Titulek prosím berte jako nadsázku. Politická strana není robot. Neměla by být. Neměla by být ani strojem na výrobu preferencí. Přesto mě napadlo zkusit na ni aplikovat Asimovovy zákony robotiky:

1. Politická strana nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2. Politická strana musí uposlechnout příkazů člověka (voliče), kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
3. Politická strana musí chránit sama sebe před poškozením a ztrátou preferencí, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Často přemýšlím, jak přesvědčeným levicovým voličům vysvětlit své stanovisko k parlamentní demokracii. Ač se sám považuji za sociálního demokrata, který ovšem nedávno vystoupil z ČSSD, napadají mě slova, která by se mnohým levičákům nemusela líbit. Levicové nebo pravicové myšlení není v politice to nejdůležitější. Opravdu ne.

Na prvním místě je demokracie. Člověk může mít různé názory na postavení jednotlivce ve společnosti, na sociální politiku, na tržní společnost, na kapitál, na odpovědnost společnosti vůči těm nejslabším, na ekologická témata.

Na prvním místě hodnot v politice ale má a musí být parlamentní demokracie, která mimo jiné zahrnuje volební právo, právní stát, dodržování dalších lidských práv, jako je ochrana menšin, svoboda projevu a svoboda sdružování se. A on to v podstatě říká první upravený zákon „politické robotiky“: „Politická strana nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.“

Parlamentní demokracie chrání člověka jako takového. Zdá se mi, že to pořád málo lidí chápe. Právo volit nám dává možnost jednou za volební období odvolat nesnesitelnou vládu a zvolit jinou. Právní stát nám dává obranu proti bezpráví. Ne, nežijeme samozřejmě v pohádce a spravedlnost nebude nikdy dokonalá. Přesto v právním státě nerozhodují o vině a nevině představitelé UV KSČ nebo Führer v Orlím hnízdě, ale nezávislé soudy s možností řady opravných prostředků. Navíc smíte o případě nespravedlnosti mluvit, poukázat na ni ve svobodných médiích.

↗

Listina základních práv a svobod velmi přesně shrnuje, jaké svobody musí člověk mít, aby vůbec zůstal člověkem a mohl se jím cítit. Ochrana menšin také není nic jiného než ochrana každého z nás. Každý z nás je menšinou. Patříme mezi menšinu dlouhovlasých či plešatých, modrookých či hnědookých, vysokých či nízkých, a tak dále. Máme různé názory, různá náboženství, různé předky a v posteli každý chceme různé věci.

Je bohužel v povaze lidí nechat se občas strhnout k nenávisti. Nenávidět například homosexuály, muslimy nebo Romy je stejně hloupé jako nenávidět modrooké nebo vysoké. Jsou to povrchní znaky, které nám nic neříkají o skutečné povaze konkrétního člověka. Nenávist dělá z lidí přízemní tupce. Namísto logiky a kritického myšlení přichází ke slovu evolučně primitivnější chování. Proto nenávist těžko přemůžeme logikou. Pokud ale dáme ve společnosti průchod tupé nenávisti, nemůžeme si být nikdy jistí, že se jednou neobrátí i proti nám samým.

Úkolem všech politických stran tak má být ochrana těchto principů, které chrání člověka jako takového. Politická strana „nesmí člověku ubližovat, ale nesmí ani nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo“.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na temnější okamžiky naší polistopadové historie. Třeba na to, jak laxně se postavila Nečasova vláda k pochodům neonacistů ve Šluknovském výběžku, kteří řvali pod okny rasistické urážky na nechápající romské rodiny, na překvapené romské děti v oknech ubytoven. Jeho vláda svou nečinností dopustila vzestup neonacismu a vlnu nenávisti, jejíž důsledky si neseme dodnes. Nečasova vláda umně zneužívala latentní rasismus části českého obyvatelstva k vytvoření umělého nepřítele, takzvaných nepřizpůsobivých. Samozřejmě se tím mysleli především Romové.

Že nás v téže době okrádali ti „příliš přizpůsobiví“ o miliony a možná miliardy v korupčních kauzách a dotačních podvodech, o tom se prakticky nemluvilo. Zřejmě i proto, že se korupce mimo jiné i pomocí zlata a drahých dárků prokousala až do nejbližšího okolí premiéra.

Tažení proti těm, kdo se neumějí nebo nechtějí přizpůsobit, považuji za nelidské. Je to tažení proti člověku jako takovému. Lidem, kteří se neumějí přizpůsobit, máme účinně pomáhat. Lidi, kteří se nechtějí přizpůsobit, máme motivovat pozitivními i negativními prostředky. Jakmile je ale začneme nenávidět a svalovat na ně vinu „za svoje pos*ané životy“, přestáváme být lidmi. Takové myšlení vede až k nelidským vynálezům, jako jsou koncentrační tábory. Zůstaňme lidmi a zbavme se nenávisti. Domnívám se, že tehdy Nečasova ODS upřednostnila třetí zákon — ochranu svých preferencí před prvním a nejdůležitějším zákonem — ochranou člověka.

A zatímco ODS se po volebním neúspěchu do značné míry obrodila a stala se z ní snesitelnější pravicová strana (s výjimkou nesnesitelného Klause juniora), podporu a rozvoj extremismu si brzo společně vzali na starost jiné figury — Miloš Zeman, Tomio Okamura a dnes už (právem) zapomenutý Martin Konvička.

