Začalo to dubnovou evakuací studenta FF UHK, pokračovalo průběžnými informacemi od nikaragujské kamarádky, dynamikou mezinárodní komunity OSN po vydání zprávy OHCHR a vyvrcholilo voláním o pomoc a záchranu života nikaragujského zeleného kolegy.

Vládnutí Daniela Ortegy mi jako svědkovi těchto událostí začalo připomínat jeho bývalého úhlavního nepřítele, Somozův klan. A to jak autokratickým způsobem vládnutí a nominací příbuzných do klíčových politických pozic, tak i proměnlivým vztahem k univerzalitě lidských práv.

„Josefe, v Nikaragui je to teď hodně špatné. Es la cagada. Netušíš, jak je mi z toho smutno. Masakrují lidi, jako by nic. Ortega je přesvědčen, že Nikaragua a její lid je jeho soukromý majetek, dělá si s ním, co chce. Mám přátele, kterým se podařilo odejít do USA. Ostatní doufají, že se situace zlepší,“ napsala mi kamarádka Melissa z Nikaragui začátkem srpna.

Ani ne měsíc na to OHCHR vydává šokující zprávu o stavu lidských práv v Nikaragui a ihned následuje další smršť událostí na půdě OSN.

Neopopulistický projekt Daniela Ortegy se evidentně odchýlil od svých původních úmyslů, ovlivněných socialismem, kubánskou revolucí a obecně od rovnostářských a emancipačních principů. Nikaragua se v současném pojetí stala personifikovaným, silně klientelistickým autoritářským režimem. Tedy něčím, co se v současném světě objevuje napříč kontinenty.

↗

Daniel Ortega, jehož úhlavním nepřítelem byl Somozův klan, nyní vládne Nikaragui podobně autokratickým způsobem. Foto Wikipedia

O tom, že je situace v Nikaragui opravdu kritická, mě začátkem září definitivně přesvědčil předseda nikaragujských zelených, který se na mě (a další) obrátil s žádostí o pomoc. Neskrýval strach o život a ryzí beznaděj, ze které mi běhal mráz po zádech.

„Žádám vás, abyste mi pomohli opustit Nikaraguu v co nejkratším možném čase s možností dočasné práce nebo jiné činnosti, která by ospravedlnila můj odchod ze země. Jinak to, milí přátelé, bude obtížné a nevím, s jakou pravděpodobností se ještě někdy setkáme (...) Pokud zůstanu, čeká mě vězení za terorismus, zmizení nebo smrt,“ napsal.

Nabyl jsem proto dojmu, že populismus je dnes daleko větší nebezpečí pro mír, než si myslíme. Uvolňuje totiž prostor pro politiku, kterou nelze nejen předvídat, ale ani uhlídat a stavět na jejím základě společenské dohody. Podcenění populismu a ustupování z cesty může mít pro současné demokratické pořádky fatální dopad.

Důkazem může být i chápání mezinárodního lidskoprávního rámce. Nekonzistentní a pragmatičtí šovinističtí neopopulisté ze všech koutů světa zneužívají koncept lidských práv pro svůj vlastní prospěch a vymezování politických pozic. A to nejen na úrovni jednotlivých států, ale i v mezinárodní politické aréně.

Lidská práva na mušce neopopulismu

Vysoký komisař pro lidská práva OSN Zeid Ra’ad Al Hussein vyzval mezinárodní komunitu, aby přijala konkrétní opatření, která by zabránila krizi a hlubším sociálním a politickým nepokojům. Stalo se tak poté, co jeho kancelář na konci srpna vydala obsáhlou zprávu o porušování lidských práv v Nikaragui za období od 18. dubna do 18. srpna 2018 (ZDE).

OSN v uveřejněné zprávě odhaduje, že po vládních represích a násilnostech zemřelo nejméně 300 lidí a zhruba dva tisíce byly zraněny. Za poslední čtyři měsíce odešlo přibližně 23 tisíc nikaragujských uprchlíků do Kostariky, zatímco policisté stříleli na stovky vysokoškolských studentů, kteří hledali útočiště v manauzské katedrále.

V reakci na zprávu, pouhé dva dny po jejím uveřejnění, nikaragujská vláda ze země vyhostila celou delegaci OHCHR. USA poté využily svého současného předsednictví v Radě bezpečnosti OSN a svolaly její zasedání. Stalo se tak vůbec poprvé v historii, kdy se Rada bezpečnosti kvůli Nikaragui sešla.

