V posledních dnech probíhá další kolo diskuse o mobilních telefonech ve školách. Víme, že těchto debat proběhlo už několik. Diskutující se nespokojí s obhajobou ředitelských zákazů mobilních telefonů, tabletů a obdobných elektronických zařízení i mimo výuku. Jako obvykle se objevují požadavky na globální zákazy. Musí to prý zakázat stát na všech školách.

Mohli bychom se smát odporu vůči počítačům propagovanému na počítačových sítích. Propagace globálního zákazu sotva bude úspěšná, nebude-li využívat elektronická média. Protismyslnost diskusních metod však neznamená, že je třeba debatu ukončit a autoritativně přijmout pro všechny závazné konečné rozhodnutí. Bylo by škoda předčasně uzavřít úvahy, jak pro koho a pro jakou věkovou skupinu jsou moderní komunikační zařízení prospěšná nebo škodlivá.

↗

Žáci prý užívají složitá technologická zařízení, aniž by jim rozuměli. Foto Apple

Proti mobilům se často používá argument, že nás všechny odvádějí od bezprostředních osobních kontaktů. Sám na sobě to nepozoruji. Dovím se v reálném čase víc o kamarádech a známých, kteří ještě před třiceti lety byli dostupní jen přes papírovou korespondenci nebo pevné telefonní linky. Mohu mít aktuálně v patrnosti, jak se mají. Snadno se s nimi domluvím na osobním setkání.

Pokud jde o žáky, hraje roli ještě i to, že tradiční frontální výuka (kromě tělesné výchovy) žáky na obvykle 45 minut znehybní a přestávky by jim měly poskytnout příležitost trochu rozhýbat svaly a rozproudit krev.

Pokud je ovšem tím pohybem řízené promenování po chodbě školy pod dohledem přísné pančelky, není divu, že to žáky neláká a že v pauzách mezi výukou hledají kontakt s mimoškolními kamarády, že sbírají nové informace z oblastí, které je zajímají a které by bez internetu pro ně nebyly dostupné. Nelze se divit, že si hrají, když Komenského zásada „škola hrou“ se nenaplňuje, a nutno uznat že by to u některých tematických okruhů ani nebylo možné.

Snad není třeba připomínat, že soukromé aktivity na telefonech a tabletech nemají rušit výuku. To je věc slušnosti. Zřejmě není vždy nutná represe. Když se mi přihodí, že studentovi při mé přednášce zazvoní telefon, obvykle vidím, že je mu nebo jí trapno.

Obvykle to stručně, pokud možno humorně, okomentuji. Sotva si mohu dovolit moralizovat, když se i mně párkrát přihodilo, že jsem zapomněl přístroj ztlumit a ozval se mi do mé přednášky. Řešíme to prostě džentlmensky a nejsem si jist, ale snad by to tak bylo možné i na školách středních, ne-li základních.

Žáci mají svá práva

Ať důvody pro omezení užívání přístrojů nebo proti němu dospějí k jakémukoli souhlasu školy, rodin a v závěru středních škol i žáků, kteří už jsou plnoprávnými občany, je nepřijatelné, že se někdo pokládá za kompetentního zakazovat něco všem žákům českých škol (počítáme-li k nim i školy s jiným vyučovacím jazykem zařazené do našeho školského systému).

I žáci, kteří nejsou ještě plnoletí, mají svá práva. Také pro ně úměrně věku platí obecné demokratické pravidlo, že každý může činit vše, co mu zákon nezakazuje a že stát (a různé veřejné instituce) mohou činit jen to, co jim zákon ukládá nebo dovoluje. Tak to je v občanské společnosti. Stát občanům může podle vůle držitelů moci kdeco přikazovat nebo zakazovat ve státě vrchnostenském. Někteří však snad dosud nezaznamenali zrušení nevolnictví roku 1781 a poddanství roku 1848.

