Daniela Ortegu by za miláčka davů při jeho zvolení prezidentem v roce 2006 neoznačil už asi ani on sám. Výrazně se tak lišil od ostatních levicových populistů, kteří v té době zažívali volební úspěchy napříč celým kontinentem Latinské Ameriky. Na jedné straně si s sebou sice nesl aureolu jednoho z revolučních vůdců, na straně druhé se v jeho hodnocení nikaragujská veřejnost výrazně rozcházela. Jeho návrat k moci tak byl spíše výsledkem štěstí, talentu a osobní houževnatosti.

Tato houževnatost, nebo spíše neutuchající vůle po moci, způsobila, že dokázal přežít tři volební období v opozici. Politický talent mu potom pomohl vyjednat velmi výhodnou dohodu s politickou konkurencí, která dotáhla do konce to, o čem u nás tvůrci opoziční smlouvy jen snili. Nic z toho by mu nicméně nestačilo, kdyby nezasáhla Prozřetelnost. Druhý levicový kandidát Herty Lewites, který v průzkumech popularity Ortegu porážel, totiž zemřel na infarkt jen čtyři měsíce před konáním voleb.

Ortega se tak raději rozhodl na náhodu nespoléhat. Na papíře a před veřejností sice stále vystupoval jako radikální levicový politik, který bojuje za sociální spravedlnost a více demokracie pro všechny, avšak mimo světla reflektorů začal pomalu přeměňovat celou zemi ve své osobní panství.

↗

Za miláčka davů by při svém posledním zvolení asi neoznačil ani sám sebe. Foto TSJ

Optikou soudobé politologie ho nečekala snadná cesta, protože čelil opoziční většině v parlamentu a silnému zahraničnímu vlivu USA. Z těchto důvodů a pro nejistou podporu veřejnosti musel postupovat velmi takticky. I když opozice a mezinárodní pozorovatelé upozorňovali na volební podvody hned v prvních volbách po jeho nástupu k moci, jako rozhodující se ukázalo něco naprosto jiného.

Ortega totiž podobně jako jiní diktátoři v současném světě velmi rychle přišel na to, že podporu veřejnosti nejsnáze získá tak, že si ji koupí. V zemi, která má dvojnásobně větší sociální nerovnost než Česká republika a HDP na hlavu je dokonce devětkrát nižší, to nebylo ani příliš drahé řešení. Tím spíše když šlo o večírek, který platila více než štědrá Venezuela.

Za Ortegovy vlády totiž došlo k uzavření pohádkově výhodné obchodní dohody s Venezuelou. Nikaragua podle ní platí za venezuelskou ropu do 90 dnů jen polovinu ceny. Druhou polovinu má poté zaplatit během následujících 25 let. Aby toho nebylo málo, stejnou částku, kterou Nikaragua zaplatila venezuelské ropné společnosti, pak tato společnost půjčovala nikaragujské bance napojené na vládnoucí stranu.

Tyto peníze následně Ortega a jeho kamarila využívali k financování sociálních programů a mikropůjček. Typickým příkladem takového sociálního programu byl Plan Techo, skrz který vláda platila plechové střechy nejchudším. Není třeba dodávat, že podobné aktivity nebyly pro režim ekonomicky příliš nákladné, zato z propagačního hlediska velmi úspěšné. Vláda však sociální programy směřuje téměř výhradně mezi své spolustraníky a do oblastí, kde se těší velké volební podpoře. V municipalitách, kde vládne opozice, se naopak státní rozpočty z nevysvětlitelných důvodů dlouhodobě snižují.

Konec apatie

Výsledkem toho všeho bylo, že podpora Ortegy a jeho FSLN opravdu výrazně vzrostla, což se projevilo nejen na řadě volebních vítězství, ale především tolerancí většiny veřejnosti k „ústavnímu inženýrství“ a nedemokratické praxi vlády, která si s právy svých odpůrců příliš hlavu neláme. Opozice vládě FSLN její nedemokratické tažení zjednodušila svou vnitřní rozhádaností a neschopností najít témata, která by dokázala oslovit větší množství voličů.

I tak však nešlo v posledních letech přehlédnout, že počet nespokojených občanů stoupá. Vzhledem k neexistenci vhodných alternativ se však hněv většinou přetavil v pouhou apatii a stále nižší zájem o politiku jako takovou. V situaci, kdy jsou lidé sice nespokojení s vládní politikou, ale nemůžou hlasovat pro opravdovou změnu, jim ani moc jiných řešení nezbývá.

Vše se však změnilo minulý týden, kdy prezident schválil reformu sociálního zabezpečení. Podle ní měli zaměstnanci a zaměstnavatelé začít více přispívat do systému. Zaměstnancům měly vzrůst daně z 6,25 procenta na 7 procent a zaměstnavatelé měli z jejich mzdy států odvést 22,5 procenta namísto současných 19 procent. Důchody se poté měly snížit o 5 procent. Vláda své jednání vysvětlovala snahou o zajištění sociální spravedlnosti pro nejchudší a neudržitelností současného systému. Reálně se však především snaží minimalizovat škody způsobené zhoršující se situací jejího největšího sponzora Venezuely.

Reforma byla navíc přijata bez konzultace se zaměstnanci, zaměstnavateli a důchodci, což veřejnost nepřijala vůbec příznivě. Následovaly protivládní protesty. Nikaragujská vláda však dala před dialogem přednost nebývale brutální represi, která si za poslední čtyři dny vyžádala minimálně 25 mrtvých a 67 zraněných. Vedle policie se na útocích proti demonstrantům podílejí i příslušníci mládežnické bojůvky vládnoucí strany a v některých městech už hlídkuje pravidelná armáda. Významným rysem celé události je i to, že většinu protestujících tvoří univerzitní studenti, na které se prorežimní ozbrojenci nezdráhají útočit ani na univerzitní půdě.

Prezident Ortega sice označil studenty za zmanipulované a vše svalil na politickou opozici, ale i tak dnes ráno raději ohlásil zrušení celé reformy. Protesty však stále pokračují a podle ohlasu v ulicích a na sociálních sítích se už demonstranti nespokojí jen se zrušením kontroverzní reformy. Stále častěji totiž volají po odchodu prezidenta, jeho ženy, která zastává funkci viceprezidentky, a šéfa policie.

Zda se protestujícím podaří dohnat zmíněné tři osoby k odpovědnosti, je zatím krajně nejisté. Vše však nasvědčuje tomu, že apatie veřejnosti je ta tam a do pohybu se daly síly, jejichž uřízení by mohlo být příliš i na tak zkušeného politického veterána, jakým je Daniel Ortega. Nezbývá než Nikaragujcům držet palce, protože si zaslouží lepší vládu než tu, která nechává střílet do vlastních lidí.