Současná debata o pražské bytové krizi historikovi připomíná diskusi o veřejném zájmu v bytové otázce, která se v našich zemích odehrávala kolem roku 1908. Tehdy vlivná společenská menšina „pánů domácích“ dominovala diskusi o regulaci bytové spekulace. Dnes tábor „pánů domácích“ tvoří většinu české populace a stejně jako předprvováleční majitelé realit se zdráhají uvažovat, zda omezení bytové spekulace je ve veřejném zájmu.

Progresivní skupina měšťanské inteligence již tehdy za podpory státu etablovala pionýrský systém družstevní a obecně prospěšné bytové výstavby, kterým chtěla narušit monopol dosavadní spekulační privátní bytové výstavby. Za všechny reprezentanty těchto dávných snah jmenujme ředitele Zemské banky Jana Nepomuka Lošťáka a národohospodáře Cyrila Horáčka.

V roce 1917 je ve městech dokonce zavedena státní regulace bytových nájmů, protože cenová spekulace s výší nájmu ohrožovala fungování válečného hospodářství. Což učinila též většina evropských válčících států. Tuto ochranu nájemníků zaváděl Otakar Trnka, český ministr veřejných prací Předlitavské části monarchie.

První republika byla vzorným příkladem regulovaného bytového trhu. Tuto podvázanost dosavadní bytové ekonomiky se republika snažila narovnávat výstavbou v režii obecněprospěšných investorů a posléze i státní podporou soukromých stavebníků malých bytů. Často se zapomíná na fakt, že více než tři pětiny všech bytů v prvorepublikových českých městech postavil obecní, státní a družstevní sektor.

Regulace nájmů u starých bytů (stavěných před rokem 1917) byla považována za jev dočasný a větší byty byly brzy z regulace vypuštěny. Při soukromostavebním boomu 30. let se pak veřejní investoři zaměřili hlavně na výstavbu nejmenších bytů pro ekonomicky nejslabší vrstvy obyvatelstva.

Proč tato stará doba věřila veřejným a obecně prospěšným stavebníkům, že realizace stavby bude hospodárná a bytový majetek bude dobře spravován? Jedním z důvodů je, že tuto politiku zaváděla sama progresivní měšťanská elita, která ji považovala za velmi dobré opatření proti radikalizaci chudších vrstev, které byly bytovou spekulací a bytovou nouzí ohroženy nejvíce. Bytová politika byla pak vzorným příkladem demokratizace společnosti.

Dalším důvodem byla existence osvědčených a důvěryhodných veřejných finančních institucí: regionálních městských spořitelen; z centrálních ústavů pak jmenujme zemskou a hypoteční banku, Státní bytový fond a později i sociální a nemocenské pojišťovny. Tento silný sektor veřejného finančnictví byl hlavním motorem bytové politiky oněch dávných dob.

Státní socialismus po roce 1948 v bytové politice zdánlivě navázal na prvorepublikové snahy. Například vlastnická struktura nově stavěných bytů byla podobná té prvorepublikové. Používal však jiné způsoby financování a organizace výstavby a také přídělovým systémem zcela podvázal bytový trh. Tato deformace vyvrcholila celkovou defraudací veřejné bytové politiky v polistopadovém vývoji.

Zakladatelé prvorepublikové veřejné bytové péče v Československu by se patrně velmi podivili, kdyby zjistili, že domy, které kdysi vybudovali, jsou dnes spolu s většinou veřejného bytového fondu privatizovány. Za všechny jmenujme alespoň Hynka Kubištu, autora prvorepublikových zákonů na podporu stavebního ruchu, architekta veřejné bytové politiky Masarykovy republiky, který svoji kariéru zahájil na již výše zmíněném předlitavském ministerstvu.

Zajímavým příkladem paměťové i instituční kontinuity, která se kdysi plně rozvíjela i u nás, je Rakousko. Přičemž Vídeň, je snad jediná světová metropole, která v současnosti není v cenové krizi nemovitostí. Nyní již v Praze vidíme, jaké plody se sklízí, když se přeruší otevřená diskuse o veřejném zájmu v bytové politice.

Státní socialismus tento veřejný zájem škodlivě hypertrofoval a polistopadový vývoj marginalizoval až do úplného zmrzačení. Odvraťme se tedy od pseudopravicové hysterie ke středoevropské uměřenosti. Je na co navazovat.