Zasedání Rady bezpečnosti ale zamrzlo v duchu atmosféry studené války, zrcadlilo komplikované vztahy mezi USA a zbytkem Latinské Ameriky a také současnou mezinárodní slabost Trumpovy administrativy v oblasti lidských práv. Připomněla se zde dvě staletí intervencionismu a agresivního ovlivňování národních politik v regionu a samozřejmě současná antiliberální politika prezidenta USA.

USA po svém nedávném teatrálním vystoupení z nejdůležitějšího kolektivního mezinárodního lidskoprávního orgánu Rady OSN pro lidská práva byly navíc v diskusi snadným terčem pro jejich hlavní mezinárodní oponenty, zejména Rusko.

Jestli mají USA zájem o rozvoj lidských práv v Nikaragui, mají dle Ruska nejprve vůči této zemi zrušit hospodářské sankce, vízovou politiku a ostatní restrikce, a stejně tak zrušit dočasný status ochrany migrantů z Nikaragui. Ten je v USA uvalen na občany vybraných zemí a diskriminuje je zejména v hospodářských a sociálních právech.

USA si daly vystoupením z Rady OSN pro lidská práva vlastní gól. Podpora, posilování a rozvoj lidských práv jsou základním předpokladem každého svobodného demokratického režimu. S nástupem neopopulistických vlád po celém světě se koncept lidských práv stává prázdným pojmem. Jejich univerzalita je záměrně a pragmaticky bořena.

Tento text na případě Nikaragui ukazuje, jak se v současnosti agenda lidských práv dostává do pozadí světového řádu. 70 let po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv přes půl století dotvářený mezinárodní lidskoprávní rámec eroduje. Nejvýraznější podíl na této erozi nemají současní světoví diktátoři, neoliberálové či neokonzervativci, ale současní neopopulisté, kteří dnes a denně bortí představy o všeobecné platnosti lidských práv.

Neopopulismus nyní všude a velmi aktivně vystupuje proti samému konceptu všeobecnosti lidských práv, lidských práv jako možného indikátoru bezprostředního konfliktu. Ani situaci v Nikaragui proto nevnímá jako ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Univerzální lidská práva zkrátka nejsou v souladu s nepředvídatelnou personifikovanou ad hoc politikou šitou na míru, která byla a je pro populisty po celém světě tak typická.

El somocismo

Sandinistická revoluce, pojmenovaná podle jejího vůdce Augusta Césara Sandina, a veškeré emancipační snahy o skončení vojenské okupace ze strany USA byly v Nikaragui krvavě potlačeny. Sandino byl v roce 1934 brutálně zavražděn a jeho hlava následně zaslána vládě USA jakožto symbol loajality klanu Somozů vůči okupační politice USA.

Byť se klan Somozů podílel na vládnutí v Nikaragui již od roku 1909, hlavní teror nastal až po roce 1937. Tehdy začalo období tvrdé personifikované diktatury.

Do roku 1979 se ve vedení státu prostřídaly dvě generace Somozů, otec Anastasio Somoza García a posléze dva jeho synové, Luis Somoza Debayle a Anastasio Somoza Debayle. Podle Maxe Webera, respektive Juana J. Linze můžeme klasifikovat Somozův režim jako režim sultanistický z kategorie personalistických autoritářských režimů.

↗

Autor: Josef Šmída

V témže období lze takové režimy nalézt rovněž v Dominikánské republice za vlády Trujilla, na Haiti za vlády Duvaliera, na Filipínách za vlády Marcose, v Íránu za vlády dynastie Pahlaví, ale také na Kubě za Batisty. Za klanu Somozů se v zemi ujal termín „el somocismo“.

Rodina Somozů koncem 70. let vlastnila nebo ovládala přes 50 velkofarem, přes 40 kávových plantáží a jen v hlavním městě kolem 50 budov. Patřilo jim navíc přes 20 procent veškeré orné půdy v zemi a do rodinného rozpočtu pravidelně putovaly nemalé provize jak z exportu i importu, tak i z nelegální činnosti včetně prostituce.

Somozovi příbuzní stáli v čele národních železnic, energetických společností a dalších klíčových hospodářských odvětví. Majetek rodiny Somozů byl v době jejich svržení odhadován na 500-600 milionů amerických dolarů. V té době žilo v Nikaragui kolem 2,5 milionu obyvatel s rodinným rozpočtem menším než jeden dolar na den.

