Prý ještě dva dny háčkovala na schodech. Pak zmizela.

Kam bych šel na jejím místě? Asi na úřad městské části. Děti nemá. Příbuzné také ne. Žila v exilu ve Švédsku, vrátila se kvůli staré matce. Je to víc než pětadvacet let.

Když jí máma umřela, to už bude dobrých patnáct let, byt naplnily kočky. Trochu pila, ale ne tak, že by ji v domě musel někdo překračovat. Kočky smrděly do společné chodby. Byla spíše neoblíbená, přestože by o ní všichni řekli, že je hodná.

Co bych na jejím místě dělal na úřadě městské části? Možná se tam někdy vydám, budu vyprávět její příběh, a pak o tom napíšu. Přijdete tam, vezmete si lístek. Čekáte, až se objeví vaše číslo.

„Dobrý den, nemám kam jít. Vystěhovali mě z bytu.“ Co asi řekne paní úřednice? „Musíte vyplnit tohle. Pak běžte, tady jste na úřadě. Nebo tu někde vidíte palandy?“

Dívali jsme se do katastru. Byt na nové majitele byl převeden před dvěma lety. Dožití si v něm zjevně nevymínila.

„Založil bych agenturu, která by plánovala život takovým lidem. Mají nějaký majetek a rozpadá se jim schopnost postarat se o sebe. To je hrůza, kolik milionářů umírá ve špíně a úplné chudobě.“ Ten, kdo to říkal, kypí mládím a zdravím a v mysli zakládá asi tak čtyři agentury denně. To se to pak radí těm, kdo zeslábli.

Má ale pravdu. Při vhodném ošetření svého bytu mohla paní Z.D. v klidu pochlastávat do smrti a ještě by zbylo například pro nadaci pro kočky pozůstalé po starých alkoholičkách.

Seděla na schodech a háčkovala. Koho dnes zajímá, co se uháčkuje? Kdo by to nosil? Kdo by to nosil, když to navíc určitě smrdělo kočkami?

↗

Snímek bytu z pražské ulice Závěrka, v níž se příběh odehrává, v nabídce realitní kanceláře. Repro DR

Tím háčkováním se paní Z.D. prozradila. Kdo háčkuje, snaží se zachytit, vuzlíkovat se do větší jistoty. „Jsem tady a umím uháčkovat dečky, čepičky, ozdůbky i zvířátka. Hračky, ty jsou fakt in, těšte se. Budou i ponožky a palčáky. Pod rukama mi roste spousta věcí na zimu. Zima uhodí, než se naděješ. Bude tu coby dup.“

Kolik lidí se snaží zachytit, podaří se jim to, jenže snahou vháčkovat se do klidu ztratí všechny síly. Jako když ruce omrznou někomu, kdo už neměl sílu natáhnout si palčáky. Jen teoretický rozdíl a úplně stejný výsledek oproti někomu, kdo žádné palčáky neměl.

Těmi kočkami se prozradila. Projevovala tolik pochopení pro srstnaté bezdomovkyně, co by venku končily pod auty a v parku by zabíjely ptáky.

Pitím se také prozradila. Kdo pije, potřebuje se dostat do bezpečnějšího domova, než je ten, co nabízí svět okolo.

Lidi by neměli takto mizet. Dneska sedí na schodech ona, zítra můžu já. Však se také různými způsoby prozrazuji, že lnu k bezdomovectví. Když to člověk má v sobě, nezbývá mu, než se snažit bezdomovectví celý život odkládat. Být nepraktikujícím bezdomovcem.

Měli jsme se bavit o bezdomovectví, když nám chybělo téma a prožívali jsme léta míjení se na schodech. „Jak se dnes máte, také cítíte krásu dne, kdy je kam složit hlavu? Slyšela jste už o agentuře, která radí nám, nepraktikujícím bezdomovcům?“

Kdybychom se v těch letech, kdy jsme se míjeli na schodech, dokázali bavit o něčem důležitém, mohla paní Z.D. dožít doma. Na druhou stranu, je míjení na schodech určeno k tomu, aby se lidé bavili o tom nejdůležitějším?

Že ubyl rozeznatelný člověk, se kterým jsme se vídali? Ano, lidé s profilem prostě ubývají. Přítomnost těch dalších nebolí. Dům podražil, ani se neohřejí, potáhnou dál.

Vlastně je s podivem, že tu paní Z.D. vydržela tak dlouho. Lidi tu dneska mizí dřív, než se stihnou představit. Natož aby háčkovali.

Text je sentimentální schválně. Už nikoho v životě tak dlouho na schodech vídat nebudu. Tolik mi ho nezbývá. Bylo to na Břevnově, v Praze, byt by stál čtyři miliony.