Náš stát je zajisté neutrální ve vztahu ke křesťanským církvím a ostatním náboženským společnostem, které v České republice působí na základě Listiny základních práv a svobod (čl. 16). Nechává je jednat autonomně, jen na základě toho, že se občané pro praktikování svého náboženského přesvědčení sdružili a stanovili si pravidla. Mohli to učinit včera nebo před mnoha stoletími.

Tato neutralita státu neznamená, že stát do záležitostí církví nezasahuje. Řeší-li něco, co se týká náboženství, vstupuje do vztahu jen s registrovanými subjekty. Pouze u nich totiž ví, na koho se obrátit, kdo daný útvar veřejně zastupuje. Registrovaná je náboženská společnost, která o to stojí a splní jednoduché, minimální podmínky. V současnosti je takových subjektů 41.

Typické oblasti, kde stát musí náboženským organizacím vstoupit do cesty, jsou všechny ty, kde je jeho úkolem chránit veřejný pořádek, zdraví občanů, suverenitu, územní celistvost, demokratické pořádky, občanské svobody a lidská práva. V tom je stát bohužel velmi nedůsledný. Říká sice v zákoně, že uskupení, která tyto základy ohrožují, nemohou vznikat a vyvíjet činnost, jenže si právně neurčil žádnou možnost, jak tomu zabránit. Leda že by taková nebezpečná aktivita dosáhla intenzity kriminálního deliktu, ale i pak může stíhat jen jednotlivce, konkrétní pachatele.

Stát pochopitelně střeží právo obyvatel na vzdělání. Zasahuje v zájmu potomků i vůči rodičům, kteří by dětem vzdělání nezajistili. Umožňuje náboženské vzdělávání žáků, tedy vstup náboženských subjektů do škol, kde mohou bezplatně užívat zázemí a učit děti o své víře. Vzdělávací systém by to však měl vyvažovat poskytnutím základních religionistických informací, tedy sekulárními informacemi o různých náboženstvích a jejich místě v současném světě.

Právo působit ve školách zřizovaných obcemi a kraji poskytuje stát jen privilegovanému okruhu náboženských směrů, těm, kterým poskytuje „zvláštní práva“, která ostatní nemají. Taková práva jim mohou být přiznána jen při splnění mimořádně náročných podmínek (od doby, kdy je účinná aktuální právní norma, se to nepodařilo nikomu). Ovšem kromě skupiny zvláště oblíbených a úřady preferovaných, kteří tato práva mají a evidentně tyto podmínky nesplňují.

Jistou omluvou těchto ne zcela demokratických podmínek jsou bezpečnostní ohledy. Ke zvláštním právům patří totiž také působení ve věznicích a v armádě. Nedávno bylo dohodnuto i podobné působení v policii. Stát chce pochopitelně mít jistotu o tom, koho pouští do objektů ozbrojených sil a k citlivým, například personálním informacím o jejich příslušnících.

Podobné je to i s duchovní péčí v nemocnicích a podobných ústavech. Ty jsou státní i soukromé, ale stát ve všech musí chránit zdraví občanů a jejich lidskou důstojnost v roli pacientů. Proto i do nemocnic pouští podle dosavadní ne příliš kodifikované praxe jen kvalifikované činitele registrovaných náboženských společností.

To lze ovšem těžko zajistit. Vedle zvláštních zdravotně indikovaných omezení může pochopitelně přijít na návštěvu k pacientovi a poskytnout mu duchovní pomoc v nemoci nebo na prahu smrti i člověk, který působí v náboženském společenství, jež o registraci nestojí, třeba Kwan Um, Hnutí grálu, Církvi sjednocení, Rodině, Scientologické církvi. Takových mohou být desítky, možná stovky, a vlastně není možno stanovit hranice, kdo do této kategorie patří.

Vlastně kdokoli může činit to, co definovaly některé vybrané církve již dříve jako úkoly této péče: mimo jiné připomínat spirituální a existenciální rozměr utrpení, nemoci a smrti, poskytovat podpůrnou péči nasloucháním a porozuměním, hájit ty, kdo potřebují zastání v rámci zdravotního systému. Není třeba k tomu zvláštního obřadu či administrativního úkonu. Jistě platí omezení stanovená lékaři.

Snad není nevhodným argumentem, že Ježíš, který podle svědectví evangelií uzdravoval, kudy chodil, by zřejmě z hlediska aktuálních úředních požadavků státu neobstál a nebyl by k nemocným připuštěn, neměl by písemné pověření, předepsanou odbornou průpravu a zřejmě by se nemohl vykázat vysláním ze strany ČBK a ERC.

V posledních dnech se totiž ukázalo, že byrokratizace stále více osekává doposud decentralizovanou, individuální a skupinovou aktivitu občanů. I na duchovní péči o nemocné občany a zdravotní personál je nutná příslušná bumážka. Naštěstí neukázněný život sám, normální lidské vztahy a občanská iniciativa tomuto úřadování nad člověkem dokáže čelit.

11. července vešlo ve známost, že byla podepsána dohoda mezi ministerstvem zdravotnictví, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví. Bylo proti vší evidenci prohlášeno, že je to historicky významný krok, neboť poprvé ve zdravotnictví stanovuje rámec, pojmy a strukturu pro poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních ze strany církví. Je to, jako by dosavadní péče probíhající v uplynulých třech desetiletích (bez půl roku) bez takové byrokratické záštity byla znehodnocena.

Dnes ovšem privilegovaný přístup k pozici nemocničního kaplana jako profesionální funkci mají už jen křesťanské církve, které se z nějakého ne příliš zřejmého důvodu zalíbily ministrovi zdravotnictví nebo státním orgánům vůbec. Česká biskupská konference zastupuje jednu církev, která příležitostně předstírá, že jde o církve dvě (římskokatolickou a řeckokatolickou), mají však na celosvětové i české úrovni jediné vedení.

Členských církví Ekumenické rady církví, které se podílejí na Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví, je nejnověji jedenáct; jsou to pochopitelně jen křesťanská uskupení. Příloha dohody sice obsahuje seznam 16 náboženských společností (navíc organizace se statutem pozorovatele), ale dohoda sama nijak nedefinuje, co tento seznam znamená. Z jejího znění spíše vyplývá, že nemocničním kaplanem nebo kaplankou se může stát zástupce možná jen té méně než třetiny registrovaných náboženských organizací. Ostatním stát ukazuje zamračenou tvář.

Článek 6 Dohody ukládá nemocničnímu kaplanovi umožnit, ba i zprostředkovat návštěvu duchovního kterékoli registrované církve nebo jiné náboženské společnosti. To je jistě krok správným směrem, jen není jasné, proč na pozici kaplana dosáhnou jen privilegovaní a ostatní jen jejich prostřednictvím. Znalost náboženského prostředí poněkud zpochybňuje předpokládanou ochotu přizvat zejména představitele neoblíbených a různě zpochybňovaných uskupení, například Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, Ústředí muslimských obcí, Buddhismu diamantové cesty, hnutí Hare Krišna apod. A to tím spíše, že je těžko říct, kdo je tam „duchovní“.

Ještě štěstí, že dohoda konstatuje, že není dotčeno právo pacienta zajistit si takovou návštěvu sám nebo s pomocí svých blízkých. To by snad nebylo třeba ani uvádět, protože to patří k elementárním svobodám.