České zdravotnictví ve středu dostalo nového ministra. Stal se jím Adam Vojtěch, který z řady ministrů zdravotnictví minulých vlád vybočuje nejen tím, že má za sebou pokusy o pěveckou kariéru. Adam Vojtěch není lékař ani úspěšný manažer velké nemocnice a problematikou zdravotnictví a zdravotní péče se v porovnání s předchozími ministry zabývá poměrně krátce.

Zároveň je zjevné, že v této oblasti má vysoké ambice a nechce se mu na nic čekat. Již v době, kdy se pouze spekulovalo o jeho osobě jako o kandidátovi na ministra, neváhal začít veřejnosti sdělovat své plány s českým zdravotnictvím. Činil tak natolik vehementně, že ho píáristi hnutí ANO museli usměrnit — a vyjádření v dalších dnech byla již nekontroverzní a netýkala se politicky výbušných témat, jako je pacientská spoluúčast, zavádění dvojího standardu nebo rušení lůžek v nemocnicích. Při setkání s prezidentem pak Vojtěch zmiňoval témata, na kterých existuje celospolečenský konsensus — změny v organizaci dlouhodobé péče, propojování sociálních a zdravotnických služeb nebo zvyšování platů zdravotních sester.

Nechám nyní stranou diskuse o tom, zda první Babišova vláda získá důvěru Sněmovny, nebo ne, stejně jako možné scénáře dalšího vývoje. Jisté je totiž to, že řídit ministerstvo zdravotnictví bude v příštích měsících zástupce hnutí ANO (ať už to bude i po prvním hlasování o důvěře vládě Adam Vojtěch, nebo někdo jiný) — tedy člověk, kterého určí Andrej Babiš.

↗

Ani lékař, ani manažer velké nemocnice. Se zdravotnictvím má ale velké plány a nechce na nic čekat. Repro DR

Sen o zdravých lidech?

Volební program hnutí ANO pro oblast zdravotnictví obsahuje pestrou směsku opatření, z nichž většina vypadá na první pohled zejména pro pacienty velmi příznivě. Elektronizace zdravotnictví, zaměření na pacienty, dostatek lékařů i sester, dostupnější pohotovost i zubní péče, která má být pro děti zdarma. ANO také ve svém programu jasně říká, že nechce zdravotnictví privatizovat ani zavádět pacientskou spoluúčast.

Existuje ale ještě jeden text, který je pro predikci dalšího vývoje v řízení českého zdravotnictví zajímavější než soupis předvolebních frází. Tím textem je proslulá kniha sepsaná týmem Babišových mediálních poradců O čem sním, když náhodou spím. Obsahuje i kapitolu týkající se zdravotnictví. V té je obsažena vize systému, kde hlavní odpovědnost za své zdraví nese sám pacient a systém zdravotnictví je mnohem výrazněji založen na principu konkurence na trhu, než je tomu dnes. Samozřejmostí jsou různé příplatky za kvalitnější péči, nadstandardy, respektive dobrovolné připojištění zdravotní péče, které zajistí konkurenci (a údajně i vyšší kvalitu) mezi pojišťovnami i zdravotnickými zařízeními.

Byznys až na prvním místě

Andrej Babiš se také mnohokrát nechal slyšet, že ovládnutí resortu zdravotnictví je jednou z jeho priorit — už jen proto, že v systému zdravotní péče se pohybuje nemalý objem finančních prostředků, každoročně přibližně 330 miliard korun. To je suma, která velkopodnikatele přirozeně přitahuje. Andrej Babiš samozřejmě ví, že zdravotnictví může být dobrý byznys a že se jedná o odvětví, které se bude v dalších letech významně rozvíjet a měnit — svou roli hraje stárnutí populace, změny v životním stylu, ale i technologický vývoj a nastupující éra digitalizace a automatizace. Jeho vlastní aktivity v této oblasti nakonec jasně ukazují, že je to pro něj strategické odvětví. Babišův fond Hartenberg už dnes ovládá více než 40 procent trhu s placenou asistovanou reprodukcí a investuje i v oblasti poskytování ambulantní péče. V posledních dnech se hovoří například o vstupu Hartenbergu do provozování nemocnice Na Františku, které chce Praha 1 svěřit soukromé společnosti.

Je tedy zřejmé, že vláda pod vedením Andreje Babiše bude přizpůsobovat prostředí tak, aby z něj těžily firmy, které Babiš vlastní nebo jiným způsobem ovládá.

Privatizovat netřeba, stačí trh

To ale vůbec nemusí znamenat privatizaci nemocnic tak, jak ji plánovali experti na zdravotnictví za ministra Julínka v čele se zkušeným slovenským privatizátorem Zajacem. Stačí, když vláda bude postupně osekávat finančně náročné oblasti, jako je třeba akutní lůžková péče — a restrukturalizovat systém tak, aby měl části výdělečné, do kterých se soukromé firmy rády zapojí samy — a části, které musí být dotovány státem. S tím už začal ministr Vojtěch svým ukvapeným vyjádřením o omezování lůžkových oddělení nemocnic. Vláda také může změnit úhradovou vyhlášku tak, že budou vznikat dlouhodobě podfinancované oblasti zdravotní péče, u kterých pak bude snadné říci, že je do nich potřeba pustit soukromý kapitál a příplatky z kapes pacientů. Drobné změny v legislativě také umožní soukromým klinikám lépe zaplnit mezery na trhu — nebo lépe čerpat prostředky z veřejného zdravotního pojištění.

To vše se může dít pod heslem zvyšování kvality a dostupnosti péče o pacienty — přesně tak, jak zdůrazňuje program ANO, když říká, že pacient se má chovat jako zodpovědný zákazník, který sám rozhoduje o péči o své zdraví. To je recept velmi dobře známý ze zahraničí. Když vláda Davida Camerona rozhodla o téměř desetinásobném zvýšení školného na britských univerzitách, činila tak s heslem „Studenti v srdci vzdělávacího systému“. Britské univerzity dnes privatizované nejsou, protože to není potřeba. Zavedení tržních mechanismů (a vysokých plateb) z nich firmy na poskytování zboží jménem vzdělání učinilo mnohem efektivněji než přímá privatizace.

Účinným řešením všech těchto rizik je systém založený na poskytování zdravotní péče jako veřejné služby, který jasně říká, co je hrazeno z veřejných peněz, a tedy nemůže být předmětem zisku. Ministrům zdravotnictví minulé vlády se bohužel takový zákon nepodařilo připravit — a nedá se očekávat, že by systém veřejné služby byl prosazen v blízké budoucnosti.

Úkolem politické opozice, která si přeje univerzálně dostupný systém zdravotní péče skutečně pro všechny, je tak vysvětlovat svým politickým partnerům, zdravotnické komunitě i veřejnosti, že péče se nestane dostupnější jen tím, že si za ni sami budeme platit. Že systém dvojího standardu bude znamenat to, že z původního standardu se stane výsada pro ty, kteří si jej budou schopni zaplatit. Ale také to, že pacient není součástka v pásové výrobě a že zdravotnictví je potřeba modernizovat a přizpůsobit lidem, ne naopak. A že kvalitní péče má být dostupná všem, protože život ve zdraví není věc zásluhy, ale něco, co máme chtít pro všechny.