Zvláštní pozornost si zaslouží to, že plošné zákazy přístrojů zavedli na svých školách někteří ředitelé. Hájí své rozhodnutí s odkazem na to, že každá škola je svébytným právním subjektem (takzvanou školskou právnickou osobou) s jistou závislostí na zřizovateli, jímž je stát jen zcela výjimečně, vlastně jen v případě vojenských středních škol. Jinak je to ovšem u terciárního vzdělání.

Stát má vůči školám dvojí pravomoc. Sleduje, jak školy nakládají s prostředky ze státního rozpočtu, které pokrývají rozhodující část nákladů, a to i u škol soukromých a církevních. Je to založeno na tom, že rodiče si ve svých daních platí i vzdělání svých potomků. Stát pak také dohlíží na to, aby školy naplňovaly ústavní právo dětí na vzdělání (Listina základních práv a svobod čl. 33).

Svobodu žáků vůči školám překvapivě hájí státní instituce, totiž Česká školní inspekce. Podle dostupných informací, chce kontrolovat výkon vlastnického práva žáků, a tam, kde je řediteli neoprávněně omezeno, chtějí podle dostupných informací požadovat vyškrtnutí takového zákazu ze školních řádů. Ředitelé prý hodlají svá represivní opatření bránit s poukazem na práva školy jako samostatného subjektu.

Umět užívat techniku

Někteří pedagogové došli k tomu, že žáci užívají složitá technická zařízení, aniž by jim rozuměli. V debatách, které se na toto téma vedou, se navrhuje globální zavedení školního předmětu, například pod názvem technika. Kdo máme jakžtakž fungující paměť, vzpomeneme si, jak se na začátku devadesátých let ze základních škol vítězně a s výsměchem odstraňoval předmět pracovní výchova, v němž se žáci učili zacházet s nástroji, rozumět materiálům, chápat fungování elektrických obvodů.

Znevážením techniky v následujících desetiletích jsme dospěli k tomu, že lidé jsou bezbranní i vůči jednoduchým situacím. Netuší, jak zapojení různých výkonných spotřebičů může „vyhodit pojistky“, tedy způsobit rozpojení obvodu jističem, a že se tomu dá snadno předejít, nebudeme-li Ohmův zákon pokládat za nudnou fyzikální látku, nýbrž za velmi praktické pravidlo, a jsme-li ochotni udělat (třeba i pomocí kalkulačky v mobilu) jednoduchý propočet.

Některé školy s technikou počítají. Dnes je běžné, že se žáci už na základní škole učí základy informatiky. Učí se užívat elektronických zařízení s pochopením, co se v nich děje. Některé výchovně vzdělávací programy počítají s technikou v různých jejích podobách.

Například waldorfské školy, které jsou v České republice atypicky školami zřizovanými obcemi a kraji, učí významnou část látky v takzvaných epochách trvajících obvykle tři až šest týdnů a zahrnují, například v epoše Les, také práci s dřevem. Na waldorfských základních školách jsou zavedeny i takové disciplíny jako knihařství, zahradnictví, kovotepectví nebo zeměměřičství.

Potíž však je ve snaze o plošné zavedení předmětu. Pro základní a střední školy už patnáct let neplatí osnovy, které předepisovaly předměty a v nich látku pro jednotlivé ročníky a jejich části. Dnes stát určuje jen rámcový vzdělávací program, který zdůrazňuje klíčové kompetence, tedy uplatnění získaných vědomostí a dovedností v praktickém životě. Program pouze formuluje úroveň vzdělání stanovenou pro jednotlivé etapy. Podporuje autonomii škol a počítá (možná poněkud přehnaně) s kvalifikací učitelů. Rozdělení látky do předmětů, epoch či jiných celků je ponecháno školám.

Z toho důvodu je snaha o autoritativní plošné zavádění předmětů odsouzena k neúspěchu. Lze předpokládat, že v tomto případě Česká školní inspekce obhájí platný Národní program pro rozvoj a vzdělávání a Školský zákon.