Kvalitních a pravdivých reportáží v německých médiích týdně vyjdou desítky. V reportáži je povolen osobní rukopis a respektuje se, když autorky a autoři chrání nebo v textu zamlžují své zdroje. Není úplně jednoduché přijít na to, že se v reportáži lže.

Německý týdeník Der Spiegel s mnohoslovnou lítostí a několika kbelíky popela na vlastní hlavu zveřejnil, že třiatřicetiletý velmi talentovaný reportér Claas Relotius ve svých textech tištěných ve Spiegelu švindloval. Psal o věcech, které se nestaly, vkládal lidem do úst věty, které neřekli, část postav existovala jen v jeho fantazii.

Pro německý mediální provoz je událost nepříjemná hned z několika důvodů. Relotius za své reportáže dostal řadu prestižních cen, takže v podstatě zesměšnil a společensky snížil ty, kdo mu je dali.

↗

Claas Relotius dostal řadu prestižních cen. Dopouštěl se podvodů v rozsahu, který si nikdo nedokázal představit. Byl ale jen vadou v systému, nikoli vadou systému. A je důležité, aby jeho případem už tak těžce zkoušená seriozní média neutrpěla. Repro DR

Druhá nepříjemnost je horší. Seriozní tisk v celém západním světě na jedné straně slábne, na druhé straně křičí na výrobce účelových smyšlenek. V politice seriozní tisk jede slalom mezi egomany a autokraty.

No, a najednou se výrobce smyšlenek objeví v jednom z nejprestižnějších médií západu. Kdyby ho tam alespoň poslal Putin. Ale ten mladý muž z Hamburku asi lhal, hlavně protože mu to psalo, dělalo mu dobře sbírat ceny, a možná také potřeboval zaplatit nájem.

Bejvávali redaktoři