A byla to pro změnu bohužel ČSSD, která se neřídila prvním Asimovovým zákonem. Jako vládní strana měla možnost a sílu se tvrdě postavit výše jmenovaným populistům. I když Sobotka tyto tendece měl, užší vedení ho jako vždy drželo při zdi. Svou „nečinností (a někdy i činností)“ dopustila v naší zemi jinde nevídanou vlnu nenávisti k jedné náboženské skupině — k muslimům.

Ve Francii, v Německu či v Itálii lidé denně jezdí s muslimy autobusem, denně jim něco prodávají nebo od nich něco kupují, denně s nimi mluví ve školách i na úřadech. Snaha extremistů tuto skupinu dehumanizovat je tak mnohem těžší než u nás, kde muslima potkáte maximálně v hlavním městě, a to ještě většinou po cestě na letiště.

Krajně pravicové síly, ke kterým se přidal i sám prezident České republiky, chtějí dlouhodobě vnutit národu představu, že takřka dvě miliardy obyčejných lidí na naší planetě, kteří se čistě náhodou narodili v islámské rodině, jsou nebezpečné živly spjaté s terorismem. Není to tak. Jsou to lidé jako my, kteří chtějí mít hlavně klid a od všeho pokoj tak jako my.

A že jsou mezi nimi náboženští fanatici a šílenci? Ano, jsou, stejně jako mezi námi ostatními. Většina lidí z masa a kostí chce bydlet doma. Lidi jsou lidi, jak říkal Werich, a lidi se nestěhují pryč ze svého domova, dokud nějaký mají, dokud mohou poslat dítě do školy, dokud mají kde koupit potraviny a kde si nabrat čistou vodu. Tohle chybí řadě lidí, které zverbovali obchodníci s lidským neštěstím. Přestaňme akceptovat, že někdo z těchto lidí dělá nebezpečnou lůzu.

Bohužel, byla to vládní ČSSD, ale i řada ostatních českých demokratických stran, která se nepostavila vlně nenávisti a hlouposti. Většinou hlavně ze strachu, že obhajoba normálních obyčejných muslimů nebo migrantů před nenávistí je dnes nepopulární.

Tyto strany se porouchaly a upřednostnily chybně zákon číslo tři — ochranu vlastních preferencí. Výsledek jsme viděli ve volbách. Extrémně pravicová SPD slaví úspěchy. Samozřejmě že to není jev viditelný jen u nás. Vlna populismu jde Evropou. Vinou toho se z migrační krize, která je samozřejmě problémem humanitárním, politickým i logistickým, stal problém ohrožení demokracie v Evropě.

Také upřednostnění druhého zákona před prvním je špatně: „Politická strana musí uposlechnout příkazů člověka (voliče), kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.“

Pragmatismus, který prolíná celou českou politiku, narostl do obludných rozměrů. Už nehledáme, co je správné, ale hledáme, co chce volič. Politická strana ale nemá plnit příkazy člověka — voliče, pokud jsou v rozporu s jeho ochranou. Pakliže jsem nastínil, že parlamentní demokracie není nic jiného než ochranou člověka před různými nebezpečími, včetně nebezpečí ztráty svobody, potom je to věc nejvyšší priority.

ČSSD dnes říká svým členům a příznivcům, že prostě musí do vlády s ANO a s KSČM, i když to nejsou demokratické subjekty, i když snižují politickou úroveň na nulu a tím ohrožují demokracii samu. Musí tam prý proto, že chce prosadit levicový program.

Levicový program, tedy konkrétní požadavek voliče, je tu upřednostněn před nejvyšším zájmem člověka být svobodný a žít ve společnosti, kde právo a spravedlnost stojí na prvním místě. Ve 20. století jsme se přesvědčili, kam snižování laťky demokracie vede.

Snad se zdá, že zbytečně straším, ale je čeho se bát. Velmi reálná možnost vládní spolupráce stále ještě napůl stalinistické KSČM, neonacisty Okamury a oportunisty Babiše s podporou spícího ruského agenta na Hradě nechává klidným jen málokoho.

ČSSD pomohla Babišovi legitimizovat vládu, vliv v ní však nebude mít žádný, i přesto, že jim Andrej Babiš písemně dal své čestné slovo estébáka. Kdykoliv bude Andrej chtít, vymění ministry ČSSD za někoho blízkého SPD a vláda bude vesele pokračovat, s úsměvem na rtech a hláškami typu „Nechte nás makat.“ Nebude to přitom tak do očí bijící a marketingově neúnosné, jako kdyby muselo ANO žádat o důvěru společně s SPD.

Pokud nám nevadí mít premiéra, který aktivně kolaboroval s komunistickou totalitou, aby se měl líp než ostatní, který spolupracoval se zločineckou StB, premiéra, který je obviněný, že nám všem čmajznul padesát milionů, aby si za to vylepšil svou milionářskou chajdu, premiéra, který je ve střetu zájmů snad ve všech oblastech, takže to bude on, kdo bude rozhodovat, do které z jeho firem se příště nalijí peníze nás všech, pak už nám vlastně nevadí vůbec nic. Příště se možná ustanoví samosoudcem nade všemi a možná že mu v tom zase pomohou sociální demokraté, protože oni přece chtějí prosadit svůj levicový program! Voliči to chtějí!

Koho zajímá, že je to v rozporu se třemi základními zákony robotiky?