění prezidenta republiky ze seznamu lobbovaných. Je to ona pověstná špička ledovce.

Navržená regulace tak má přes mnoho pozitivních dopadů i mnoho takzvaných „ale“. A v Poslanecké sněmovně se pak pravděpodobně dočkáme dalších pozměňovacích návrhů směřujících k úplnému rozkladu zákona. Podle mediálních reakcí se určitě někdo pokusí znovu vrátit prezidenta mezi výčet lobbovaných. S rozšířením předmětu lobbingu však patrně počítat nemůžeme.