„Tiskový mluvčí je někdo, kdo je pověřen mluvit jménem instituce. Jeho úkolem je zabezpečit a udržovat kontakt s veřejností prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Dále musí informovat o stanoviscích a zásadních krocích instituce, obhajovat její činnost a minimalizovat škody ve veřejném mínění při prezentaci nepříznivých zpráv,“ toliko říká česká Wikipedie k tomu, k čemu je, respektive k čemu by být měl takový tiskový mluvčí.

Definice je to dlouhá, poněkud kostrbatá a každý, kdo si alespoň základně osvojil umění čtení a porozumění psanému textu, si může říct, že význam sousloví tiskový mluvčí chápe: Vždyť je to ten, který mluví s tiskem a médii všeho druhu. Jenže poměry, v nichž žijeme, prostému chápání věcí nepřejí. Pojmy se vzpírají svým původním významům. Budoucností se zhusta rozumí zpátečnictví. Svobodou slova rasistické výlevy. A solidaritou sociální exkluze.

Nelze se proto divit, že ani tiskový mluvčí již není tím, kým ještě nedávno býval. Z člověka, jenž se živil komunikací, se stalo živé zpodobnění titulu slavného válčeného filmu Otokara Vávry inspirovaného povídkami Jana Drdy. Tiskový mluvčí dnes nemluví, mlčení je jeho denním chlebem. Kontakt s ním veden touhou domoci se nějaké informace přináší leda zklamání, pocit marnosti a dobře odpovídá přesvědčení, že lidská existence je veskrze zbytečné lopocení, jež postrádá hlubšího smyslu.

↗

Průměrného tiskového mluvčího by mohl nahradit prostý záznamník s pěknou uvítací melodií a odkazem na příslušnou mailovou adresu. Grafika Pxhere

Styk s tiskovým mluvčím obvykle probíhá podle stejného scénáře. Člověk se představí, položí otázku a občas se dá i do vysvětlování, proč by na ni chtěl znát odpověď. Právě v tomto okamžiku je přerušen větou, jež si ani v nejmenším nezadá s Okamurovou průpovídkou: „A co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů.“ Tiskový mluvčí totiž místo odpovědi přispěchá se strojově vysoustruženou formulkou: „Pošlete mi to do mailu, jo?“

Jistě, nikdo nemůže vědět všechno. Leckterá problematika je složitá, její srozumitelné vyložení si žádá čas a konzultaci s odborníky. Případně se člověku rozmluva zkrátka nehodí, protože pospíchá na záchod. Ale průměrný tiskový mluvčí se zpravidla není schopen vypořádat ani s jednoduchým dotazem a lze se důvodně domnívat, že by naučenou větou ukončil i zcela neškodnou debatu o tom, zda venku právě sněží, nebo svítí sluníčko.

Na mysl se proto vkrádá podezření, zda se práce tiskového mluvčího jako spousty dalších povolání historicky nepřežila. Antouškové, kteří z ulic odklízeli uhynulá těla zvířat, ostatně vymizeli před drahnou dobou. Drátenictví upadlo v polovině dvacátého století, byvše vytlačeno průmyslovou výrobou. A s rozvojem vědy a techniky odzvonilo i kalkantům, již šlapáním na měchy vháněli vzduch do kostelních varhan. Tak proč by i tiskového mluvčího nemohl nahradit prostý záznamník s pěknou uvítací melodií a odkazem na příslušnou mailovou adresu?

Frustrace z neplodného potýkání se s tiskovými mluvčími by ovšem neměla vyústit v přesvědčení, že je třeba s nimi zúčtovat jako s třídou.

Moderní společnosti se bez nich — a informací, které mají zprostředkovávat — neobejdou. Neobejdou se bez nich ani instituce, jež je zaměstnávají. Lidé mají právo znát opovědi na obsah, příčiny i souvislosti jejich činnosti, aby se mohli jako občané kompetentně rozhodovat — a mluvčí ve státní správě jsou nakonec rovněž těmi, které si platí z daní. Ministerstva, úřady a rozličné podniky potřebují někoho, kdo popravdě vysvětlí, co se chystá, aby se nerozmáhalo přesvědčení, že je svět za vlastními zdmi ani trochu nezajímá.

Dnešní všudypřítomné selhávání tiskových mluvčích proto škodí společnosti jako celku. Jejich neochota cokoliv říct, případně zvyk obsah sděleného důkladně zamlžit podrývá důvěru v instituce i média, jež musí s předkládanými parodiemi na informace pracovat. Za zvláště varovné lze považovat, že ono selhávání se zhusta vyjevuje i na straně státu, který by měl hájit veřejný zájem. Jakoby se stále nepodařilo zaplašit představu, že stát je opozicí vůči lidu. Jakoby si i on sám myslel, že je třeba se před lidmi skrývat. A poskytovat jim jen přežvýkanou a upravenou vlastní verzi polopravdy.