Přibližně před rokem nebo dvěma se premiér Andrej Babiš zmínil, že by rád v Praze postavil novou vládní čtvrť. Zdálo se to jako nahodilý, stěží reálný nápad. Také rychle upadl v zapomnění. Přehlušily jej každodenní politické aféry. Podle současných zpráv je však jasné, že premiér to myslí naprosto vážně. Nový komplex moderních administrativních budov, kam se přesune většina ministerstev a další státní instituce, má dokonce už vybrané místo — na okraji Prahy v Letňanech. Je to asi osm kilometrů vzdušnou čarou od Starého města, v poli mezi konečnou metra a letištěm.

Nově postavené vládní čtvrti kdekoliv na světě slouží především k reprezentaci moci vládnoucí vrstvy. A vždy jsou něčím ojedinělé. Naše nová vládní čtvrť bude dokonalý světový unikát, a to díky své poloze — na okraji hlavního města. Nové město ve městě pro vyvolené takříkajíc spadne z nebes mezi obytné domy a sídelní kaši městské periferie.

Městská část Praha 18, pod kterou Letňany spadají, z tohoto dárečku od státu pochopitelně není příliš nadšená. Občané a vedení městské části se už chystají na protesty. Lidé stojící za monstrprojektem vládní čtvrti zase chystají právní kličky, díky kterým se městské části, a především místních lidí nebudou muset na nic ptát.

↗

Do nového areálu se má kompletně přesunout také současná Fakultní nemocnice na Bulovce. Foto Český rozhlas

Lidem vyroste za domy další kancelářské ghetto, tentokrát ovšem ve vlastnictví státu a za peníze nás všech. Mohou se bouřit, ale nakonec s tím stejně nebudou moct nic moc dělat. Po vysokém úřednictvu zůstanou v centru Prahy obří paláce. Prý se z nich stanou muzea a galerie. Tolika tisíci metry čtverečních nových ploch pro kulturu se nemůže chlubit ani Londýn nebo New York.

Tisíce metrů čtverečních v budovách, které byly většinou postaveny na počátku první republiky jako reprezentativní úřední paláce, jen těžko mohou sloužit něčemu jinému. Konverze budov ministerstev na paláce umění si samozřejmě vyžádají značné investice. Je pochopitelné, že za tak velké peníze nevzniknou místa pro živou kulturu vznikající zdola. Mohly by se stát nástrojem vládní kulturní politiky, jejímž posláním je ovlivňovat myšlení lidí shora. A také budovat mezinárodní prestiž. Už v tom slyším: „Make Czechia great again“.

Nicméně je otázkou, zda je Babiš opravdu tak mocný vládce, aby mu takové obrovské investice do kultury stály za to. Jako reálnější vidím dvě možnosti. Buď bývalé vládní paláce rozšíří řady opuštěných domů v Praze, nebo budou zprivatizovány a obsadí je nadnárodní korporace.

Že jsem před chvílí psal, že možnost konverze těchto budov na jiné funkce je obtížná? To jsem nemluvil o památkově problematické, avšak ekonomicky prověřené metodě „vykuchávky“. Tedy nechat obvodové zdi s historickými fasádami, uvnitř vybourat všechny stěny a stropy a nahradit je de facto novým domem v domě. Zkrátka volná ruka trhu si s těmito přebytečnými budovami určitě poradí.

Kam se hrabe Orbán

Zpět k naší vládní čtvrti na kraji města. Na to nemá ani vláda Severní Makedonie (teď už), která v projektu Skopje 2014 zaplňuje centrum hlavního města monumentálními stavbami v heroickém historizujícím slohu. Úplný žabař je i „Viktátor“ Orbán v Maďarsku. Ten pro novou vládní čtvrť hodlá zcela neoriginálně využít park v centru Budapešti. Prý zanedbaný, o to více však lidmi oblíbený.

Česká republika se s novou vládní čtvrtí přiblíží „dobré“ společnosti nacionálně autoritářských režimů hrdé východní Evropy. Moderní demokratické státy totiž obvykle nepotřebují dokazovat svoji moc megalomanskými stavbami. Budovy slouží demokratickým institucím, ne naopak. Proto by cílem státní politiky mělo být co nejefektivnější využití existujícího stavebního fondu. Nové budovy by se měly stavět jen v případě nevyhnutelnosti.

Hlavním principem architektury vládních budov nechť je účelnost — nikoliv okázalost (nezaměňovat s architektonickým sebevědomím a monumentalitou jako kompozičním principem), ale sepětí s okolním prostředím, kde se odehrává každodenní život. Z toho také plyne, že nejvýhodnější lokací pro vládní budovy je živé centrum města. Stát tím také dává najevo, že se neodtrhuje od reálného života svých občanů a občanek.

