Druhá nejlidnatější země světa zažila pozoruhodný měsíc. V průběhu září se totiž v Indii podařilo zrušit dvě přežitá nařízení z koloniálního období, jež měla potenciál dosud komplikovat každodenní život podstatné části obyvatel, a zároveň zvrátit ještě mnohem starší zákaz po staletí diskriminující věřící hinduistické ženy.

Za přelomová rozhodnutí přitom nese zodpovědnost nikoli parlament, ovládaný momentálně náboženskými a společenskými konzervativci premiéra Nárendry Módího. Ale indický nejvyšší soud, který rozhodl na popud občanské společnosti a již v minulosti prokázal, že patří mezi několik klíčových institucí dosud schopných rozhodovat nezávisle na vládě.

„Styk proti řádu přírody“

První ze série přelomových rozsudků padl 7. září, když nejvyšší indická soudní instance upřesnila paragraf 377 trestního zákoníku z roku 1861. Ten zapovídal „pohlavní styk proti řádu přírody s jakýmkoli mužem, ženou nebo zvířetem“ pod až desetiletým trestem a byl historicky využíván k postihování homosexuálů.

Právě tuto interpretaci nejvyšší soud označil za „iracionální, neobhajitelnou a prokazatelně svévolnou“. „Jakýkoli dobrovolný pohlavní styk mezi dvěma dospělými, ať už se jedná o gaye, lesbičky nebo heterosexuály, nemůže být považován za protiústavní,“ prohlásil dosluhující předseda nejvyššího soudu Dipak Misra.

Soud tímto rozhodnutím definitivně ukončil dlouholetý boj lidskoprávních organizací i jednotlivců za změnu paragrafu často zneužívaného k šikaně a vydírání příslušníků LGBT komunity především ze strany policie. Paragraf také komplikoval boj proti šíření HIV/AIDS, protože se nakažení obávali využívat lékařské péče.

Vyjádření jednotlivých soudců může v tradičně konzervativní Indii přispět k ukončení stigmatizace osob s jinou sexuální orientací. Například soudce Indu Malhotra se nechal slyšet, že homosexualita „není deviace, ale variace“ a dodal: „Historie dluží omluvu členům [LGBT] komunity za to, jak dlouho trvalo zajištění jejich práv.“

Žena jako „majetek manžela“

Přežitkem koloniálního období byl i paragraf 497, který se nejvyšší soud rozhodl definitivně zrušit 27. září. Ten se pro změnu zabýval otázkou cizoložství a umožňoval až pětiletý trest vězení pro muže, který se dopustil pohlavního styku s vdanou ženou bez svolení manžela. Ženě přitom v tomto směru nedával žádná práva — postiženým i trestně stíhaným mohl být vždy pouze muž, buď manžel, nebo údajný milenec.

Právě z důvodu oboustranné diskriminace loni napadl paragraf u soudu indický podnikatel Joseph Shine. S ženami je podle něj zacházeno jako s pouhým „majetkem mužů“. Muži kromě toho paragraf často zneužívali při rozvodovém řízení. „Manželé podávali trestní oznámení na domnělé nebo úplně vymyšlené milence. Tato obvinění nikdy nemohla být prokázána, ale výrazně poškodila pověst rozvádějících se partnerek,“ vysvětlil pro BBC Shineův právník.

Nejvyšší soud dal žalující straně za pravdu a paragraf úplně zrušil, čímž přestalo být cizoložství trestným činem. Sám předseda soudu Misra argumentoval rovností pohlaví, když prohlásil, že „manžel není vlastníkem své manželky“. „Požadavek na ‚čistotu‘ ženy a na ‚právo‘ muže na výlučné vlastnictví její sexuality možná reflektuje zastaralé společenské zvyky devatenáctého století, ale dnešní společnost jej nemůže brát v potaz,“ dodal další člen tribunálu, soudce Dhananjaya Chandrachud.

Rána patriarchátu

K rovnoprávnosti mužů a žen v Indii se vztahuje i třetí rozsudek nejvyššího soudu vynesený v pátek 28. září, jenž označil za neústavní nařízení pocházející ještě z mnohem starší doby — zákaz vstupu ženám mezi deseti a padesáti lety do posvátného chrámu Sabarimala ve státu Kerala. Takto staré ženy nesměly navštívit jedno z nejposvátnějších hinduistických poutních míst proto, že jsou v menstruačním věku některými náboženskými představiteli považovány za „nečisté“.

Indický publicista a spisovatel Binoo John popsal tento krok jako „první přímou ránu pevně zakořeněnému společenského patriarchátu“ v  konzervativní Kerale, který „dodá ženám tolik potřebnou sebedůvěru pronikat do míst, která jim byla tradičně upírána a zpochybňovat náboženské praktiky, v jejichž rámci byly považovány za ‚nečisté‘“. Významem pak rozhodnutí nejvyššího soudu přirovnal k nařízení otevřít chrámy osobám bez ohledu na jejich kastu z roku 1936.

Progresivní ostrůvek

Nejvyšší soud v Indii podobně jako v mnoha jiných zemích plní i úlohu soudu ústavního, rozhoduje však o výrazně větším množství případů, než bývá obvyklé — zpravidla jich zpracuje několik stovek denně. Odvolávat se k němu nemohou jen politici, ale také sami občané. Navíc má pravomoc zhostit se určité důležité otázky sám.

Přestože pětadvacet soudců svým složením příliš nereprezentuje pestrost indického obyvatelstva — převážná většina z nich jsou muži hinduistického vyznání — v posledních letech se stává možná nejdůležitější institucí k prosazení progresivní agendy. Kromě rovnoprávnosti se soud v minulých letech významně angažoval v otázkách ochrany soukromí a životního prostředí.

Ocitá se tak v přímém kontrastu s mimořádně konzervativní vládou současného premiéra Nárendry Módího, mnohdy obviňované z blízkých vazeb na hinduistické nacionalisty a extrémisty, která naopak ve výše zmíněných příkladech zpravidla stála na opačné straně barikády.