Pražská koalice Pirátů s Hřibem v čele, TOP 09 s Pospíšilem v pozadí a Čižinského Praha sobě mezi nimi svého času slibovali, jak už to bývá, nový začátek a světlé zítřky na radnici. Když ale přišlo od slov k činům, přesněji k pokusům o činy, začala tahanice asi tak, jak už to v Praze bývá.

Jenomže tentokráte se ještě s větší silou zvedl vítr od země a padala docela silná slova jako „Piráti komouši“ nebo „Pospíšil podrazák“. Došlo na pohovory a následovaly tiskové konference, kde si partneři odpustili a slíbili, že se to už nestane, že příště vsadí na pozitivní motivaci. Byla to situace docela dramatická, ale koalice to ustála. Můžeme tedy říci s klasikem: jede se dál „močálem černým kolem bílých skal“, anebo platí, že se něco stalo, co se nemůže odestát?

Odpověď na uvedenou otázku závisí na tom, jak pochopíme konflikty, k nimž na radnici došlo. Nejprve popis, který ovšem není bezpříznakový. Obě kauzy můžeme shrnout ve třech krocích. První se týká bytů. Druhá dozorčí rady.

Předně, pražská koalice vskutku něco chtěla udělat s bytovou tísní v Praze, kde se sice byty staví, ale jejich ceny stoupají do výšin mladé generaci nepřístupných (nejenom). Přitom všichni vědí, nebo se to alespoň říká, že značná část nových bytů je neobsazených, jelikož se kupují pro spekulaci a na uložení peněz. Koalice se tedy shodla na tom, že by potřebovala v této věci přesná data, aby radní byli v obraze.

Piráti mají rádi technologie, a tak není divu, že sáhli po měření. Řekněme, že to byl druhý krok. Vhodnou digitalizaci k dispozici neměli, a tak se po staru hodlali spokojit s elektroměry, neboť kde je v domě živo, tam se ciferník točí. Když s tímto nápadem prodiskutovaným v koalici vystoupil primátor na veřejnosti, narazil v tomto třetím kroku do zdi. Lépe řečeno, narazil na odhodlání Jiřího Pospíšila ubránit nedotknutelnost soukromí majitelů domů a bytů před úředními slídily.

↗

Odpustili si a slíbili, že už se to nestane. Foto Pirátská strana

Pohár topácké trpělivosti s Piráty přetekl, neboť, jak se Jiří Pospíšil neopomněl vyjádřit, nemůžeme přeci těmto komunistickým manýrám ustupovat, obzvláště v tomto devítkovém roce. Nějak přehlédl, že se sčítání lidu provádělo už za starého Říma a někteří kvůli tomu museli tehdy putovat do rodné obce skoro až z Egypta. Ale to bylo před totalitou. Primátor Hřib zůstal stát jako opařený a na dohodovací schůzce odvolal i to, co neřekl.

Jak to ostatně Jiří Pospíšil výstižně shrnul, vyříkali si to a shodli se, že budou raději případné majitele prázdných bytů motivovat pozitivně. Nepověděl sice jak, ale spolu s Hřibem při tom přikyvovali hlavami. Možná by to šlo nějakými slevami na dani, nebo tak nějak.

Druhá kauza byla neméně dojemná. V prvém kroku se radní dohodli, že vymění městské zástupce v dozorčích radách městských firem. Tento první krok není nijak překvapivý, patří k oblíbeným počinům nových politických reprezentací na každé radnici. Konec konců, kdo by chtěl, aby na hospodaření městských firem dohlíželi političtí nominanti stran, kteří patří do minulosti?

V druhém kroku se ale Piráti pokusili o inovaci. Aby dosáhli potřebného trojkoaličního navýšení, rozhodli se v dozorčí radě Pražské plynárenské vyhodit tři zástupce zaměstnanců, což jak všichni vědí, nebo se to alespoň říká, byly jenom staré rekvizity z podnikového vedení. Tento nápad byl dohodnutý. Rukou bratrskou jej schválil radní pro majetek z TOP 09 Jan Chabr. Vypadalo to, že třetí krok může v klidu následovat.

Jenomže primátor Hřib znovu narazil na zeď. Nevíme přesně, na co se tentokráte Jiří Pospíšil rozpomenul. Na první pohled se zdá, že si vzpomněl na starou zásadu, že pracující se mají účastnit na řízení podniků, tedy též sedět v dozorčích radách, ale tomu se nechce věřit, zejména v tomto devítkovém roce, na což Jiří Pospíšil náležitě dbá. Prostě čert ví, na co se rozpomněl, ale zasáhl neméně odhodlaně jako proti elektroměrům. Piráti zase couvli.

