Přibližně před rokem nebo dvěma se premiér Andrej Babiš zmínil, že by rád v Praze postavil novou vládní čtvrť. Zdálo se to jako nahodilý, stěží reálný nápad. Také rychle upadl v zapomnění. Přehlušily jej každodenní politické aféry. Podle současných zpráv je však jasné, že premiér to myslí naprosto vážně. Nový komplex moderních administrativních budov, kam se přesune většina ministerstev a další státní instituce, má dokonce už vybrané místo — na okraji Prahy v Letňanech. Je to asi osm kilometrů vzdušnou čarou od Starého města, v poli mezi konečnou metra a letištěm.

Nově postavené vládní čtvrti kdekoliv na světě slouží především k reprezentaci moci vládnoucí vrstvy. A vždy jsou něčím ojedinělé. Naše nová vládní čtvrť bude dokonalý světový unikát, a to díky své poloze — na okraji hlavního města. Nové město ve městě pro vyvolené takříkajíc spadne z nebes mezi obytné domy a sídelní kaši městské periferie.

Městská část Praha 18, pod kterou Letňany spadají, z tohoto dárečku od státu pochopitelně není příliš nadšená. Občané a vedení městské části se už chystají na protesty. Lidé stojící za monstrprojektem vládní čtvrti zase chystají právní kličky, díky kterým se městské části, a především místních lidí nebudou muset na nic ptát.

↗

Do nového areálu se má kompletně přesunout také současná Fakultní nemocnice na Bulovce. Foto Český rozhlas

Lidem vyroste za domy další kancelářské ghetto, tentokrát ovšem ve vlastnictví státu a za peníze nás všech. Mohou se bouřit, ale nakonec s tím stejně nebudou moct nic moc dělat. Po vysokém úřednictvu zůstanou v centru Prahy obří paláce. Prý se z nich stanou muzea a galerie. Tolika tisíci metry čtverečních nových ploch pro kulturu se nemůže chlubit ani Londýn nebo New York.

Tisíce metrů čtverečních v budovách, které byly většinou postaveny na počátku první republiky jako reprezentativní úřední paláce, jen těžko mohou sloužit něčemu jinému. Konverze budov ministerstev na paláce umění si samozřejmě vyžádají značné investice. Je pochopitelné, že za tak velké peníze nevzniknou místa pro živou kulturu vznikající zdola. Mohly by se stát nástrojem vládní kulturní politiky, jejímž posláním je ovlivňovat myšlení lidí shora. A také budovat mezinárodní prestiž. Už v tom slyším: „Make Czechia great again“.

Nicméně je otázkou, zda je Babiš opravdu tak mocný vládce, aby mu takové obrovské investice do kultury stály za to. Jako reálnější vidím dvě možnosti. Buď bývalé vládní paláce rozšíří řady opuštěných domů v Praze, nebo budou zprivatizovány a obsadí je nadnárodní korporace.