Případ v současnosti snad nejznámější Pákistánky není ani po dlouhých devíti letech definitivně u konce. Asia Naurínová (obecně známá jako Bibiová), pandžábská křesťanka odsouzená v roce 2010 k trestu smrti za „rouhání“, je sice od minulého týdne konečně na svobodě. Kvůli výhružkám a protestům náboženských extrémistů se ale musí skrývat a není zřejmé, jestli a za jakých okolností se jí podaří odcestovat ze země.

Naposledy o víkendu posílily spekulace, že by se Bibiové mohlo ujmout Německo. Útočiště mezitím nabídla Francie nebo Itálie a kanadský premiér v pondělí prohlásil, že vyjednává o udělení azylu přímo s pákistánskou vládou. V úvahu by připadalo také Nizozemsko, které už přijalo právníka Bibiové, Saifula Mulooka.

Spojené království se naopak podle tvrzení Britské pákistánské křesťanské asociace (BPCA) citovaného řadou ostrovních médií zdráhá nabídnout Bibiové azyl „z bezpečnostních důvodů“. Británie přitom byla vedle Kanady a Spojených států jednou ze zemí, na něž se obrátil manžel Bibiové.

Případ Bibiová

Nyní již vpravdě globální případ započal v červnu roku 2009, kdy byla Bibiová zatčena kvůli údajnému „rouhání“. Podle muslimských sousedů se měla tehdy čtyřiačtyřicetiletá matka pěti dětí dopustit urážky proroka Mohameda, což paragraf 295C pákistánského trestního zákoníku definuje jako obzvláště závažný trestný čin.

Na základě tvrzení jednoho z místních policistů pro televizní stanici CNN měla zatčená žena prohlásit, že „Korán je plný lží“ a „prorok zůstal před smrtí měsíc na lůžku, protože jeho uši a ústa byly plné červů“. Obžaloba k dosvědčení rouhání povolala celkem sedm svědků včetně dvou sousedek, imáma a několika policistů.

Bibiová nařčení od počátku odmítala a označovala je za osobní mstu. Její rodina, mimochodem jediná křesťanská rodina ve vesnici, měla mít se sousedy dlouholeté spory včetně nátlaku na konverzi k islámu a majetkových konfliktů. Výpovědi předvolaných svědků se kromě od sebe toho podezřele lišily.

Přesto byla Asia Bibiová v listopadu roku 2010 jako vůbec první žena v Pákistánu odsouzena k trestu smrti pověšením, což o čtyři roky později potvrdila další soudní instance. V roce 2015 se Bibiová odvolala až k Nejvyššímu soudu, který ji letos 31. října po letech strávených ve vězení zbavil všech obvinění.

„Zdá se, že [Bibiová] je — slovy Shakespearova krále Leara — osobou, na níž bylo více hřešeno, než sama hřešila,“ uvedl při čtení rozsudku soudce Nejvyššího soudu Ásif Khosa. O týden později byla Bibiová konečně propuštěna z vězení, kde zůstávala z důvodu vypuknutí násilných pouličních protestů požadujících její smrt.

Novodobé zákony

Dlouholetý případ Bibiové ve světě i v samotném Pákistánu opět rozpoutal vášnivou debatu o brutálních zákonech namířených proti rouhání. Jejich prapůvod je možné najít už v koloniálním trestním zákoníku z roku 1860, který ve čtyřech paragrafech (295-298) penalizoval narušování náboženských obřadů a shromáždění, znesvěcení kultovních míst a urážku náboženského přesvědčení. Koloniální tresty za tyto přečiny však spočívaly v udělení pokuty a maximálně třech letech vězení.

Oproti drtivé většině zemí, kde je dosud rouhání považováno za trestný čin, v Pákistánu došlo k drastickému zpřísnění trestů teprve v moderní době. Přesněji řečeno v období vlády generála Zijáula Muhammada Haka (1977 — 1988), jenž v zemi původně založené na principu rovnosti náboženství zahájil program rozsáhlé islamizace.

Mezi „reformami“ zavedenými v 80. letech bylo i rozšíření trestního zákoníku o paragrafy specificky se vztahující k urážkám islámu, jako je „hanobení Koránu“ (295B) pod trestem doživotního vězení, nebo urážka Mohameda a dalších proroků (295C), za něž se provinilci ukládá smrt. Trestání těchto domnělých přečinů mělo zdůraznit islámskou podstatu nového státu a pod tlakem extrémistických skupin přežilo v dobách střídající se dominance vojenské junty a civilních vlád.