Chvilku nebylo jasno, koho a proč z dozorčí rady vlastně vyhazují, až to společně v trojkoalici vyřešili tím, že odvolali z další plynárenské dozorčí rady „profláklého“ Karla Březinu, což byla zřejmě jeho politická labutí píseň. Ostatně již Cimrman radil, když se hráči berou o míč, že je třeba na hřiště vhodit další, aby se situace uklidnila.

Co se vlastně odehrálo

Co se to na pražské radnici vlastně odehrálo? Nabízí se několik vysvětlení. Předně lze tvrdit, že to je prostě politika „as usual“. Když se koalice dává dohromady, ještě jsou strany natěšené z vítězství ve volbách, kdy líčily, jak všechno ve městě rázem změní. Nyní mají moc, ale zjišťují, že každý nápad, pokud se stává skutkem, už není jenom příslibem, ale zaplétá se do sítě faktických zájmů, které hýbou zázemím politiky. Své sítě nerozhazují jenom lobbisté, ale každý něco chce a často se ta chtění kříží.

Bruslit v tom a dosáhnout svého cíle je praktické umění, které se učí v politice. Každý něco a někoho reprezentuje a domluvit se není snadné, obzvlášť, když své zájmy někdo dovedně skrývá. Konflikty v koalici jsou proto běžná věc. Jenomže proč ta Pospíšilova ideologická umanutost? Proč Pirátům nadává do „komoušů“? To nejsou jenom zájmy majitelů prázdných bytů a příbuzných podnikatelů, které Pospíšila zvedly ze židle. Svůj konflikt s Piráty pojal ideologicky a rozehrál ho veřejně, takže počítal s ozvěnou.

Za druhé by se dalo říci, že Piráti to prostě neumí. Jsou nezkušení a myslí to třeba i dobře, ale mají hloupé nápady. Zaskočit potom musela stará a osvědčená TOPka, aby věci uvedla na pravou míru a zabránila politickým škodám. To je ovšem zcestné vysvětlení. Právem můžeme mít pochybnosti o zkušené a zavedené TOPce, vždyť právě balancuje na hraně politického života a smrti. Hlavně však Pospíšilovo vystoupení bylo na hony vzdáleno mateřskému pohlazení, ale bylo ideologickým útokem.

Navíc, proč by měla být snaha zjistit, kolik je v Praze prázdných bytů, komunistickým zločinem nebo mladickou nerozvážností? Když už mluvit o hloupém nápadu, pak je jím určitě myšlenka, že budeme majitelům prázdných bytů navrhovat, ať se ohlásí sami, aby jim radnice mohla případně vyměřit nějakou tu daň.

Ani další vysvětlení, že jde o chyby v komunikaci, neobstojí. Politické strany na špatnou komunikaci svádějí kdeco, ale vždy tak jenom skrývají vlastní neschopnost. V tomto případě ale problémem není nedostatečná komunikační aktivita Pirátů nebo TOPky či Jiřího Pospíšila. Kamenem úrazu je naopak jedna komunikační aktivita docela razantní a útočná v podání Jiřího Pospíšila poté, co se radnice na věci dohodla.

Pak už zbývá poslední vysvětlení, že Jiří Pospíšil se potřebuje zviditelnit, jelikož je před evropskými volbami a na nich mu hodně záleží, možná více než na nějakém tom šrámu, který koalice na pražské radnici zřejmě utrží. Takto argumentují Piráti a soudí, že po volbách už bude klid a koalice bude zase zdárně fungovat, jak to ostatně napsal primátor Hřib ve svém psaní.

Proč si ale myslet, že by evropské volby měly ukončit rozbroje mezi Piráty a TOPkou v Praze? Konflikt, který se odehrál na pražské radnici, má totiž hlubší kořeny. Evropské aspirace Jiřího Pospíšila jsou jenom dočasným břemenem, ale soupeření Pirátů a TOPky hned tak neskončí.

Jiří Pospíšil nikoli náhodou užil ideologické střely těžkého kalibru. Tuší totiž, že v sázce je vůbec přežití TOPky nejen v Praze. TOP 09 byla stranou mladých a pražských liberálů. Piráti ji mladé přebrali a mají naději, že se chytne i „pražská kavárna“. Politický úspěch Pirátů je porážkou TOP 09. Proto byla použitá slova tak silná a ústupky jsou tak trapné. Mezi Piráty a TOP 09 je a bude to zřejmě na kordy.