Demokracie nemůže končit před dveřmi našich pracovišť

Lukáš Ulrych

Budou-li lidé vedle práv individuálních, politických a sociálních usilovat také o ekonomické občanství, prohloubí svou možnost rozhodovat o svých životech a podmínkách, které je ovlivňují.

Lidé mají tolik práv, kolik si vybojují, a dějiny této tezi dávají za pravdu. Sociolog Thomas H. Marshall rozlišil tři etapy dosavadního vývoje moderních občanských práv. V první etapě si liberálové nad aristokraty vybojovali základní individuální práva jako individuální svoboda, rovnost lidí před zákonem, nedotknutelnost majetku, svobodu slova coby ochranu před jejich zvůlí. To bylo podstatou francouzské a americké revoluce v 18. století i vlny evropských revolucí roku 1848.

Spolu s individuálními právy pro všechny členy společnosti byla v této etapě vybojována i politická práva utvářející politické občanství — právo volit a být volen do zastupitelských orgánů, avšak pouze pro příslušníky úzké bohaté elity. Pouze její příslušníci mohli vykonávat politickou moc a řídit stát, ostatní společenské skupiny musely poslouchat a financovat stát prostřednictvím svých daní, aniž by mohly rozhodovat, jak s nimi bude nakládáno.

Ve druhé etapě probíhající zejména na konci 19. století a během první poloviny 20. století levice vybojovala na liberálech a konzervativcích rozšíření práv politického občanství na všechny zletilé občany uzákoněním všeobecného a rovného volebního práva. Po druhé světové válce přichází třetí etapa vývoje lidských práv — uznání sociálních práv vytvářející sociální občanství během vzniku sociálních států.

Lidé mají tolik práv, kolik si vybojují. Ilustrace zobrazuje demonstraci v počátcích dělnického hnutí v USA. Repro DR

Sociální práva nejenže prostřednictvím veřejného pojištění, dávek a podpor garantují základní hmotné zajištění a sociální jistoty, ale hlavně umožňují všem společenským skupinám skutečně vykonávat individuální a politická práva. Jak konstatuje Esping-Andersen, jestliže lidé „nemají přístup k netržním zárukám, jejich schopnost jednat jako svobodní tržní aktéři je snížena, ba přímo znemožněna.

První zásadou svobodné směny je, že aktér má možnost odmítnout prodat svůj produkt, pokud cena není pro něho dobrá. To však je nemožné, jestliže je v sázce jeho pouhá existence. Trh práce může být tedy paradoxně skutečným trhem pouze tehdy, je-li určitým způsobem pokřiven, omezen a zkrocen, tedy jen tehdy, mají-li jeho účastníci přístup i k jiným zdrojům obživy než jen k výdělku nabízenému trhem“ (Esping-Andersen 1999: 38).

Bez sociálních práv lidé nejenže nemají zajištěny podmínky pro výkon svobodné volby, ale nezbývá jim po každodenním boji o přežití ani dostatek času a energie pro hájení vlastních politických zájmů, a tím také k výkonu politických práv.

Individuální politická a sociální práva představují jakousi „svatou trojici“ moderního občanství, jelikož pouze ve vzájemném spojení umožňují lidem ochranu před zvůlí státu, trhu a zajištují jim materiální jistoty a svobodu.

×
Diskuse
JP
November 22, 2018 v 12.47
S tou podnikovou samosprávou se svého času experimentovalo v Jugoslávii; jejím výsledkem ale bylo to, že zaměstnanci si prosadili takové zvýšení mezd, které nebylo kryto reálnou produkční efektivitou. Výsledkem byly tedy reálnými hodnotami nekryté peníze.

V Německu existuje (přinejmenším) jeden podnik, kde mají ve vedení odbory takové postavení, že bez jejich souhlasu není možno přijmout žádné rozhodnutí. Je to značka Volkswagen. - Ovšem, důsledkem i tady je, že Volkswagen dosahuje na jednotku produkce mnohem menšího zisku nežli jeho konkurenti. Právě proto, že odbory si vymohly nadstandardní sociální výhody pro zaměstnance.

