Čím je tedy liberalismus, o kterém tady chceme mluvit? ptá se britský socialista a člen Labouristické strany Harold Laski v roce 1936 a hned si odpovídá: téměř od začátku své historie se [liberalismus] snažil omezit hranice politické autority, zredukovat činnost státu do rámce ústavních principů; tudíž se snažil, a to velice důsledně, objevit systém fundamentálních práv, do nichž stát nemůže zasahovat. Ale při provozování těchto práv byl naléhavější a důmyslnější v jejích uplatňování za účelem obhájení vlastnických zájmů než […] za účelem ochrany těch, kteří nemají nic kromě své pracovní síly.

Laski dále pokračuje, že liberalismus není jenom doktrína, ale společenská nálada, zvyk mysli, který propaguje svobodu a snaží se odpoutat od privilegií daných rodem nebo vyznáním. Na svém počátku byla tato nálada natolik kritická, že vedla k revolucím a převratům nejenom v politice, ale i ve filosofii a vědě. Dnes už takovou kritickou kapacitu nemá, ale stále slouží k reprodukci mantry o bezpodmínečné ochraně soukromého vlastnictví ve světě, v němž má liberalismus pro ty, co z vlastnictví neprofitují, úplně jiný význam, a proto společenskou náladu „svobody“ nesdílejí.

Příkladem toho je obchod s chudobou provozovaný na úkor těch nejchudších. Když jsou v liberalismu fundamentální práva plynoucí z negativního pojetí svobody (svoboda vylučující zasahování) definována vlastnictvím, pak ti, co nevlastní, nejsou svobodní. Abstraktní pojetí svobody jim nepřináší skutečné možnosti: faktická absence zdrojů k jednání nemůže být napravena pouhým předpokladem, že v liberální demokracii má každý právo na svobodu.

Potenciální a skutečná možnost není jedno a totéž. Právo na nezasahování pro nemajetné se tím pádem stává skutečnou ne-možností činu a musí být předmětem nápravy ze strany státu (ti, co nevlastní, dostanou pomoc). Samo uvažování o ideálu svobody pak přestává mít smysl, důležitosti nabývá uplatňování tohoto ideálu v praxi.

Další možnosti

Místo dogmatického uvažování o tom, že squateři mohou někomu obsadit byt, musíme uvažovat o tom, zda je vlastnictví jedinou formou vztahu k městskému prostoru. Neznamená to, že osobní vlastnictví musí být zrušeno, ale že mezi plně osobním a plně sdíleným může existovat celá řada možností (rozdíl mezi soukromým a osobním vlastnictvím je podstatný, ale v toto chvíli se mu nebudu věnovat).

V urbánním prostoru může existovat komunitní bydlení, společně sdílené prostory, sociální centra, družstevní byty a kavárny, veřejná místa přístupná skutečně všem. Souhrnně je lze nazvat „urban commons“. Taková místa napomáhají prosazování svobod, které nejsou svázané slabinou liberalismu, popsanou Laskim.

Je potřeba si také uvědomit, že vlastnictví státu není to samé co vlastnictví osobní nebo soukromé. Veřejné vlastnictví (public property) se liší od soukromého tím, že většinou k němu máme otevřený přistup (kdežto k soukromému vlastnictví takový přistup nemáme). Rozhodovat o takovém vlastnictví ovšem občané mohou jenom do omezené míry, což ukazuje nejen případ Kliniky, ale celkově vývoj urbánního prostoru, do kterého mohou developeři a majetní občané zasahovat ve větší míře než nemajetní.

Jak opakovaně ukazuje americký filosof Michael Hardt, alternativa mezi soukromým a veřejným je falešná, protože osobní/veřejné není dichotomie, jsou to opačné body škály. Hardt přitom odsuzuje veřejné vlastnictví (v podobě návratu ke keynesiánství) jako řešení problému privatizace služeb a statků, protože takové vlastnictví stojí stejně jako soukromé na hierarchii a vyloučení — například omezení přístupu členstvím v politické komunitě nebo občanstvím.

To je tedy argument proti levicí podsouvanému „znárodnění“. Veřejné vlastnictví není podle Hardta vhodnou alternativou. Spravedlivé řešení může být takové, které zahrnuje možnost demokratického managementu a otevřeného přístupu, což stát jako vlastník nemůže zaručit.

Pružnost sociálních institucí

Základem liberální demokracie není jenom určitý druh vlastnictví, ale také pluralita včetně plurality urbánních vztahů. Tato pluralita může být vyjádřena v zákonu, který se dokáže přizpůsobit nové neoliberální realitě, překonat sociální nerovnost plynoucí z nerovnosti majetkové a je schopný inkorporovat kritiku. Aby se změnil zákon, je potřeba pružných a inkluzivních sociálních institucí schopných rychle reagovat na změny společenských nálad.

Na rozdíl od institucí fungujících v režimu ochrany statu quo, které neumožňují kooptaci nové sociální, ekonomické a politické reality, inkluzivní instituce dokážou pojmout nové urbánní jevy pomocí legislativních změn, čímž prokážou prvky skutečné demokratičnosti. Francouzský sociolog Luc Boltanski považuje kritiku za základ fungování demokracie a schopnost institucí inkorporovat kritiku za základní charakteristiku pro jejich přežití (tím mimo jiné vysvětluje odolnost kapitalismu).

Za příklad pružných institucí může sloužit Nizozemsko, které rozhodnutím nejvyššího soudu v roce 1971 dekriminalizovalo squatting, a tím pomohlo studentům a rodinám hledajícím bydlení setrvat v obsazených budovách. Nenabývali práva vlastnictví, ale bez jejich vůle nikdo do squatu nemohl vstoupit.

V roce 1978 neprošel návrh antisquaterského zákona, protože squateři měli podporu církve. Podniky veřejných služeb neměly problém s připojením squatů k vodě a elektřině. Amsterdamská místní správa (i když jednou poslala na squat v ulici Vondelstraat tank, squat ale následně legalizovala) tak řešila situaci, kdy nebyla schopna zvládnout rostoucí množství nevyužitých budov a zároveň rychle narůstající počty lidi, kteří neměli kde bydlet.

V roce 1984 Nizozemsko uznalo squatting budovy prázdné méně než jeden rok za nelegální a v roce 2010 plně podlehlo neoliberální ideologii. Jakýkoli squatting prohlásilo za nelegální a místo skutečných možností se vrátilo na rovinu abstraktních svobod. Nizozemský příběh přesto ukazuje, že squatting není nic esenciálně nelegitimního a že dlouho opuštěné budovy lze v období krize bydlení využít ve prospěch nemajetných za pomoci demokratických institucionálních rámců.