Kvalitních a pravdivých reportáží v německých médiích týdně vyjdou desítky. V reportáži je povolen osobní rukopis a respektuje se, když autorky a autoři chrání nebo v textu zamlžují své zdroje. Není úplně jednoduché přijít na to, že se v reportáži lže.

Německý týdeník Der Spiegel s mnohoslovnou lítostí a několika kbelíky popela na vlastní hlavu zveřejnil, že třiatřicetiletý velmi talentovaný reportér Claas Relotius ve svých textech tištěných ve Spiegelu švindloval. Psal o věcech, které se nestaly, vkládal lidem do úst věty, které neřekli, část postav existovala jen v jeho fantazii.

Pro německý mediální provoz je událost nepříjemná hned z několika důvodů. Relotius za své reportáže dostal řadu prestižních cen, takže v podstatě zesměšnil a společensky snížil ty, kdo mu je dali.

Druhá nepříjemnost je horší. Seriozní tisk v celém západním světě na jedné straně slábne, na druhé straně křičí na výrobce účelových smyšlenek. V politice seriozní tisk jede slalom mezi egomany a autokraty.

No, a najednou se výrobce smyšlenek objeví v jednom z nejprestižnějších médií západu. Kdyby ho tam alespoň poslal Putin. Ale ten mladý muž z Hamburku asi lhal, hlavně protože mu to psalo, dělalo mu dobře sbírat ceny, a možná také potřeboval zaplatit nájem.

Bejvávali redaktoři

Ve své sebekritice Der Spiegel slibuje, že založí Komitee, čili výbor, který „obrátí každý kámen“. Jako starší muž, který v letošním roce převozil určitě dva tisíce koleček kamení nebo zeminy, musím vyznat, že se Spiegelu o žádný výbor neprosím. Pokusím se zdůvodnit, proč.

Zprostředkovaná mediální paměť mi sahá k Havlíčkovi Borovskému, ale ne k detailní znalosti jiných než hodně vybraných médií devatenáctého století. První republika už je na tom lépe. Šedesátá léta, a Pražské jaro zvláště, znám z mnoha a mnoha hodin vyprávění těch, kdo to zažili. Německý mediální provoz z vyprávění možná o něco kratších a hutnějších, ale také od počátku sedmdesátých let.

Vyprávění, které se mi doneslo, praví, že až do raných osmdesátých let minulého století na Západě a v šedesátých letech chvilku u nás existovali redaktoři. Do redakce chodili, kdy se jim zlíbilo, byli to v drtivé většině muži, přes den kouřili, večer si dali něco ostřejšího. Měli čas číst a bavili se s těmi, kdo dělali politiku.

Těšili se autoritě, o které bychom dnes řekli, že byla tak velká, že nemohla být zasloužená. Byli placeni tak, že bychom dnes řekli, že to absolutně neodpovídalo jejich výkonu. Byli v pohodě. Jako jejich psaní. Dodnes se to dá číst.

Dneska jsou mana-žeři/žerky

Der Spiegel jako něco, co je mi docela blízké, vnímám někdy od poloviny devadesátých let. Za tu dobu se po větších a menších krocích proměnila grafika i struktura textů. Páteřní text ve Spiegelu dnes píše i přes deset lidí a text podle toho při vší nesporné kvalitě vypadá.

Je sešitý z částí a my, kdo jsme někdy řádili v textech kolegů, cítíme, že tady to pokračovalo, ale musel se kousek ukousnout a nahradit oslím můstkem k pokračování, které psal někdo, kdo umí psát méně, než ten nebo ta předtím, i když text nakonec někdo poctivě přežehlil. Všechna seriozní média dnes mají rozsáhlé týmy těch, kdo dělají rešerše na internetu, ve všech seriozních médiích má velký vliv manažersko-marketingové oddělení, které sleduje kliky ve webové verzi a zprávami o nich ovlivňuje, co se píše.

Když tedy budoucí šéfredaktor týdeníku Der Spiegel a jeho zástupce slibují, že „obrátí každý kámen“, mám z toho větší osypky, než z jednoho lháře. Každý kámen se totiž v médiích obvykle obrací tak, že se v nekřesťanský ranní čas nažene do práce stádo veskrze prekérně placených lidí do osmadvaceti, kteří vejrají do obrazovek a zkoumají pravdu.

Estébáci proti nim byli v disciplině nalezení a zpracování informace čučkaři. Tito mladí lidé za sebou často mají dlouhé praktikum někde, vládnou několika jazyky, do pětatřiceti se nechávají vydržovat od rodičů, protože jim víceméně nic jiného nezbývá, a i s několika diplomy vykazují znaky poloviční gramotnosti.

Kdo by se pak divil, že se jeden mladý muž s talentem chtěl za každou cenu vyhrabat na vyšší palubu, vstávat později a zažít svých pár minut slávy. Přeháním schválně.

Je seriozní, protože je seriozní

Slovo „lžimédia“ patří ke standardní výbavě dnešních německých skoro-fašounů. Der Spiegel nemůže sám říct, že věrohodnost médií nestojí a nepadá s jedním lhářem, a nepadla by dokonce ani s padesáti sedmilháři. Prostě je potřeba věřit týdeníku, co si říká Spiegel/zrcadlo, že zkresluje, jak nejméně umí.

Protože v médiích to nefunguje jako před zrcadlem, před které si stoupnete, a ono zrcadlí. Zrcadlo skutečnosti se v médiu sestavuje z pečlivě vybraných kaménků, z nichž vzniká skutečnosti co nejbližší obraz.

Média ještě před příchodem počítačové éry zjistila, že osobní ručení redaktorů, kteří platí za autority, už nestačí. Nebo že tyto produkčně hubené autority nezaplatí, ale to vyjde v konečném efektu nastejno.

Selhání se stalo u reportáže, u zbytkového žánru s osobním ručením. Mám tento žánr natolik rád, že klidně risknu, že mě občas někdo povodí za nos. Zvláště když se pak médium, které lež odhalí, tak pěkně omluví.

U článku, který píše deset lidí, a další jim pomáhají, a do toho se čtou zprávy agentur, je pravděpodobnost lži podstatně menší. Osobní odpovědnost velká světová seriozní média už dávno nahradila odpovědností kolektivní. A my, kdo si z těchto médií děláme obrázek o světě, včetně našeho vlastního dvorku, z tohoto stavu těžíme.

Seriozní média prostě stále existují. Fašisté křepčí nad selháním člověka jménem Claas Relotius, protože cítí konec seriozní žurnalistiky. To je ideální příležitost na sváteční chvilku demagogie: Spiegel je seriozní, protože je seriozní.

Hlavní obavu mám o to, aby texty z dnešní produkce šly také číst za dvacet, čtyřicet let, jako když je psali ti muži, kteří moc nepracovali, hodně četli, kouřili, povídali si, a večer si dali něco ostřejšího. Všichni tihle hoši se určitě z mediálního nebe diví, proč seriozní média vypadají kvůli jednomu maníkovi jako na pokraji infarktu.