Česká Wikipedie ve čtvrtek zhasla. Namísto běžného přístupu k informacím získal uživatel zprávu ohledně chystaného hlasování Evropského parlamentu, které by mělo razantně upravit autorské právo. Internetová encyklopedie vyzývá uživatele k angažovanosti, vyjádření nesouhlasu a odmítnutí připravované právní úpravy. Je současné kapitalistické pojetí vlastnictví slučitelné s boomem informačních technologií?

Celá problematika je poměrně komplexní, protože zahrnuje řadu různých aspektů — od legitimní snahy omezit gigantické digitální monopoly moci jako Facebook či Google přes ideologicky křečovitou potřebu „ochránit soukromé duševní vlastnictví“.

V textu wikipedisté shrnují: „Směrnice přinese nové povinnosti pro webové stránky, které sbírají a organizují zprávy (článek 11) a nutí platformy k proaktivnímu prohledávání všech nahraných materiálů a k automatické blokaci všech potenciálních porušení autorských práv (článek 13). Oba články mohou výrazně ovlivnit svobodu projevu a internetové spolupráce.“ Jako hlavní argument uvádějí, že tvůrci Wikipedie používají zdroje z internetu, jejichž dostupnost by se chystaným zákonem razantně zhoršila.

↗

Úložiště obsahují nejen filmy, seriály, hudbu, programy a hry, ale také obrovské množství naskenované odborné literatury. Grafika Gregordy, WMC

Zdá se, že chystaná úprava by mohla vnést do zažité svobody využívání internetu řadu drsných zádrhelů a omezení. Není žádným tajemstvím, že spousta lidí dohledává zdroje a informace na internetu, přičemž používají mimo jiné různá cloudová úložiště, která v současné době slouží skoro jako zázračný sdílený ráj všeho. Na úložištích totiž najdeme nejen neuvěřitelnou historickou databázi filmů, seriálů, hudby, programů, her, ale také obrovské množství naskenované odborné literatury k nejrůznějším oborům. Tato úložiště tak reálně fungují jako šťavnatý veřejný civilizační statek.

Pro dnešní studenty je běžné pracovat převážně se zdroji, které můžou dohledat na internetu. Efektivita takového vyhledávání je exponenciálně nesrovnatelně větší než docházení do knihoven, půjčování a vracení knih a vytváření zápisků. Jednoduše si veškerou potřebnou literaturu nastahujete do počítače a v případě potřeby okamžitě, kliknutím myši, najdete zdroj, který je třeba ocitovat. Nestane se tak, že potřebnou citaci „nemáte přesně ve výpisku“ a musíte si tak knihu vypůjčit znova. Obzvláště v době zostřeného boje proti plagiátorství se může určitá pochopitelná nechuť dobíhat pro doložení jedné věty do knihovny nepěkně vymstít.

Chystaný restriktivní zákon by nutil platformy k promazávání svých obsahů, tedy i k promazávání většiny sdílené odborné literatury. Chceš si, studente, přečíst odbornou literaturu a aktivně ji používat? Tak holt musíš pěkně do knihovny, knížku si půjčit a doma si ji můžeš nafotit mobilem (neuvěřitelně frustrující proces zahrnující prsty na stránkách, ohnutý hřbet a rozmazané texty, které mobil někdy nepobere). Nezapomeň knížku vrátit, jinak bude pokuta (a exekuce?). Hlavně ji nesmíš sdílet, protože bys porušil posvátné autorské právo.

V současnosti je většina existujících publikací k dispozici ve veřejných knihovnách a každý člověk na ně má teoreticky právo (pomocí meziknihovní výpůjční služby si například může vypůjčit knihu i ze zahraničí). Jaký má tedy onen potní rituál docházky do knihovny smysl?

Ostatně tato záležitost zasahuje do strukturálnějších absurdností současnosti. Naprosto ukázkovým příkladem je současná věda. Ve svých vzletných frázích se definuje jako „nikdy nekončící rozšiřování všelidského poznání“. V praxi, pod tlakem kapitalistického fetiše patentů a zisku, to vypadá tak, že ohromné množství vědeckého poznání lidstva je nepřístupně uzamčena v trezorech různých odborných článků a periodik, pečlivě schovaná ve veřejnosti nedostupných odborných databázích.

Akademici se učí složitým rituálům certifikace a pronikání do databází (ve kterých je často dostupný jenom abstrakt), aby mohli zahájit další nestvůrný boj o získání „originálního textu“. Často se pak stane, že text je k ničemu a sisyfovská práce může začít nanovo. Nic proti píli a houževnatosti akademických pracovníků, ale není to, lehce řečeno, ultrastupidně zbytečné? Nebylo by jednodušší „kliknout a stáhnout“ si vědu, když už je ta věda financovaná z veřejných zdrojů a jejím cílem je rozšiřovat ono obecné poznání lidstva?

Tato utkvělá potřeba lidstva vázat si pásku přes oči je o to grotesknější, o co bezradněji čelíme největším existenčním krizím ve své historii. Mám na mysli samozřejmě klimatickou změnu, ale také očekávaný vznik autonomní superinteligence, jejíž harmonické soužití s lidstvem zdaleka není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát.

V situaci, kdy jsou vyvinuty samoučící se algoritmy neurálních sítí pracující s velkými daty a schopné zázračných kousků dříve nevídaných (například revoluční posun ve strojových překladech Google Translator), se zcela záměrně část vědění zavírá do nedostupných krabiček. Na druhé straně však vesele vznikají nepředstavitelně obrovské centrální databáze — Orwell by nevěřil — našich osobních údajů, ve kterých se tyto sofistikované algoritmy můžou vyřádit.

Za účelem zisku uživatele zcela otevřeně oblbují a užívají přitom výsledky všech psychologických výzkumů o lidské křehké manipulovatelnosti. Z dat zjistíme, kdy se rozjedete s partnerem, říká ve fenomenálním dokumentárním dramatu Brexit — The Uncivil War analytik Cambridge Analytica a symbolicky tak definuje dobu, kterou by snad bylo možno popsat jako digitální postpolitiku.

Ano, je zřejmé, že ve chvíli největších existenčních hrozeb v historii je nutné nejprve olízat botky bůžkovi soukromého vlastnictví. Nebylo by však rozumnější organizovaně propustit všechna (vědecká) data na univerzální cloudy a vytvořit uspořádané databáze? A pokusit se třeba přeprogramovat algoritmus, aby namísto cílevědomého pátrání, zda jsme těhotní, a následného nabízení vhodných těhotenských šatů vytřídil data potřebná k vyvinutí technologií a ekonomických modelů, které by byly v souladu s přežitím?