Doposud jsme mluvili jen o budovách ministerstev. Ovšem pozor, je to jen malá část obřího urbanistického projektu zasahujícího značné území Prahy, který nemá snad v historii obdoby. V těsném sousedství zmíněné vládní čtvrti na kraji města vyroste ještě nemocnice na kraji města. Možná to potěší fanoušky slavného televizního seriálu, ovšem to je asi tak všechno.

Do nového nemocničního areálu se má kompletně přesunout současná Fakultní nemocnice na Bulovce. Údajně se tím vyřeší špatný technický stav a špatná dopravní dostupnost stávající nemocnice. Tedy vyřeší — za mnoho let a za mnohem vyšší peníze, než kdyby se zanedbané budovy nemocnice jen opravily a podle nutnosti dostavěly. A také je to skvělá záminka k pokračování v neúdržbě na řadu následujících let.

Dalším, o co se v tomto obřím projektu hraje, je bydlení. Pro něj má především sloužit uvolněný areál nemocnice na Bulovce. Konverze dosloužilých budov na bydlení v zavedené urbanistické struktuře je jistě věc vítaná. Je zde ovšem otázka, zda to musí být tak složitě, za tolik peněz a musí to trvat tolik let.

Areál nemocnice na Bulovce obsahuje architektonicky cenné budovy — ať už funkcionalistickou hlavní budovu z počátku 30. let, nebo brutalistické pavilony: ortopedická klinika od architekta Vladimíra Černického z roku 1979 a gynekologicko-porodnická klinika z roku 1986. Představa o jejich přestavbě na obytné domy by mě velice zajímala.

Proč ta škatulata

Nyní se dostáváme k důvodu, proč ta urbanistická „škatulata, hejbejte se!“ Tím důvodem je dobudování pražského okruhu. Vyřešení dopravní otázky město nutně potřebuje. Jenže potřebuje také zhruba 60 miliard korun, které nemá. Proto vznikla domluva se státem, jejímž předmětem je výše zmíněné: vybudování nové vládní čtvrti, přesun nemocnice a bytová výstavba na uvolněných plochách.

Praha zjednodušeně řečeno prodá státu pozemky na vládní čtvrť a na nemocnici. Za to dostane částku potřebnou na dobudování silničního okruhu. Je to mazaná metoda, díky které se doslova narodí stovky miliard z peněz nás všech. A pak že je teorie kreacionismu nesmysl. V biologii možná, ve státní ekonomice to ale zdá se funguje.

Investiční náročnost celé akce se počítá na stovky miliard korun. Tyto stovky miliard by zajisté mohly být využity mnohem efektivněji. Mohli bychom za ně realizovat sociální bytovou výstavbu. Mohli bychom za ně vykoupit stovky prázdných domů v našich městech a opravit je v souladu se současnými požadavky na bytový komfort a environmentální stopu budov.

Mohli bychom je využít na investice do vzdělání a modernizace průmyslu takovým směrem, aby zlepšily podmínky pracujících a pomohly zabránit klimatické katastrofě. Mohli bychom s nimi podpořit rozvoj regionů a pokusit se zpomalit odliv rukou a hlav z české periferie (rozuměj vše mimo Prahu a Brno). Společenská imaginace nabízí spoustu možností, co udělat s balíkem peněz, který se dá ušetřit upuštěním od jednoho překombinovaného administrativního opatření.

Jistě se objeví hlasy, že kdo je proti zmíněné velké přestavbě Prahy, je také pro věčně ucpanou Prahu, ještě enormnější nárůst cen bytů a co se týče nemocnice, dokonce ohrožuje lidské životy. To vůbec nemluvíme o chudácích úřednících trpících ve starých nevyhovujících budovách z Masarykovy éry.

Ale copak je tohle všechno jediné řešení? Není těžké to vymyslet jinak — rychleji, pružněji a s velkou pravděpodobností i několikanásobně levněji. Co takhle nechat většinu funkcí tam, kde jsou? Nemocnici na Bulovce opět na Bulovce, ministerské úřednictvo ve starých palácích v centru? Co dosluhuje, to opravit? Najít jiný způsob, jak získat existujících 60 miliard na dobudování dopravního systému, ovšem ruku v ruce s rozvojem veřejné dopravy?

A to nejdůležitější — všeobecně dostupnou bytovou výstavbu směřovat do brownfieldů uvnitř města a pokud možno do nevyužitých domů v centru? Případně stavět nové byty na zelené louce, ovšem v těsné návaznosti na zavedené urbanistické struktury?

Problémy města Prahy jdou určitě řešit bez čekání, až klapne obří výměna nemovitostí, jejímž hlavním cílem je demonstrace vládcova ega. Třeba tím, že začneme co nejdříve stavět domy pro všechny, teprve potom pro vrstvu mocných.