Dotklo se přitom nemalého počtu lidí — podle údajů pákistánského Centra pro sociální spravedlnost bylo mezi lety 1987 a 2016 kvůli rouhání stíháno celkem 1 472 osob, z toho 730 muslimů, 501 Ahmadíjů, 205 křesťanů a 26 hinduistů. Statistika stojí za povšimnutí i proto, že se perzekuce netýká pouze náboženských menšin, ale i samotných muslimů, jejichž pojetí islámu není považované za dostatečně ortodoxní.

Jde zejména o šíity a za muslimy sami sebe chápou také Ahmadíjové, tedy vyznavači obrodného hnutí s původem v Pandžábu, kteří leží pákistánským fanatikům obzvlášť v žaludku. Generál Zijául jim například ústavním dodatkem z roku 1984 pod hrozbou tří let vězení zapověděl označovat se za muslimy.

Spravedlnost u soudu...

Přes velké množství stíhaných nebyl dosud v Pákistánu na základě paragrafu 295C nikdo popraven. Tresty smrti se objevují, zpravidla však jako u Bibiové neuspějí u některé z vyšších soudních instancí. Zpráva Mezinárodního výboru právníků (ICJ) z roku 2015 ukázala, že na 80 % odsouzení za rouhání shodí odvolací soudy ze stolu. „Soudci ve velké většině těchto případů otevřeně přiznávají, že obvinění bylo smýšlené a vykonstruované z důvodu osobní msty,“ uvádí zpráva.

K podobnému závěru dospěl i pákistánský Nejvyšší soud, který už před třemi lety konstatoval, že „většina obvinění z rouhání vychází z majetkových konfliktů nebo jiných případů osobní a rodinné msty“.

V postupu soudů včetně třech soudců Nejvyššího soudu, jež Bibiovou osvobodili, by proto bylo možné spatřovat určitou naději. „Rozsudek ukázal, že chudí, zástupci menšin a těch nejutlačovanějších segmentů společnosti se přes všechny nedostatky mohou v této zemi domoci spravedlnosti,“ prohlásil právník Bibiové, Saiful Mulook.

Odpůrci notoricky zneužívaných zákonů proti rouhání mají na své straně i část pákistánské politické elity, především pak zástupce Pákistánské lidové strany (PPP). Senátorka Sherry Remanová za tuto stranu navrhovala jejich zrušení již v roce 2010 a Bilavál Bhutto, syn zavražděné premiérky Benazír, jako vůbec první vysoce postavený politik rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Bibiové podpořil. Bhutto se v letošních volbách neúspěšně ucházel o premiérský post.

... a rozsudek ulice

Síla náboženských extrémistů je na druhou stranu v dnešním Pákistánu taková, že se zrušení zákonů proti rouhání jeví nereálně. Osvobozující rozsudek nad Bibiovou vyvolal násilné protesty včetně volání po zavraždění dotyčných soudců Nejvyššího soudu. A jestliže pákistánské úřady zatím za rouhání nikoho nepopravily, desítky mrtvých má na svědomí „lidová spravedlnost“.

Například v roce 2012 zvandalizoval dav ve městě Bahávalpur policejní stanici a k smrti ubil muže obviněného z hanobení Koránu. O dva roky později kvůli stejnému podezření zabil rozzuřený dav nedaleko Lahore křesťanský pár, jejichž těla následně nechal spálit, a loni byl po obvinění z rouhání zavražděn student přímo v areálu vlastní univerzity. Mezi desítkami odsouzenými z tohoto činu byli i jeho učitelé a spolužáci.

Odhaduje se, že od roku 1990 bylo při podobných incidentech zavražděno nejméně 67 lidí, přičemž násilí vedené náboženskými fanatiky se nevyhýbá ani obhájcům domnělých „rouhačů“. Mezi napadenými jsou často soudci vynášející osvobozující rozsudky a dokonce vysoce postavení politici.

V roce 2009 zastřelil osobní ochránce guvernéra státu Pandžáb, Salmána Tasíra, který označil rozsudek nad Bibiovou za „souboj o pákistánskou duši“ a neváhal ji navštívit ve vězení. O měsíc později byl zavražděn jeho kolega z PPP a ministr pro náboženské menšiny, Šahbáz Bhattí, zasazující se o zrušení zákonů proti rouhání.