Přednedávnem jsem si poprvé v životě koupil chytrý mobil. Vzdoroval jsem dlouho, nechtělo se mi opustit tlačítkové přístroje. Kromě tlačítkové nostalgie jsem měl taky před očima varovný příklad jedinců, přikovaných pohledem k maličké obrazovce a totálně nevnímajících ostatní svět. Ale nakonec jsem neodolal a kouzlu té chytré placičky podlehl. A bylo to zajímavé.

Uvědomil jsem si, že chytrý mobil je opravdu chytrý. A opravdu hodně toho umí. Což má, jako u všeho na světě, dvě strany. Například taková komunikační aplikace WhatsApp; sice zřejmě sehrála neblahou roli před posledními prezidentskými brazilskými volbami při efektivním masovém ohlupování voličů, ale nic naplat, na dorozumívání se a sdílení s přáteli a rodinnými příslušníky, zejména těmi na druhém konci světa, je to nástroj prostě báječný.

Nebo hudební služba Spotify, která za pár korun nabízí prakticky neomezený výběr hudby. A tu, která se zrovna líbí, servíruje přímo na míru a na jméno. Skoro jako by někde v digitálním ústředí seděl osobní dýdžej, který nemá na práci nic jiného než sestavovat výběr hudby pro jednoho konkrétního uživatele. Pro mě. Každému je milé, když je něco určeno jemu osobně. A že ten osobní výběr provádí algoritmus, a ne živý člověk, je co do výsledku nakonec jedno.

Jistě, je to stejný princip jako u reklamy na internetových stránkách, která vyskakuje každému cíleně podle toho, co zrovna v poslední době kupoval nebo vyhledával. Jistě, motivací pro takový osobní přístup není žádná sympatie, ale mrzký zisk. Uživatel hudební služby je zdroj stálého zisku, uživatel internetu je lovná zvěř, na kterou líčí obchodníci stále rafinovanější pasti. A lovná zvěř se dává chytit dobrovolně, protože ji to baví.

Různých aplikací na chytré mobily je už tolik, že pokrývají skoro všechny oblasti života. Nabídnou spojení s těmi nejbližšími, vybírají hudbu, počítají kroky. Další budou jistě přibývat. S tím cílem, aby člověk mohl opravdu „žít ve svém mobilu“ a přitom se ani na okamžik nenudil. Štastný, od světa kompletně odtržený a virtualizovaný uživatel. Temná vize jako z Matrixu. Nebo snad ne?

Snažím se představit si, jaký vztah k chytrým mobilům (nebo jejich případným ještě chytřejším potomkům) bude mít moje teď pětiletá dcera. Pro ni bude chytrý přístroj něčím úplně běžným a přirozeným, bude ho ovládat naprosto spontánně a bravurně. Zároveň pro ni bude, doufám, zcela absurdní a směšná představa, že by virtuální inteligence bezezbytku nahradila obyčejnou mezilidskou komunikaci. Mobil je přece mobil, a pohlazení pohlazení, ne?

Myslím dokonce, že ona a její generace bude mít k chytrým přístrojům lepší a zralejší, možná paradoxně i svobodnější vztah než my dnes, fascinovaní chytrými udělátky jako něčím novým a revolučním. Dívali jsme se spolu z Karlova mostu na novoroční ohňostroj. Byl opravdu působivý, škoda jen, že si tolik lidí rachejtle natáčelo a fotilo. Na obrazovečkách mobilů byly vidět vybledlé, mrňavé odrazy toho barevného hýření.

Možná je to přehnaný optimismus, ale opravdu věřím, že v budoucnu si lidé budou limitů umělé inteligence vědomi lépe než my dnes. Možná proto, že ji budou lépe znát, zručněji ovládat, všestranněji využívat. A zároveň zůstanou lidmi. Budou vědět, že nic virtuálního nenahradí pohled vlastníma očima, zvuk živého lidského hlasu, dotek a pohlazení.

Nechci v žádném případě podceňovat negativní stránky závislosti na moderních technologiích, které z mnoha lidí činí zajatce ve virtuálním světě. Je jich mnoho a stojí za vážnou úvahu, například o tom, nakolik stálý život s mobilem nebo počítačem mění způsob vnímání, přijímání informací, soustředění. O tom, nakolik se vzdáváme soukromí a ochotně poskytujeme i citlivé informace doslova komukoli. Nebo o tom, do jaké míry sociální sítě „desocializují“ člověka, jak se ukazuje v nesčetných diskusích na Facebooku a jinde.

S vědomím všech těchto rizik a úskalí budu se na moderní technologie a jejich symbol, chytrý mobil, dívat méně apokalypticky a s větší důvěrou. A ani pohled na cestující přikované k displejům svých mobilů už mě nebude tak znepokojovat. Občas si totiž mobil vytáhnu taky. Ale jen občas, jinak většinou vytahuji starou dobrou papírovou knihu. Mobil je mobil a knížka je knížka, to je přece jasné.