Doposud se Volkswagenu ještě jakž takž daří tento rozdíl v ziskovosti kompenzovat masovostí své produkce. Ale je velice nejisté, jak dlouho to takto ještě může vydržet.

Krátce řečeno: ty snahy o "podnikovou demokracii" jsou sice z levicového hlediska legitimní; ale ze systémového hlediska jsou naivní. Prostě není možno prosadit podnikovou demokracii na půdě kapitalismu. Tady je nutno si vybrat: buďto jedno nebo druhé.

A jestli má někdo skutečně úmysl prosadit a zavést skutečnou podnikovou demokracii - pak se musí nevyhnutelně začít závažně zabývat i samou otázkou další existence kapitalismu.
JP
November 23, 2018 v 12.12
Poslední stupeň emancipace?
Ještě jednu věc je nutno připojit: Lukáš Ulrych celou věc podává tak, že napřed přišla emancipace ryze osobní; ta se pak ukázala nedostatečnou, takže pak následovala ještě emancipace občanská, a po ní ještě emancipace sociální. A i ty dvě poslední se časem prokázaly být jenom dílčími, nedostatečnými. Takže celý tento proces lidské emancipace je prý nyní nutno definitivně završit ještě tou podnikovou demokracií.

Ano, vypadá to takto samozřejmě naprosto přesvědčivě. Jenže - ono je možné to celé také zcela obrátit. Totiž v tomto smyslu: k a ž d á z těchto dosavadních emancipací ve své době slibovala, že ona a právě ona bude tou emancipací zásadní, konečnou, dokonalou. A - nakonec se vždycky ukázalo, že ve skutečnosti byly jenom pouze dílčí, omezené. Že pravá lidská emancipace leží nakonec někde zcela jinde.

A teď tedy máme uvěřit, že zrovna a právě ta podniková samospráva bude "opravdu" tou emancipací úplnou, konečnou a definitivní?!... Kde máme jakou garanci toho, že poté co selhaly všechny emancipace dosavadní, že zrovna tato bude ta pravá?

Jak je vůbec možno uvěřit tomu, že jenom a pouze možnost spolurozhodování o vnitropodnikových záležitostech může přinést opravdovou lidskou emancipaci za podmínek p ř e t r v á v a j í c í h o kapitalismu, jehož podstata přece záleží v tom, podřídit si všechny účastníky produkčního i konzumního procesu svým vlastním zájmům?...
IH
November 23, 2018 v 18.40
Záleží také na tom, co se tou demokracií, či emancipací myslí
Je spousta podniků, kde vedení uspořádá jednou za rok (třeba v den, kdy musí mít velké obchody podle dosavadního zákona zavřeno) školení s párty, kde zaměstnancům v očekávání rautu oznámí přidání na mzdě. Oni dopředu tipují kolik asi a pak v diskusi neřeknou ani slovo. Za stávajících podmínek bývají zaměstnanci s firmou natolik solidární, že jim většinou nevadí různé rozvojové plány, které pohlcují peníze potenciálně na jejich mzdy, ani odchod majitelů z kategorie lidí ve firmě pracujících do té nejexkluzivnější. (Samozřejmě, tato loajalita by při změně poměrů rychle vzala za své.) Celkem se dá říci, že ustavení nepoplatných odborů v běžných firmách by bylo pokrokem a snad i řešením. V zásadě nejinak je tomu ohledně pracovních podmínek.

Pokud někde zaměstnanci navrhují nebo sami mohou zkoušet nějaké změny (většinou obchodních) praktik, jde často o přístupy tvrdší a k zákazníkům méně férové než ty dosavadní. Ve většině firem se ovšem v současnosti nějaká "lidová tvořivost" nepřipouští, nařízení se zabývají i nejmenšími detaily. Pozitivní očekávání, týkající se proměny a zlidštění v podnikatelské oblasti, spojené s faktickým povýšením role nižších pracovních pozic, nepokládám za odůvodněné.