Když se někde objeví sousloví „kauza, která hýbe Českem“, jedná se pravděpodobně o něco zcela bezvýznamného, avšak atraktivního. V tomto případě to výjimečně a naštěstí pravda není — pražské elektroměry nasvěcují velké a důležité téma. Jen se bohužel diskuse vede o jeho zcela nepodstatném aspektu.

Zatímco západní metropole přesně pojmenovaly problém (extrémně drahé městské bydlení) a hledají, jak ho řešit, u nás řádí zastydlé vášně, zda vésti o tom diskusi znamená jenom neomarxismus, nebo rovnou zakuklený komunismus. Že to použije koaliční (!) politik Jiří Pospíšil v rámci okopávání kotníků partnerům, ještě trochu chápu (jste-li politik bez talentu, nic jiného vám nezbývá), ale komentátoři i vír lidového běsnění na Facebooku už mohli mít víc rozumu.

K tématu se pěkně vyjádřil Martin Jaroš, já zkusím trochu vzdálenější perspektivu.

Stěhování lidí do měst je trend, který je obrovský a naprosto nezvratný jak v současné, tak i v dohledné době. Dnes žije ve městech asi polovina světové populace, za třicet let to má být 68 procent. Další dvě a půl miliardy se tedy přesunou do měst. Důvody jsou zřejmé: práce a zajímavější život.

↗

Ptejme se, jak funguje daň z prázdných bytů ve městech, která už ji zavedla, například v kanadském Vancouveru. Foto Daniel Eynis

Důvod existence venkova byl v obhospodařování krajiny v blízkém okolí, ten ale s industriálním zemědělstvím mizí a bude mizet dál: až zemědělství přejde z fáze industriální do plně automatizované, obhospodaříte celé střední Čechy, aniž opustíte klimatizované kanceláře agropodniku na Chodově.

Do měst se stěhují firmy, protože tam najdou své zaměstnance a do měst se stěhují lidé, protože tam najdou zaměstnání — kleště se svírají z obou stran. Firma by samozřejmě ráda postavila fabriku nebo kanceláře v Moravských Budějovicích: dostala by od obce pozemek darem a další úlevy, vyšlo by ji to velice levně. Ale nesežene tu lidi. A lidi by rádi bydleli v Moravských Budějovicích, protože tu seženou levně dům či byt a kolem je hezká příroda — ale nemají zde kde pracovat. Kleště se na druhém konci z obou stran rozevírají. Jistě, existují lidé, kteří realizují svou „cestu z města“: ale je to jeden z deseti. Zbývajících devět se vydává na cestu do města.

Dovolím si navíc předpovědět, že bydlení ve městech se brzy stane podstatně příjemnějším než nyní. Autonomní elektromobilita, která se jako první zavede ve městech jako jediná povolená, povede k dramatickému zlepšení kvality života: ticho, smog pryč, zmizení stovek tisíc zaparkovaných aut v ulicích, proměna části ulic na pěší a parkové zóny. Plus další zpřísňování norem na hluk, světelný smog či jiné škodliviny, zeleň na střechách a na budovách a tak dále.

Nyní k problematice bydlení. V populačně nahuštěném městě se stýká a prolíná privátní prostor s veřejným. Musí spolu koexistovat a musí existovat pravidla této koexistence, aby to bylo k vydržení, ostatně existují už dnes: město například určuje, kde se co bude stavět, kde bude dům a kde zeleň, na stavbu klade spoustu omezujících požadavků. Pokud vlastním v historickém jádru města volnou proluku, opravdu si tam nemohu postavit dvacetipatrový činžák. Je to „omezení práva soukromého vlastnictví“? Jistěže je a je dobře, že je, protože zde soukromá práva zasahují do práv veřejných. Kdyby si mohl každý vlastník metru čtverečního na něm dělat, co se mu zlíbí, byla by města k nežití.

Jenomže ona se k nežití pomalu stávají, a to vinou eskalujících cen nemovitostí a nájemního bydlení. Důvody jsou dva: vzácnost (scarcity) a investiční příležitost.

Tím, že se město nalézá na omezené ploše, je „fyzikálně“ dáno, že počet bytů na něm je omezený, ani do výšky se nedá šplhat donekonečna. Každá komodita, kterou nelze vyrobit v neomezeném množství, se stává drahou, dlouhodobě už jen zdražuje. Současně se stává investičním instrumentem — investoři hledají právě věci, jichž je omezené množství, protože v situaci, kdy peněz je vlastně „neomezeně“, představují snad jedinou přetrvávající hodnotu.

