Čím je tedy liberalismus, o kterém tady chceme mluvit? ptá se britský socialista a člen Labouristické strany Harold Laski v roce 1936 a hned si odpovídá: téměř od začátku své historie se [liberalismus] snažil omezit hranice politické autority, zredukovat činnost státu do rámce ústavních principů; tudíž se snažil, a to velice důsledně, objevit systém fundamentálních práv, do nichž stát nemůže zasahovat. Ale při provozování těchto práv byl naléhavější a důmyslnější v jejích uplatňování za účelem obhájení vlastnických zájmů než […] za účelem ochrany těch, kteří nemají nic kromě své pracovní síly.

Laski dále pokračuje, že liberalismus není jenom doktrína, ale společenská nálada, zvyk mysli, který propaguje svobodu a snaží se odpoutat od privilegií daných rodem nebo vyznáním. Na svém počátku byla tato nálada natolik kritická, že vedla k revolucím a převratům nejenom v politice, ale i ve filosofii a vědě. Dnes už takovou kritickou kapacitu nemá, ale stále slouží k reprodukci mantry o bezpodmínečné ochraně soukromého vlastnictví ve světě, v němž má liberalismus pro ty, co z vlastnictví neprofitují, úplně jiný význam, a proto společenskou náladu „svobody“ nesdílejí.

Příkladem toho je obchod s chudobou provozovaný na úkor těch nejchudších. Když jsou v liberalismu fundamentální práva plynoucí z negativního pojetí svobody (svoboda vylučující zasahování) definována vlastnictvím, pak ti, co nevlastní, nejsou svobodní. Abstraktní pojetí svobody jim nepřináší skutečné možnosti: faktická absence zdrojů k jednání nemůže být napravena pouhým předpokladem, že v liberální demokracii má každý právo na svobodu.

Potenciální a skutečná možnost není jedno a totéž. Právo na nezasahování pro nemajetné se tím pádem stává skutečnou ne-možností činu a musí být předmětem nápravy ze strany státu (ti, co nevlastní, dostanou pomoc). Samo uvažování o ideálu svobody pak přestává mít smysl, důležitosti nabývá uplatňování tohoto ideálu v praxi.