I když má Nikaragua s demokracií za vlády Daniela Ortegy nulovou zkušenost, tamní režim se snažil až do konce minulého týdne svou pravou povahu maskovat. Víkendové události však ukázaly, že tato image je již neudržitelná.
Daniela Ortegu by za miláčka davů při jeho zvolení prezidentem v roce 2006 neoznačil už asi ani on sám. Výrazně se tak lišil od ostatních levicových populistů, kteří v té době zažívali volební úspěchy napříč celým kontinentem Latinské Ameriky. Na jedné straně si s sebou sice nesl aureolu jednoho z revolučních vůdců, na straně druhé se v jeho hodnocení nikaragujská veřejnost výrazně rozcházela. Jeho návrat k moci tak byl spíše výsledkem štěstí, talentu a osobní houževnatosti.
Tato houževnatost, nebo spíše neutuchající vůle po moci, způsobila, že dokázal přežít tři volební období v opozici. Politický talent mu potom pomohl vyjednat velmi výhodnou dohodu s politickou konkurencí, která dotáhla do konce to, o čem u nás tvůrci opoziční smlouvy jen snili. Nic z toho by mu nicméně nestačilo, kdyby nezasáhla Prozřetelnost. Druhý levicový kandidát Herty Lewites, který v průzkumech popularity Ortegu porážel, totiž zemřel na infarkt jen čtyři měsíce před konáním voleb.
Ortega se tak raději rozhodl na náhodu nespoléhat. Na papíře a před veřejností sice stále vystupoval jako radikální levicový politik, který bojuje za sociální spravedlnost a více demokracie pro všechny, avšak mimo světla reflektorů začal pomalu přeměňovat celou zemi ve své osobní panství.
Rozhodující je situace v zemi jako takové. Já sám jsem ještě zažil doby, kdy právě Nikaragua byla "zaslíbenou zemí" radikální levice. A nejeden entuziastický příslušník této levice po vítězství sandinistů odešel do Nikaragui, aby tam zadarmo pomáhal při výstavě občanskou válkou poničené země.
Co dnes ještě zbylo z toho původního revolučního entuziasmu? - Bohužel, téměř nic. Nikaragujskou revoluci stihl víceméně ten samý osud jako ve všech srovnatelných případech: včerejší idealističtí revolucionáři se téměř přes noc proměnili ve zkorumpované držitele moci, kterým se ani v nejmenším nejedná o jejich lid, nýbrž jenom o jejich vlastní prebendy. A u této moci se drží jako klíšťata, všemi prostředky, a tedy i otevřeným násilím.