Velkoměstské nemovitosti jsou dnes považovány za skvělou a bezpečnou investici, jednu z nejlepších dlouhodobých vůbec, a stahují k sobě gigantická množství peněz, často i z pochybných zdrojů — ruští oligarchové a arabští šejkové vykupují Londýn, čínští pohlaváři zatím v podstatně menší míře Prahu.

Nic proti — ať si bohatí kupují, co chtějí. Ale v momentě, kdy tento privátní zájem zasahuje tak silně do velkoměsta, do onoho proplétajícího se mixu prostoru veřejného a soukromého, to už začíná vadit a je zcela na místě ze strany městských samospráv hledat obranu. A západní města ji — na rozdíl od těch našich — už aktivně a desítky let hledají.

Odpověď, která je nabíledni — „tak ať se víc staví“ — se nejeví jako dostačující. Přetlak, který míří do měst, je tak velký, že znásobíte-li výstavbu, bude právě tak rychle zaplněna nájemci a bude právě tak rychle skoupena investory coby předmět dalšího trvalého zhodnocování. Je jistě pravda, že překotná výstavba může ceny nájmů srazit trochu dolů, stále ale budou velice vysoko — neúnosně vysoko pro lidi s průměrnými či ještě nižšími příjmy, pro seniory, pro rodiny s malými dětmi.

„Gentrifikace“, jak se jev nazývá, vede k tomu, že velkoměsta jsou jen pro bohaté a chudší vrstvy jsou z něj vytlačovány ven, protože si bydlení v metropoli nemohou dovolit. Končí pak někde za periferií města a hodiny dojíždějí za prací, školou či jiným městským životem.

Z ekonomického pohledu pak velkoměsto představuje učebnicový příklad, kdy zisky z kapitálu vítězí nad zisky z výroby, z práce: občan jde bydlet do metropole, kde sice dostane dvojnásobný plat než na periferii, ale polovina z něj okamžitě padne na bydlení. Pokud se rozhodne pro vlastní, pak se zadluží hypotékou, a tedy finančníkovi (vlastníkovi kapitálu) za půjčku v průběhu desítek let zaplatí dvojnásobek, co si půjčil.

Z druhé strany to pak pro vlastníky kapitálu znamená prostinkou cestu k trvalému výnosu bez „hnutí prstem“: jednoduše koupí nemovitost a točí palcem, kumuluje kapitál, který pak může eskalovat do dalšího, ještě většího trvalého výnosu. Peníze tak nezadržitelně a takřka samovolně, jakoby jakousi „finanční gravitací“, putují od nevlastníků kapitálu k vlastníkům kapitálu.

Právě zde je jeden z kořenů nezadržitelně rostoucí nerovnosti ve světě: pokud totiž je „vlastník kapitálu“ tradičním kapitalistou, který něco vyrábí či prodává a zaměstnává na to lidi, pak se s nimi o svůj zisk dělí. Bohatne on a bohatnou i oni. Vlastník nemovitosti se s nikým nedělí: získává jenom on.

Máme tu tedy na jedné straně setrvalý přetlak na stěhování se do měst, na druhé přetrvávající („fyzikální“) vzácnost městského bydlení, máme tu zájmy privátní a veřejné, které jsou v konfliktu. Máme tu na jedné straně občanské svobody — například svobodu podnikání, kam patří i vlastnění nemovitostí a investování do nich — a na druhé straně zhoršení podmínek života pro ty druhé. Máme tu ideální živnou půdu pro zisky z kapitálu, o které se jeho vlastník s nikým nedělí.

Co s tím? To je samozřejmě ta nejtěžší otázka, ale právě proto je potřeba ji diskutovat, a ne „bojovat proti neomarxismu“. A dívat se ven, kde už to nějaké roky zkoušejí, ptát se, co jim to přineslo a co jim to odneslo.

Co to přineslo a co odneslo Vídni, městu s obrovským množstvím obecních bytů, ale současně městu velice zadluženému. Ptát se, co to přináší a co odnáší městům na americkém kontinentě, kde se skutečně „daň z prázdných bytů“ praktikuje, například Vancouveru nebo Orlandu: zda jim to nějak ublížilo a taky komu a čemu to prospělo. Ptát se, jak řeší další evropská města problém gentrifikace. A pak jít cestou, která se osvědčila, s adaptací na místní podmínky.