Byl jsem právě v Mosulu, bývalém severoiráckém hlavním sídle takzvaného Islámského státu, odkud jsem měl za úkol přinést zprávu o dětech, které se poprvé vracejí do školy po třech letech, co ji džihádisté zavřeli. Přemýšlel jsem, jak co nejlépe popsat radost, s níž se děti v tomto zničeném městě vracejí do svých lavic, ve kterých nesměly tak dlouho usednout.

Seděli jsme v restauraci s fotografem, kameramanem a řidičem. Měli jsme se krátce nato vracet zpět do Bagdádu. Ve volné chvilce jsem si v notebooku přečetl článek o debatě, která probíhá v EU a která se týká zamýšlené směrnice o ochranných autorských právech, která se mají vztahovat i na novináře. Tyto informace pro mě nebyly nijak překvapivé.

Po pěti letech, kdy jsem se pohyboval ve válkou roztříštěné Sýrii, kde jsem jen těsně unikl střelám ostřelovačů a frontovým kulkám, jsem přijel do Iráku, od začátku americké invaze v roce 2003 už potřetí.

Za čtyřicet let, co jsem reportérem, pozoruji, jak se počet novinářů v terénu stále snižuje a rizika narůstají. Stále víc jsme cílem útoků a naše výjezdy jsou čím dál dražší. Doba, kdy jsem mohl jít do válečné zóny s fotografem a kameramanem jen v bundě či tričku a s průkazkou v kapse, je dávno pryč. Teď je nepředstavitelné vyrazit bez neprůstřelné vesty, obrněného vozu, někdy také bodyguardů. Je třeba mít pojištění. Kdo to všechno platí? Vydavatel, a není to vůbec málo peněz.

↗

Vyrazit jako novinář do terénu bez neprůstřelné vesty, ochranky a obrněného vozu? Nemožné. A zaplatí to noviny. Foto S. H. Brahim, WMC

A přestože jsou to vydavatelé, kdo zaplatí náklady, aby poslali své novináře do terénu získat spolehlivé, úplné informace a nasadit přitom vlastní životy, zisky nedostávají oni. Shrábnou je internetové platformy, které si berou námi vytvořený obsah, aniž by za něj zaplatili jediný haléř. To je morálně a politicky neospravedlnitelné.

Mnoho mých přátel ukončilo svou práci reportérů kvůli tomu, že jejich vydavatelé skončili nebo si je už dál nemohli dovolit platit. Až do doby, než tito novináři odložili svá pera a kamery, jsme sdíleli společný strach, schovaní za zdí, která se třásla stejně jako my následkem explozí; nepopsatelnou radost, když jsme to dokázali a mohli sdělit světu „pravdu“, kterou jsme spatřili na vlastní oči; neobyčejná setkání s válečnými vůdci obklopenými po zuby ozbrojenými strážci, kteří se usmívali, pohrávali si s pistolemi nebo noži a pozorovali nás, jak pokládáme jejich šéfovi otázky; zoufalý smutek tváří v tvář malátným civilistům uvězněným uvnitř konfliktu, matkám marně bránícím své děti před výstřely, které se zarývaly do zdí přístřešku, pod nímž našly dočasné útočiště.

Média si prošla hezky dlouhou řadou problémů ještě předtím, než na své finanční vyčerpání zareagovala. Ze začátku však bojovala spíše s následky než s příčinou. Propouštěla takové množství zaměstnanců, že to hraničilo s absurditou. Teď se dožadují svých práv, aby mohla dále přinášet zprávy o dění ve světě. Chtějí, aby ti, kdo produkují mediální obsah, ať už umělci, nebo novináři, měli podíl na zisku, který z něj plyne. To je obsahem ochranných práv.

Neměli bychom se už dál nechat krmit lží rozšiřovanou společnostmi Google a Facebook, že zmíněná evropská direktiva ošetřující tato práva ohrozí bezplatný přístup na internet pro jeho uživatele. Přístup na internet bude zdarma i dál, protože internetové korporace, které nyní využívají mediální obsah bez toho, aby za něj platily, si mohou tyto náklady vykompenzovat i bez toho, že budou kasírovat uživatele.

Obtížné? Nemožné? Ale vůbec ne. Facebook vydělal v roce 2017 16 miliard dolarů a Alphabet (společnost zastřešující Google) 12 miliard. Ze svých zisků prostě jen zaplatí poplatek. Média budou moci přežít a internetoví titáni, kteří deklarují svou podporu diverzity a svobody tisku, na ni budou skutečně přispívat.

Jsem přesvědčen, že europoslanci, kteří se nechali vlivem lobbingu uvést v omyl, nyní chápou, že nehrozí konec bezplatného přístupu na internet. V sázce je zato svoboda tisku, protože pokud noviny nebudou mít novináře, o svobodě (již podporují politici napříč spektrem) nemůže být řeč.

Mnohokrát jsem se octl tváří v tvář lidem v obležení, izolovaným a bezbranným, kteří mi říkali: „Řekněte světu, co jste tu viděl. Třeba nám pak někdo pomůže.“ Měl jsem jim říct, „Kdepak, nedělejte si iluze. My jsme poslední novináři, pak už nikdo nepřijde, protože nejsou peníze“?

Mějme na paměti, že Facebook ani Google nezaměstnává žádné novináře a neprodukuje žádný obsah. Dostávají ale peníze za reklamu spojenou s obsahem psaným novináři.

Den za dnem novináři zkoumají všechny aspekty dění kolem sebe, aby o nich mohli informovat občany. Ti nejodvážnější a nejtalentovanější z nich dostávají každý rok ceny. Nemůžeme dovolit, aby byli obíráni o to, co jim právem náleží, až do chvíle, kdy už nezbyde nikdo, kdo bude schopen přinášet informace z terénu.

Nyní je čas přistoupit k činům. Evropský parlament musí hromadně hlasovat pro ochranná práva, aby zachoval demokracii a žurnalistiku, která je jedním z jejích nejdůležitějších symbolů.

Text War reporters like me will cease to exist if the web giants aren’t stopped vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložila Míla Zemanová Palánová.