Neopopulismus napravo i nalevo

Na počátku nového milénia se napříč Latinskou Amerikou dostávají k moci levicoví lídři. Neoliberalismus se vyčerpal. Tehdejší bankrot Argentiny byl jen špičkou ledovce, zhmotněním problémů, které vycházely z doktríny „silnější pes si víc užije, smečka je nám ukradená“.

Chudoba a nerovnost, inflace a nedostupnost veřejných služeb pro široké vrstvy byly hlavním motorem přicházejícího levicového úspěchu. Důležitá byla ale také národní suverenita a nezávislost na nadnárodním kapitálu, antiliberalismus, třetí cesta. Motivy, jež tu mizí a tu se zase objevují od dob národního osvobození od Španělské koruny.

V roce 2006 Latinská Amerika zažívá doslova tsunami úspěchu levice, a to včetně Daniela Ortegy, který se triumfálně a z nostalgických pozic revolučního romantismu vrací do čela Nikaragui. I proto, že se v prvních letech všem nově zvoleným levicovým lídrům daří prosazovat a naplňovat program a realizovat sny těch nejchudších vrstev.

Index chudoby v těchto zemích rapidně klesá. Roste dostupnost vzdělání, zdravotní a sociální péče. Levici se daří mobilizovat a emancipovat dosud nedotčené vrstvy, ale také tříbit antiliberální rétoriku srozumitelnou všem, a dokonce zasahovat do ústavních pravidel států s cílem posílit své pozice. Důvodem jsou i předchozí zkušenosti, obavy z kontrarevoluce a zahraniční intervence.

Mistrem ve změnách volebních systémů a ústavy byl Hugo Chávez, který si takto zajistil vládu až do své předčasné smrti. Prostřednictvím prvků přímé demokracie dal lidem iluzi o účasti na moci. Neporazit ho mnohem silnější soupeř jménem rakovina, vládl by dodnes.

V odborných kruzích se proto začíná ukotvovat termín levicový neopopulismus. Je třeba podotknout, že neopopulismus byl definován v Latinské Americe již v 90. letech pro režimy let 80. a 90., a to v souvislosti s třetí vlnou demokratizace. Jednalo se o režimy spíše pravicové, například vládnutí peruánského prezidenta Alberta Fujimuriho či argentinského prezidenta Carlose Menema.

Oba tito prezidenti využili populárních politik tehdejší doby pro realizaci neoliberálních receptů. Oba uvedli svoji zemi do chaosu, sociálních konfliktů a hospodářské nestability. Korupce, klientelismus, nejasná ideologie a program, slabé instituce a justice, škrty. Tak by se dal shrnout neopopulismus 90. let v Latinské Americe.

Tehdejší druhá vlna populismu opět propojila doposud protichůdné ideologie, jako se to podařilo prvním populistům po velké hospodářské krizi. Cíl byl zřejmý, získat většinu pro zásadní reformy a v ideálním případě i pro neomezené vládnutí.

Úspěch pravicových neopopulistů stál na klasických catch-all elementech, často konzervativních, jako je národní suverenita, tradiční společnost, bezpečnost, vyšší individuální příjmy, ale i takzvaná produktivní revoluce, tedy určitá forma modernismu, a tedy i přesahu klasického pojetí konzervativní politiky.

Neopopulismus 80. a 90. let proto hrál podstatnou úlohu při zavádění politik diktovaných washingtonským konsensem, před zraky mas ovšem skrytém v populárním obalu budoucí prosperity. Uvnitř se ovšem nacházely sociální škrty, rozsáhlá privatizace a uvolnění trhu.

Tím, čím byly pro neopopulisty v 90. letech výdaje na rozvoj sociálního státu, jsou pro ně dnes univerzální lidská práva. Není proto překvapením, že například styl propagandy Andreje Babiše je v mnohém podobný vystupování jak Carlose Menema, tak i neopopulistů takzvané třetí vlny po roce 2000 včetně Daniela Ortegy.

Prosté proklamace „makáme“ nebo „bude líp“ jsou jak vystřižené z neopopulistických kampaní přelomu 80. a 90. let. Stejně tak útoky na justici, ústavní pořádek (například snaha zrušit Senát či nesystémové a tendenční prvky přímé demokracie), útoky na migranty, naprostá ignorace právní roviny pojmu uprchlík a rámování vnějšího nepřítele.

