V České republice klesá počet rodičů, kteří nechávají očkovat své děti. Vakcínu proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím dostalo podle posledních údajů 83 procent dětí. Náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula viní z poklesu „informace na sociálních sítích“, server ČT 24 píše dokonce i v titulku o „rodičích, kteří věří mýtům o škodlivosti očkování“.

Jsme svědky nikam nevedoucího obviňování namísto snahy alespoň něco napravit. Nápravou přitom nemyslím zdravotnický informační portál, který připravuje Roman Prymula. Skutečná náprava bude náročnější a bude muset zasáhnout i do dalších agend ministerstva zdravotnictví. Snesme se z ministerských výšin a představme si, jak vypadá cesta čerstvých rodičů českým zdravotnickým systémem a jaký může mít dopad na jejich důvěru vůči státu.

Na uvítanou dostanou jasný signál, že porod je českým systémem podporovaný jedině a pouze v porodnici, která ovšem občas více než důvěryhodné porodnické zařízení fungující podle moderních trendů připomíná pásovou výrobu. Porodních domů je v Německu 116, v Rakousku 13, ve Francii 9, v Anglii 60 a v České republice v roce 2018 rovná nula. Pokud si představujete cokoli jiného než továrnu na děti, čeká vás velké množství provozních a finančních překážek.

Přitom i Evropský soud pro lidská práva svým rozsudkem potvrdil, že ženy mají právo na svobodnou volbu místa porodu a právo, aby pro tuto volbu byly vytvořeny právní a institucionální podmínky.

Když se smíříte se stavem věci a navštívíte spádovou porodnici, v některých se dozvíte, že po porodu novorozeně zcela běžně separují od matky. Klinická psycholožka Michaela Mrowetz zjistila, že u 1341 zkoumaných porodů byla pouze třetina matek v prvních dvou hodinách po porodu v bezprostředním kontaktu s dítětem. Doporučením Světové zdravotnické organizace navzdory.

↗

Je opravdu nutné očkovat kojence z nerizikových skupin proti žloutence typu B? Raději se neptejte. Foto Pixnio

Když jsou dítěti tři měsíce, čeká ho podle oficiálního kalendáře očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, dětské obrně, haemophilu influanzae a pozor, také žloutence typu B. Na otázku proč, když nikdo v rodině žloutenku B neměl a představa, že by mohlo dojít k přenosu viru od třetích osob na tříměsíční dítě krví, spermatem či poševním výměškem, je poněkud křečovitá, uspokojivá odpověď nezazní.

Toto plošné očkování proti žloutence B bylo zavedeno v rozporu s doporučeními oborové komise v roce 1995. Ta konstatovala, že cílené očkování novorozenců pozitivních matek má velmi dobrý efekt a „lépe a levněji zajišťuje ochranu rizikové skupiny novorozenců před chronickým jaterním onemocněním než plošné očkování, a není tedy vhodné zavádět pravidelné očkování novorozencům v našem státě.“

Pokud patříte ke šťastnější menšině v tomto státě, můžete sáhnout hlouběji do kapsy a zaplatit 2400 korun za vakcínu Pediacel, z níž je žloutenka B vynechána, a proti žloutence očkovat až v době, kdy to bude aktuální. I v tomto případě se ale můžete setkat jako rodiče se stigmatizací, ačkoli prokazatelně nepatříte k obávaným „odmítačům“.

Následuje povinná vakcína Priorix proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. O příbalový leták se složením vakcíny a vedlejšími účinky si je nutno extra říct, není automatické, že ho dostanete. Zarděnky jsou nebezpečné pro dívky, příušnice pro chlapce. Vakcína se nicméně aplikuje v jednom celku. Rozdělená varianta v České republice neexistuje. Bylo by to také zbytečně levné řešení, očkovat dívky jen proti zarděnkám a spalničkám a chlapce jen proti příušnicím a spalničkám? Když se odvážíte zeptat, jste opět za „nebezpečné odmítače“.

Důvěra ve stát je definitivně narušena, když dítě nevezmou do mateřské školy jen proto, že jste odložili aplikaci jedné z těchto vakcín třeba jen o rok a zároveň jste ani nepřekročili horní hranici danou vyhláškou ministerstva zdravotnictví. V tu chvíli jste vyčleněni i z hlavního vzdělávacího proudu. Je jasné, jaký efekt to bude mít na společenskou soudržnost v budoucnosti. Stojí to státu za to?

Klesající míra proočkovanosti je důkazem, že současná represivní očkovací politika je nefunkční. Na tahu je nyní ministerstvo zdravotnictví, které má jen dvě možnosti. Buď se vydá cestou ještě tvrdších represí, například důslednými finančními pokutami pro rodiče, kteří své děti očkují s odkladem či vůbec, nebo naopak odstraněním represí, modernizací očkovacího systému a vedením nepaternalistického dialogu s rodiči, respektive veřejností jako celku.

Z posledních kroků se zdá, že má nakročeno spíše k druhé cestě. Připravilo návrh zákona o odškodnění újmy z očkování, i když i zde bude reálná praxe velmi obtížná, a zrušilo jednu nadbytečnou dávku u hexavakcíny. Krok dobrým směrem. K obnovení důvěry rodičů bude ale potřeba ještě mnohem víc. Zatím se pořád zdá, že spíše než na straně rodičů stojí ministerstvo na straně farmaceutických firem.