Byl jsem právě v Mosulu, bývalém severoiráckém hlavním sídle takzvaného Islámského státu, odkud jsem měl za úkol přinést zprávu o dětech, které se poprvé vracejí do školy po třech letech, co ji džihádisté zavřeli. Přemýšlel jsem, jak co nejlépe popsat radost, s níž se děti v tomto zničeném městě vracejí do svých lavic, ve kterých nesměly tak dlouho usednout.

Seděli jsme v restauraci s fotografem, kameramanem a řidičem. Měli jsme se krátce nato vracet zpět do Bagdádu. Ve volné chvilce jsem si v notebooku přečetl článek o debatě, která probíhá v EU a která se týká zamýšlené směrnice o ochranných autorských právech, která se mají vztahovat i na novináře. Tyto informace pro mě nebyly nijak překvapivé.

Po pěti letech, kdy jsem se pohyboval ve válkou roztříštěné Sýrii, kde jsem jen těsně unikl střelám ostřelovačů a frontovým kulkám, jsem přijel do Iráku, od začátku americké invaze v roce 2003 už potřetí.

Za čtyřicet let, co jsem reportérem, pozoruji, jak se počet novinářů v terénu stále snižuje a rizika narůstají. Stále víc jsme cílem útoků a naše výjezdy jsou čím dál dražší. Doba, kdy jsem mohl jít do válečné zóny s fotografem a kameramanem jen v bundě či tričku a s průkazkou v kapse, je dávno pryč. Teď je nepředstavitelné vyrazit bez neprůstřelné vesty, obrněného vozu, někdy také bodyguardů. Je třeba mít pojištění. Kdo to všechno platí? Vydavatel, a není to vůbec málo peněz.