Třetí cesta třetí cesty

Podobně jako v jiných zemích Latinské Ameriky, i v Nikaragui se levicová neopopulistická vláda unavila a dostala se do slepé uličky. Cestu dál si razí násilným vynucováním podpory a masivním omezováním základních práv a svobod jen při náznaku jakékoli veřejné kritiky.

Vše naznačuje, že se sandinistická revoluce ve 21. století vymkla z rukou. Osvojila si praktiky dřívějších diktátorů Latinské Ameriky 20. století, a to včetně teroru, perzekuce a brutality vůči vlastní populaci.

V dubnu tohoto roku Ortega oznámil změny v reformě nikaragujského penzijního systému. Je prý třeba provést fiskální změny. Reforma usilovala o uložení pětiprocentní daně na důchody penzistů a invalidních důchodů, přičemž zvýšila příspěvky na sociální zabezpečení až o 22,5 procenta. Tento krok rozpoutal rozsáhlé lidové protesty na celostátní úrovni.

↗

Autor: Josef Šmída

Investice do veřejného blaha vyžadují stabilní, ba dokonce neustále rostoucí příjmy do státní i rodinné kasy, a to zase vyžaduje stabilní společenský konsensus a prohlubování lidských práv. Jenže neopopulismus žije v prvé řadě ze sociálního konfliktu, hledá a vykresluje abstraktního nepřítele, který drží elektorát na pozoru. Tím byl vždy pro levicové neopopulisty Latinské Ameriky zejména hegemon USA, import zahraniční konkurenceschopné produkce i kapitálu, export národního bohatství ovládaný zvenku a mimo národní kasu. A samozřejmě liberalismus v kterékoli podobě.

Typickým rysem je rovněž vrtkavý politický základ stojící na ad hoc tématech, která nejsou systémová a často nemají žádnou návaznost. Reálný obsah a jakákoli zevrubnost je totiž až na posledním místě. Podstatné jsou emoce a falešný pocit (ne)spravedlnosti. Všeobecná exkluze domnělých elit a jejich „svobodného“ života je paradoxně ospravedlněna bojem za rovnost většiny.

Režim Daniela Ortegy nadto začíná mít i sultanistické rysy. V roce 2016 zakázal mezinárodní pozorovatele a nominoval svou manželku Rosarii Murillu do funkce viceprezidentky. Prodloužil a upevnil své vládnutí, aby poté vyhrál volby, které kritizovala opozice i USA a EU. Jeho personifikovaný socialismus se rychle stal výsadou, nikoli právem.

Ortegův majetek se v posledních letech odhaduje na 50 milionů amerických dolarů. Může to být ale i mnohem víc. Jen prostřednictvím rozvojové spolupráce financované z venezuelské ropy v rámci spolupráce s ALBA proteklo mezi lety 2010 a 2014 jeho vlastní soukromou společností ALBANISA každoročně mezi 400 a 600 miliony amerických dolarů.

Jak komentoval bývalý ředitel kanceláře Národní bezpečnostní rady USA pro meziamerické vztahy a profesor na University of California v San Diegu Richard E. Feinberg, ALBANISA představuje tragédii Ortegů: „Chamtiví po moci a bohatství, získali příliš snadné peníze z Venezuely... Nyní jsou v pasti, bojí se ze ztráty moci a vydání spravedlnosti do rukou lidu.“

↗

Autor: Josef Šmída

Neopopulismus má kořeny v autoritářství. Buduje exkluzivní společnost, kde dostupnost služeb, rovné příležitosti a přístup k bohatství země, ale i doposud uznaná základní práva a svobody závisí na loajalitě k vůdci či vůči personifikovanému hnutí. Nikoli na dopředu dané společenské programové dohodě, kterou si lidé vyberou ve volbách a která je vytyčena dopředu danými ústavními pravidly.

Nikaragua a další státy s neopopulistickou vládou nám proto v přímém přenosu ukazují, jak může být demokracie křehká a jak je důležité trvat na univerzalitě lidských práv a na jejich vymahatelnosti demokraticky budovanou justicí. Nástup neopopulismu po celém světě včetně Evropy může totiž jednoduše znamenat její postupný konec. Tedy alespoň v té podobě, jak demokracii a její rozvoj známe dnes a jak ji chápou lidská práva.