Bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar kdysi prohlásil, že slovo nepřítel má tři stupně. První stupeň je nepřítel, druhý úhlavní nepřítel a třetí koaliční partner. Ačkoli se Mečiarova poučka — briskně ostatně osvojená Milošem Zemanem — může zdát s ohledem na těžkosti vládnutí v zemi ztracené uprostřed Evropy pravdivá, pohled do útrob Lidového domu napoví, že ani tohle pravidlo neplatí bez výhrad.

Sociální demokraté jsou totiž pověstní vnitrostranickými šarvátkami a krvelačnými frakčními válkami. V případě sociálně demokratického prostředí je proto třeba k Mečiarovým třem stupňům doplnit ještě čtvrtý, zemanovský — spolustraník. A protože si sociální demokraté na rozdíl od svých západních kolegů neříkají soudruzi, ale přátelé, lze použít jako ten čtvrtý stupeň nepřítele slovo přítel. Tedy, dle stanov přítel, ve skutečnosti však padouch ze všech nejproradnější.

Že jsou přátelé od toho, aby si šli vzájemně po krku, dnes a denně potvrzuje svými slovy i činy sociálně demokratický přítel číslo dvě Jiří Zimola. Ten po zvolení místopředsedou sociální demokracie na nedávném sjezdu řekl, že netouží po ministerském postu a že naopak hodlá krýt záda novému předsedovi Janu Hamáčkovi. Při vzpomínce, jak kdysi kryl záda Bohuslavu Sobotkovi Michal Hašek, Hamáčka jistě polil studený pot.

Bývalý jihočeský hejtman a neúspěšný lánský pučista od doby, kdy usedl ve stranickém vedení, Hamáčkovi neúnavně mydlí schody, kde jen dovede. Třeba naposledy: Zatímco lídr sociálních demokratů bojoval s přesilou anonistů, komunistů a proradným hradním pánem o jmenování Miroslava Pocheho šéfem české diplomacie, Zimola do televizních kamer vyprávěl, že prezidentovi i koaličním partnerům by se mělo vyjít vstříc. Strana má prý odborníků na zahraniční politiku dost a dost.

Fakt, že se zpronevěřuje stranické linii, Zimola odbývá frází, že je třeba udržovat sociální demokracii názorově pestrou. Tohle zaklínadlo má zvláště v oblibě. Když se Sobotka vypořádával se zrádci, kteří jej chtěli sesadit, Zimola spolu s dalšími křičel, že jde o útok na vnitrostranické názorové proudy. Když ale odpůrci vstupu sociální demokracie do vlády s politickým hnutím ANO varovali, že to strana šeredně odskáče, Zimola jim vzkazoval, ať jsou zticha, nebo vystoupí.

Zimolovi na demokratickém fungování strany nezáleží. Názorovou pestrost hájí jen tehdy, když se sám ocitne v úzkých. Sociálně demokratický první místopředseda ale není jen pouhou Zemanovou marionetou ani Babišovým posluhou. Ač jim svým dnešním vystupováním jistě zhusta nahrává. Zimola je především ambiciózní politik, který usiluje o moc. Hamáčkovi okopává kotníky proto, že se chce přes jeho záda vydrápat v Lidovém domě až do předsednického křesla.

Způsob, jakým si klestí cestu k vrcholu, sociální demokracii oslabuje a v očích voličů ji znedůvěryhodňuje. Zimolu zřejmě nijak netrápí, že jeho přičiněním strana připomíná partičku politických amatérů, která vlastně neví, co chce. A že si lidé při pohledu na ni posměšně ťukají na čelo. Zjevně se totiž rozhodl proboxovat se do čela strany bez ohledu na její budoucnost.

Nelze vyloučit, že Zimola Hamáčka udolá. Roli fackovacího panáka člověk nemůže hrát dlouho. Zimola a jeho souputníci by se proto již teď — pokud chtějí ve svém záškodnictví vytrvat — měli zamýšlet, kterak ke straně, kterou zesměšnili, přivést nové voliče. Lze důvodně pochybovat, že přijdou na něco jiného, než je úkrok do bažin, v nichž se rochní rasisté Tomia Okamury.

A přitom je tu tolik opuštěných nejtradičnějších sociálně demokratických témat, právy zaměstnanců počínaje, bojem proti kapitálu pokračuje a masivní bytovou výstavbou z veřejných prostředků protentokrát konče. Otázku, proč by měl někdo volit stranu, která místo bydlení, daní a lidí mluví jen o sobě, Zimola zatím veřejně zodpovědět nezkusil. A měl by. Říkal přece, že právě v práci pro stranu vidí svou budoucnost, pokud Hamáček nakonec odejde řídit ministerstvo vnitra.